Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních.

Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru.

Marie Eliška Pretschnerová (1911–1993), členka Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF), složila řeholní sliby v roce 1932. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1949, kdy bylo zestátněno. V rámci internace a tzv. centralizace ženských řeholí v roce 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] školské sestry nuceně pobývaly v Krnově, poté působily v nemocnicích, ústavech, především v ústavu pro mentálně postižené děti a mládež ve Slatiňanech. Sestra Pretschnerová byla v roce 1954 zvolena představenou kongregace. V letech 1969 až 1983 pobývala v Římě, kde byla v roce 1970 zvolena generální představenou celé kongregace. Po návratu do Československa se zapojila do práce ve prospěch řeholních společností. Zemřela v květnu 1993 v Charitním domově v Hoješíně a je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka.

Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela.

Antonín Vojáček (1899–1981) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a k odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen.

Ve vstupní hale budovy městského úřadu byla 22. září 2017 z iniciativy okresní organizace Svazu PTP–VTNP odhalena pamětní deska připomínající vojenskou službu příslušníků pomocných technických praporů z chrudimského okresu. Desku odhalili zástupci města Chrudimi a Svazu PTP–VTNP.

Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pomník P. Víchovi na dobršském hřbitově byl z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen 11. června 2011 za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský.

P. Martin František Vích (1921–2008) působil ve farnosti Dobrš od roku 1967 [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016.

František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese.

Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Václav Průša (1893–1955) z Budíkova byl zatčen v létě 1952 a odsouzen v Jihlavě v únoru 1953 na 20 let. Byl zastřelen 24. září 1955 v Leopoldově ostrahou věznice, když se během skládání dřeva neúmyslně přiblížil k oplocení.

Josef Veselý (1929–1954) z Mirošova byl v srpnu 1950 v Jihlavě odsouzen za pobuřování proti republice na 10 měsíců. Po útěku z vězení, opětovném zatčení a brutálním vyšetřování měl trvalé zdravotní následky. Absolvoval pobyty v nemocnici, v psychiatrické léčebně i další vyšetřovací vazbu. Krátce po propuštění se v obavě před dalším zatčením uchýlil do ilegality. Byl zastřelen při zatýkání 28. dubna 1954 v Dalečíně. Za jeho ukrývání byli v červenci 1954 odsouzeni manželé Marie a Ladislav Uhlířovi na 18, resp. 15 měsíců, propuštění na amnestii v roce 1955.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.