Připomínku odkazující k prvnímu setkání západní diplomacie s československým disentem iniciovalo Velvyslanectví Nizozemského království. Pomník sochaře Dominika Langa a architekta Jakuba Červenky v podobě betonového otisku stínu stromu v parku Maxe van der Stoela byl odhalen 1. března 2017. Kromě zástupců nizozemského velvyslanectví se odhalení zúčastnili také první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek či novinář Dick Verkijk, jenž tehdejší schůzku organizoval.

K setkání nizozemského ministra zahraničních věcí Maxe van der Stoela (1924–2011) a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky (1907–1977) došlo 1. března 1977 v hotelu Intercontinental v Praze, jen několik týdnů po zveřejnění textu Charty [viz Praha 6. Pomník Chartě 77]. Dva dny po této schůzce, která se stala důležitou morální podporou nové nezávislé iniciativě, byl Jan Patočka [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi] zadržen, celý den vyslýchán Státní bezpečností a následujícího dne hospitalizován. V nemocnici 13. března 1977 zemřel. Podporu československému disentu vyjádřily v následujícím období i další západní politické a kulturní osobnosti [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekci; Praha 1. Busta Françoise Mitterranda].

Připomínku věnovanou českému filozofovi Janu Patočkovi odhalil 9. listopadu 2016 u příležitosti 70. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity její děkan Jiří Němec. Autorem kinetické pamětní desky, která zpodobňuje v závislosti na denní době otevírající se a zavírající se knihu, je výtvarník Matěj Smetana.

Jan Patočka (1907–1977), filozof a signatář Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], působil na brněnské univerzitě v letech 1946–1948 a 1966–1968. V prvním období vedl semináře filozofie na nově zřízené pedagogické fakultě, zároveň přednášel i na filozofické fakultě v Praze. Kvůli politickému nátlaku s nástupem komunistického režimu v červnu 1948 z místa odešel (o rok později také z FF UK). V době politického uvolnění začal Jan Patočka v Brně od podzimu 1966 znovu přednášet, tentokrát na filozofické fakultě. O rok později zde obhájil profesuru, po jmenování v roce 1968 přešel na pražskou univerzitu, odkud v roce 1972 odešel do nucené penze. S výukou pokračoval v rámci tzv. bytových seminářů.

U příležitosti 80 let skautingu a 25. výročí obnovení jeho činnosti ve Kbelích byla 7. května 2016 na zahradě u zdravotního střediska instalována pamětní deska s textem a s dobovou fotografií, upomínající na sázení Lípy svobody v říjnu 1968 skauty z oddílu Albatros ze střediska Maják a na obnovení skautské činnosti během pražského jara v roce 1968. Desku odhalil hudebník Jiří Suchý, člen místního skautského oddílu v letech 1943–1948.

Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech v letech 1968 a 1969 iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák.

K obnovení skautské činnosti, zakázané po nástupu komunistického režimu [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], došlo 29. března 1968. Starostou byl zvolen Antonín Sum, náčelníkem Rudolf Plajner [viz Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi] a náčelnicí Vlasta Koseová. S nástupem normalizace bylo zřízeno Sdružení organizací dětí a mládeže (SODM), jako přechodná forma nového sjednocování československé mládeže, které s existencí Junáka nepočítalo. Návrh na ukončení jeho činnosti byl předložen 26. srpna 1970 a k oficiálnímu ukončení došlo 15. září 1970, kdy byla ustanovena jednotná dětská organizace Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže.

Viz též Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Polešovice. Pamětní kámen u skautské Lípy svobody; Potštejn. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 10. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody.

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné.

Josef Toufar (1902–1950) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky na nátlak místních členů komunistické strany přeložen do Číhoště. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Bronzová pamětní deska připomínající Den boje za svobodu a demokracii byla odhalena z iniciativy města Žďár nad Sázavou 17. listopadu 2016 na budově bývalého městského úřadu vedle busty Tomáše Garrigua Masaryka. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989.

Den boje za svobodu a demokracii uzákoněný v roce 2000 jako státní svátek připomíná listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je akademický sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu.

Jiří Kolář (1914–2002), komunistickým režimem proskribovaný básník a výtvarník, signatář Charty 77, žil od 80. let v emigraci [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace.

Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

U příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu byla 27. června 2015 v ulici U Oblouku odhalena pamětní deska Karlu Biňovcovi. Díky iniciativě Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu ve spolupráci s Antikvariátem a klubem Fiducia ji vytvořila sochařka Šárka Mikesková a byla umístěna před domem, kde publicista, redaktor a ostravský disident dlouhá léta bydlel.

Karel Biňovec (1924–1991) po studiích divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění prošel jako herec a režisér řadou oblastních divadelních scén. V 60. letech působil jako redaktor literární redakce ostravského studia Československého rozhlasu, který během pražského jara řídil a odkud musel poté z politických důvodů odejít (v roce 1969 byl vyloučen z KSČ), do odchodu do důchodu pracoval v ostravské městské knihovně. Pak se věnoval literární tvorbě, psal fejetony pro vysílání Radia Svobodná Evropa a přispíval do samizdatových časopisů a v roce 1987 podepsal Chartu 77 [viz též Ostrava. Pamětní deska Jaromíru a Dolores Šavrdovým]. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do veřejného života, stál u zrodu ostravského Občanského fóra a stal se poslancem České národní rady.

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].