Památník byl odhalen 11. srpna 2019 v premonstrátském kostele Narození Panny Marie v Želivě během tradiční pouti smíření. Ta se poprvé uskutečnila v roce 1968, kdy se zde sešli internovaní duchovní v čele s Františkem Tomáškem, pozdějším arcibiskupem a kardinálem. Památník, jehož autorem je slovenský architekt Svetozár Ilavský, požehnal opat želivského kláštera Jáchym Jaroslav Šimek. Památník tvoří dřevěný kříž s bronzovou plastikou Ježíše Krista a pamětní deskou s citátem z vězeňského deníku P. Šuránka [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi].

Nezákonnou internaci duchovních v Želivě připomínají v premonstrátském klášteře další pamětní místa [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům; Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Deska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.

Památku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce rozhodlo trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

P. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] působil ve farnosti ve Velkém Ořechově v letech 1950 a 1951. Jeho zdejší pastorační činnost ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská.

Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].

Internováni zde byli např. pozdější kardinál František Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi], páter Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi], salvatorián páter Kvita [viz Brno-Husovice. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi], páter Štverák [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi] či páter Benáček [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi]. V roce 1991 byl klášter vrácen premonstrátskému řádu.