Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš.

Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

V původní podobě bylo pamětní místo z inciativy předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta a předsedy Pražského akademického klubu 48 Zdeňka Boháče odhaleno 25. února 2003, u příležitosti 55. výročí únorových událostí roku 1948. Následnou revitalizaci veřejného prostoru kolem pamětních desek umístěných na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad inicioval rektor ČVUT, navrhl Ateliér KAVA a financovala Městská část Praha 1. Z rampy byla sňata anglickojazyčná deska, jež byla k původní přidána později, odstraněn živý plot a na uvolněné místo bylo instalováno pět mramorových schodů a nová pamětní deska s česko-anglickým nápisem. Nová podoba byla veřejnosti odhalena 25. února 2019 během pietního shromáždění, která se zde každoročně konají.

Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi. První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům] směrem na Pražský hrad, aby rovněž podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen.

Mramorová deska se zlatým písmem upomíná na oběť okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a je umístěna na nízkém mramorovém hranolu. Místo bylo obnoveno 16. prosince 1989.

Marie Charousková (1942–1968), studentka ČVUT a matka dvouletého syna, se ráno 26. srpna 1968 vypravila na fakultu konzultovat svou diplomovou práci (titul Ing. jí byl udělen posmrtně v listopadu 1968). Asi v 8 hodin byla na stanici tramvaje na Klárově zasažena dvěma střelami, které bez jakéhokoli zjevného důvodu vypálil sovětský voják. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Pomníček na její památku byl v parku na Klárově umístěn už na podzim 1968. V roce 1969 byl odstraněn nápis a poté i celé pietní místo. Absurdita smrti Marie Charouskové podtrhuje tragičnost jejího případu. Možná právě proto bývá vnímán jako jeden ze symbolů obětí srpnové intervence. V roce 1993 místo navštívil v doprovodu Václava Havla prezident Ruské federace Boris Jelcin a jako výraz omluvy za intervenci zde položil  květiny.

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.

První pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska, umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté.

Karel Bacílek (1920–1949) a Boris Kovaříček (1927–1949) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (1883–1949), spolupracovníka obranného zpravodajství [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi]. Proces s vyprovokovanou ilegální skupinou Pravda vítězí, který se konal před Státním soudem 12.–14. května 1949, oba studenty odsoudil k trestu smrti. Byli popraveni 24. května 1949 v Praze na Pankráci. Studentský funkcionář Veleslav Wahl (1922–1950) [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi] byl popraven na Pankráci 16. června 1950 (na desce je uvedeno chybné datum).

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon.
Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl Masaryk nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno.

Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), syn prezidenta T. G. Masaryka, československý vyslanec v Londýně (1925–1938), ministr zahraničních věcí (1940–1948), nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Během únorové krize  se jako ministr a člen vlády nepřipojil k abdikaci dalších nekomunistických ministrů a zůstal i členem vlády „obrozené Národní fronty“ Klementa Gottwalda po 25. únoru. Podle oficiálního stanoviska spáchal sebevraždu. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě pravděpodobně zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí.

Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí po únoru 1948 zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Zahájené změny významným způsobem ovlivnila dosud ne zcela objasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním státním tajemníkem, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem. Zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli ve vykonstruovaných politických procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně ministra Clementise, popraveného v roce 1952 [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi].

Druhá deska připomíná generála a diplomata Heliodora Píku (1897–1949), justiční oběť komunistického režimu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Titul čestný velvyslanec, jímž ministerstvo zahraničních věcí od roku 2000 vyjadřuje uznání osobnostem spojeným s tímto resortem, které byly perzekvovány za okupace a za komunismu, mu byl udělen v roce 2002.

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi v Kapucínské ulici byla odhalena po roce 1989. Připomíná nelidské zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu v tzv. domečku.

Jednopatrová budova, která se nachází uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a věznice na Hradčanech uzavřených v roce 1955, byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Později zde sídlila neoficiální část rozvědky ministerstva vnitra zabezpečující činnost osob s falešnou identitou v zahraničí.

Byli zde drženi a vyslýcháni např. gen. Karel Janoušek [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] a gen. Karel Paleček [viz Plzeň. Čestný hrob Karla Palečka], letci RAF mjr. Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi], kpt. Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů], pplk. Stanislav Rejthar [viz Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi], plk. Karel Mrázek [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví], dále mjr. René Černý [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], mjr. Tomáš Sedláček [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], gen. Josef Knop [viz Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi], mjr. Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], vojenské osoby z odbojové skupiny Praha-Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] či hokejisté československého reprezentačního mužstva z roku 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty].