Pomník tvoří zděný hranol s bronzovou deskou, jeho autorem je malíř a sochař Ctibor Bayer, sám bývalý příslušník PTP. Deska zpodobňuje symboly nucené práce v dolech: emblém vojenských hornických praporů, hornický kahan i paži s okovy s přetrženým okem řetězu. Pomník byl odhalen 3. dubna 1997 před budovou bývalého ředitelství Ostravsko-karvinských dolů.

V moravskoslezském regionu byli příslušníci pomocných technických praporů [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] využíváni také v místních uhelných revírech. V Ostravě byly k 1. říjnu 1950 vytvořeny dva důlní pomocné technické prapory (55. a 56. PTP), po reorganizaci v roce 1951 pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Celospolečenské rehabilitace se Heliodoru Píkovi dostalo až po roce 1989, stal se symbolem komunistické represe příslušníků druhého odboje. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem udělen in memoriam Řád M. R. Štefánika, v lednu 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála. Obec Štítina si slavného rodáka připomíná každoročním Memoriálem v kopané, který se pořádá nepřetržitě od roku 1969. Od roku 1991 nese Píkovo jméno místní základní škola a ke stému výročí generálova narození vydala obec stříbrné a bronzové pamětní medaile. Unikátní artefakty, včetně osobní zbraně Heliodora Píky schraňované synem Milanem, jsou vystaveny v Národním památníku druhé světové války v nedaleké Hrabyni.

Viz též Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi; Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje; Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi; Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi; Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí; Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955.

Pamětní deska s reliéfní podobiznou generála Heliodora Píky, jejíž autorkou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, byla odhalena u příležitosti 50. výročí jeho popravy 21. června 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů v Opavě a generálova syna Milana Píky.

Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu, byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Pomník, jehož autorem je výtvarník a sochař Ctibor Bayer, byl odhalen 23. května 1998 a vysvěcen biskupem Františkem Václavem Lobkoviczem. Připomíná existenci vojenských pracovních táborů v 50. letech.

Vojenské tábory nucené práce (VTNP, 1948–1950) a pomocné technické prapory (PTP, 1950–1954) představují formu mimosoudní represe komunistického režimu v 50. letech analogickou k civilním táborům nucených prací (TNP) [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací]. Smyslem VTNP a PTP byla izolace politicky nespolehlivých osob mimo běžné armádní útvary a využití jejich pracovní síly na těžké fyzické práce pro armádu (stavba vojenských objektů, práce ve vojenských lesích a kamenolomech) a pro národní hospodářství. Vznik PTP v roce 1950 souvisel s prosazováním sovětského modelu řízení armády, akcelerovaném po nástupu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. VTNP, které vznikem PTP zanikly, izolovaly od října 1948 nespolehlivé brance soustředěním u tzv. silničních praporů. Oba typy těchto vojenských jednotek neměly oporu v právních předpisech a jednalo se o zneužití zákona o branné povinnosti.

Před nástupem k vojenské službě na podzim 1950 byla připravena rozsáhlá prověrka, v níž jednotlivé útvarové komise podle jednotného systému kritérií „politické nespolehlivosti“ měly z celkového počtu 90 000 branců naplnit předem rozhodnutý objem 10 000 určených pro PTP. K 1. září 1950 vznikly reorganizací tzv. silničních praporů první čtyři tzv. lehké pomocné technické prapory (51.–54. PTP), určené zejména pro stavební práce (Mimoň, Svatá Dobrotivá, Libavá, Lešť [viz Zaječov-Kvaň. Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Libavá. Pomník 53. pomocnému technickému praporu]). K 1. říjnu 1950 vznikly tzv. těžké PTP, určené pro práci v dolech – 55. PTP Ostrava (Radvanice), 56. PTP Karviná (Horní Suchá), 57. PTP Kladno (Libušín), 58. PTP Most [viz Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP; Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík; Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu]. Těžké (či hornické nebo důlní) prapory nahrazovaly dosavadní vojenské báňské oddíly sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. V roce 1951 vznikly další lehké prapory 59. PTP Most-Bílina, 60. PTP Děčín, 61. PTP Rumburk, 62. PTP Děčín, 63. PTP Komárno (Slovensko), 64. PTP Varnsdorf, 65. PTP Dolní Životice [viz Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu; Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu; Děčín. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Hradec Králové. Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu]. Dvojité izolaci byli podrobeni povolaní kněží, řeholníci a seminaristé, odloučení od „běžných politicky nespolehlivých“ příslušníků PTP v tzv. farářských či kněžských rotách [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží].

Systém PTP prošel v letech 1950–1954 několika reorganizacemi. Po politických změnách v roce 1953 a na nátlak mezinárodních organizací byly PTP od podzimu téhož roku do jara 1954 postupně rušeny či měněny na vojenské pracovní jednotky. V době politického uvolnění během pražského jara byl v květnu 1968 založen Svaz PTP s cílem prosadit rehabilitaci a odškodnění svých členů. Jeho činnost ukončila srpnová okupace. V roce 1990 byl obnoven pod názvem Svaz PTP–VTNP. Příslušníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů o mimosoudních rehabilitacích.

Viz též Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Expozice Pomocné technické prapory; České Budějovice. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Chrudim. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Kroměříž. Pomník internovaným ve vojenských táborech nucených prací; Kroměříž. Strom milénia příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II.

Pamětní černá mramorová deska s rytým nápisem a portrétem, kterou podle návrhu F. J. Teistera realizoval kameník Martin Vrožyna, vznikla z iniciativy Františka Jana Teistera OSB a občanského sdružení Přátel bohumínské historie. Dne 4. října 2008 ji odhalil a požehnal olomoucký kanovník Mons. Miloslav Klisz za účasti místních a těrlických farníků, jejich duchovních a příbuzných a přátel Antonína Dudy. Deska byla financována sdružením Přátel bohumínské historie, dary pedagogického sboru ZŠ Masarykova z Bohumína-Pudlova a farníky z obce Těrlicko.

Antonín Duda (1910–1974) po vysvěcení na kněze (1940) působil jako duchovní správce farností olomoucké arcidiecéze, v letech 1947–1953 pak ve Starém Bohumíně. Zde byl 13. března 1953 zatčen a převezen do ostravské vazební věznice. V zinscenovaném politickém procesu vedeném krajským ostravským soudem byl 15. října 1953 za velezradu a vyzvědačství odsouzen k pěti letům žaláře, který odpykával ve Valdicích a od září 1954 v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. K jeho zatčení přispěla výpověď bývalého spolužáka zadrženého při pokusu o přechod hranice s finančním obnosem, jenž mu Duda poskytl. Po propuštění v roce 1958 pracoval jako závozník a později na přímluvu P. Klisze získal místo údržbáře v Ústavu sociální péče v Komorní Lhotce, který spravovaly sestry svatého Karla Boromejského. Souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal P. Duda v roce 1966 a stal se administrátorem v Dobraticích. Plně rehabilitován byl v roce 1991.

Pomník obětem komunismu v okrese Frýdek-Místek byl odhalen a posvěcen opatem B. V. Tajovským 15. května 1993. Jeho iniciátorem a autorem návrhu byl tehdejší starosta obce Pržno Miroslav Herot a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří kamenný sokl s tmavou pamětní deskou a zlatým rytým nápisem a nad ním vztyčený železný kříž s trnovou korunou.

Nápis odkazuje k popraveným politickým vězňům, kteří byli odsouzeni v ostravských procesech označovaných jako „Buchal a spol.“ [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí].

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády.

V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců.

Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii za druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].