Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru na umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991.

Josef Robotka (1906–1952) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Na počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 jako vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka opět nastoupil činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl Josef Robotka zatčen [viz Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi] a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze přesně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka ve spojení s odbojovou centrálou bývalého podplukovníka generálního štábu Aloise Šedy byl a s kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy kurýra Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26. a 27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem bílého lva.

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté.

Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010.

Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Celospolečenské rehabilitace se Heliodoru Píkovi dostalo až po roce 1989, stal se symbolem komunistické represe příslušníků druhého odboje. V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem udělen in memoriam Řád M. R. Štefánika, v lednu 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála. Obec Štítina si slavného rodáka připomíná každoročním Memoriálem v kopané, který se pořádá nepřetržitě od roku 1969. Od roku 1991 nese Píkovo jméno místní základní škola a ke stému výročí generálova narození vydala obec stříbrné a bronzové pamětní medaile. Unikátní artefakty, včetně osobní zbraně Heliodora Píky schraňované synem Milanem, jsou vystaveny v Národním památníku druhé světové války v nedaleké Hrabyni.

Viz též Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi; Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje; Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi; Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi; Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí; Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955.

Pamětní deska s reliéfní podobiznou generála Heliodora Píky, jejíž autorkou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, byla odhalena u příležitosti 50. výročí jeho popravy 21. června 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů v Opavě a generálova syna Milana Píky.

Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu, byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády.

V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců.

Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii za druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995.

Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.