Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města.

Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.

Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.