Perzekuce komunistického režimu namířená vůči masovým tělovýchovným spolkům Sokol a Orel je v povědomí společnosti spojena s odvetou za desetitisícové manifestace jejích členů během Jedenáctého všesokolského sletu (19.–27. června) a Orelské pouti na Svatém Hostýně (28.–29. srpna) v létě 1948 demonstrující věrnost spolkovým demokratickým ideálům. Pamětní místa připomínají především perzekuci protikomunisticky zaměřených skupin, jejichž členové pocházeli z řad bývalých sokolů, a také odkazují k vykonstruovaným procesům proti funkcionářům a členům Sokola vedeným na regionální úrovni (Český Brod, Duchcov, Mladá Boleslav, Liberec, Přerov). S perzekucí Sokola jsou spojeny též symbolické připomínky (Praha 1, Praha 10). Doplňují je nečetná pamětní místa odkazující k perzekuci členů Orla (Svatý Hostýn, Štramberk); další pronásledované a vězněné příslušníky z řad této organizace připomínají některá pamětní místa představitelům katolické církve či Československé strany lidové (např. zakladateli Orla Msgre. Janu Šrámkovi, Grygov).
Sokol a zásady sokolství předurčily tento spolek (1862) k plnění a podpoře národně osvobozeneckých a demokratických cílů. Jeho členové se stávali nepohodlnými a potenciálně nebezpečnými pro všechny nedemokratické politické systémy. Poprvé byl spolek zakázán za první světové války v roce 1915, podruhé za nacistické okupace roku 1941, potřetí po převzetí moci komunisty v roce 1948. Snahy o jeho obnovu v roce 1968 zmařila normalizace, úspěšná byla teprve polistopadová obnova Sokola v lednu 1990. Bezprostředním impulzem pro zrušení Sokola v jeho tradiční podobě a pro perzekuci jeho představitelů byl zejména Jedenáctý všesokolský slet v červnu a vystoupení sokolské obce 8. září 1948 při pohřbu prezidenta Beneše, jedny z posledních masových veřejných demonstrací svobodné vůle nekomunisticky smýšlející veřejnosti. Mnozí z více než 11 tisíc členů Sokola vyloučených akčními výbory neušli následné perzekuci a věznění. V červenci 1949 byla sokolská organizace podřízena státu (zákonem o státní péči o tělesnou výchovu a sport) a na základě další zákonné úpravy upravující organizaci tělovýchovy v roce 1952 formálně zanikla. Definitivní přisvojení sokolských tradic komunistickým režimem přišlo v roce 1955 s uspořádáním První celostátní spartakiády. Sokolské hnutí se ve své původní podobě podařilo zachovat díky Ústředí československého sokolstva v zahraničí, na jehož činnosti se podílely osobnosti, které po únoru 1948 odešly do exilu (Marie Provazníková, JUDr. Antonín Hřebík ad.).
Československý Orel (1909) sdružující katolicky orientovanou mládež představoval po Sokolu (s více než milionovou poválečnou členskou základnou) druhou nejvýznamnější tělovýchovnou organizaci v Československu. Jeho dějiny zániků a obnovování v konfrontaci s autoritářskými režimy jsou obdobné jako u početnějšího Sokola (rozpuštěn 1941–1942, obnoven 1945, zrušen 1950, pokus o obnovení 1968, obnoven 1990). Posledním veřejným hromadným vystoupením byla již zmiňovaná Orelská pouť na Svatý Hostýn v srpnu 1948, po níž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla. Činnost Orla se přesunula do exilu, kde byla ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu (1949).
Bronzová deska, kterou odlil Ignác Hošák v přerovských slévárnách, byla na místní sokolovně odhalena 27. listopadu 1994 u příležitosti 100. výročí narození místního rodáka Rudolfa Lukaštíka. Na vzniku pamětního místa se podílely předsednictvo župy Středomoravské Kratochvilovy, místní Sokol a obecní úřad v Beňově. Starosta sokolské župy na střední Moravě Rudolf Lukaštík (1894–1979) byl vězněn v 50. letech [viz Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].
Prohlédnout detailPomník nazvaný Studnice byl odhalen 17. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí listopadových událostí roku 1989 za účasti členů spolků Junák a Orel a zástupců města. Požehnal ho P. Miroslav Šudoma. Artefakt, jehož autorkou je boskovická výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková, tvoří černá žulová deska a nerezový zvednutý pás s raženými kříži. Je věnován obětem totalitních režimů a nápisem odkazuje k mravním principům orelského hnutí i skautingu. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailPamětní deska byla z rodinné iniciativy odhalena 4. dubna 1992, u příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka, na budově školy, kde působil. Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se zastupitelem brněnského magistrátu. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.
Prohlédnout detailBronzová deska je umístěna na budově sokolovny a byla odhalena u příležitosti 110. výročí položení jejího základního kamene dne 28. října 1994. Jejím iniciátorem byl tehdejší náčelník místního Sokola Josef Kapička. Po nacistické perzekuci za války a krátkém období obnovy, jež vyvrcholilo sletem v roce 1948, přišla politika restrikcí a reorganizací vedoucí k zániku tradičního Sokola [viz Praha 1. Pomník sokolům].
Prohlédnout detailPamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty. Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.
Prohlédnout detailPamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.
Prohlédnout detailBronzová deska obětem nacistické a komunistické perzekuce z řad mladoboleslavských sokolů byla odhalena 24. června 2015 z iniciativy České obce sokolské a Československé obce legionářské u příležitosti 110. výročí otevření sokolovny v Mladé Boleslavi a 25. výročí obnovení Sokola po pádu komunismu. Pod záminkou reorganizací a slučování docházelo již brzy po únoru 1948 k proměně sokolského hnutí, formálně stvrzeného zánikem roku 1952 [viz Praha 1. Pomník sokolům].
Prohlédnout detailPomníku sokolům, jehož autorem je sochař Josef Nálepa, dominuje socha raněného sokola symbolizující účast členů České obce sokolské ve třech odbojích a násilné zákazy této organizace. Odhalil jej 24. října 2002 tehdejší starosta Sokola Miloslav Pleskač společně s iniciátorem myšlenky na jeho zbudování Janem Přidalem. Perzekuce Sokola, jehož činnost byla pro své demokratické principy zakázána již během první i druhé světové války (1915 a 1941), nastala krátce po převzetí moci komunisty. Spolková organizace s širokou členskou základnou (v době tříleté obnovy po nacistickém rozpuštění měla přes milion členů) a pěstovanou tradicí odkazující na zapojení sokolů do prvního a druhého odboje představovala pro komunistický režim značnou potenciální hrozbu. Významným impulzem k eliminaci Sokola v jeho tradiční podobě a k perzekuci jeho představitelů byly zejména XI. všesokolský slet (19.–27. června) a vystoupení sokolské obce při pohřbu prezidenta Beneše (8. září), jedny z posledních masových demonstrací nekomunisticky smýšlející veřejnosti v roce 1948 [viz Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi; Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi; Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi; Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].
Prohlédnout detailMramorový pomník je symbolickou připomínkou účasti členů České obce sokolské ve třech odbojích. Na horizontálním břevnu je umístěn zlacený nápis a pod ním stylizované písmeno S. Pomník se nachází při hlavním vstupu na hřbitov u krematoria Strašnice. Sokolské hnutí ve své tradiční podobě bylo po únoru 1948 až do formálního zrušení Československé obce sokolské v roce 1952 komunistickým režimem potlačováno. Řada jejích členů odešla do exilu či byla perzekvována [viz Praha 1. Pomník sokolům].
Prohlédnout detailPamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová. Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na XI. všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska. Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailV areálu přírodní památky Kotouč ve Štramberku se nachází obelisk sv. Václava s pamětními deskami, z nichž jedna připomíná oběti členů Orla za druhé světové války a šest obětí komunistického režimu. Pamětní deska byla odhalena spolu s replikou sochy sv. Václava z umělého kamene, jejímž autorem je sochař Jan Kozel z Bystřice pod Hostýnem, 6. srpna 1994 a posvěcena olomouckým pomocným biskupem Josefem Hrdličkou. Původní sochu sv. Václava dala z veřejné sbírky zhotovit akademickým sochařem Františkem Fabiánkem Lašská orelská župa Kadlčákova. K jejímu odhalení došlo 31. července 1932 během několikadenní národní slavnosti. V důsledku těžby vápence v nedalekém lomu byla poškozená socha v červenci 1988 odstraněna, bývalí členové Orla však na místo při pietních příležitostech i nadále přicházeli. O obnovení sochy rozhodl v roce 1993 orelský župní výbor, obnovený po roce 1989.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner. Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.
Prohlédnout detailAutorem pamětního místa je sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří jej bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012. Jan Haluza (1914–2011) se narodil ve Šternově (dnes Újezd u Brna), za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově katolické tělocvičné organizace Orel a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportáž letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl v roce 1954 propuštěn. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konfederaci politických vězňů po roce 1989.
Prohlédnout detail