Vybrat rok

25. únor
komunistický převrat

10. březen
smrt Jana Masaryka

22. červen
přijata první protijugoslávská rezoluce Informbyra

28. – 29. srpen
Orelská pouť na Svatý Hostýn

8. září
pohřeb Edvarda Beneše

říjen
přijetí zákonů o ochraně lidově demokratické republiky, o Státním soudu a o táborech nucených prací

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 1949
Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Bělkovice-Lašťany Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska Josefu Bryksovi z černého mramoru byla odhalena 4. června 1994 na pomníku obětem první a druhé světové války v Lašťanech. Pietně byla také upravena rodinná hrobka Bryksů v nedalekých Bohuňovicích. Josef Bryks (*18. března 1916 Lašťany), absolvent vojenské akademie v Olomouci, se po útěku z protektorátu stal letcem britského královského letectva. V červnu 1941 byl sestřelen nad Francií, z německého zajetí se několikrát pokusil o útěk. Po návratu do Československa vyučoval v armádním leteckém učilišti v Olomouci teorii létání. Na počátku března 1948 byla Bryksovi nařízena dovolená (tím byl postaven mimo aktivní službu v armádě) a 3. května 1948 byl zatčen. V procesu s tzv. Janouškovou skupinou (generál Janoušek se stal obětí vyprovokovaného útěku a byl zatčen na hranicích [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]) byl v únoru 1949 odsouzen na 10 let. V roce 1950 byl znovu odsouzen v souvislosti s vykonstruovaným případem tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] na 20 let. Prošel několika pevnými věznicemi, mj. Leopoldovem, kde držel protestní hladovky. V roce 1955 byl převezen do nápravně pracovního tábora Rovnost v Jáchymově, kde v táborové nemocnici zemřel na následky neléčených kardiologických obtíží a po několika prodělaných infarktech 11. srpna 1957. Urna s jeho ostatky byla v roce 1965 tajně pohřbena na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Prohlédnout detail
Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Beřovice Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. V roce 1939 se Pravomil Raichl (*1921) jako 18letý student rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry. (Jednalo se o agenty-provokatéry vystavěnou protistátní skupinu příslušníků druhého odboje z čs. brigády v Sovětském svazu, cílem akce bylo napojit tuto skupinu na představitele národně socialistické strany.) Po únorovém převzetí moci ji komunistický režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jedním ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Pravomil Raichl byl vězněn v Plzni-Borech a později v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice v Leopoldově na Slovensku, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout a přejít do západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA.

Prohlédnout detail
Bludov. Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Bludov Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý. Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) po ukončení studia na pražské právnické fakultě založil v Náchodě vlastní advokátní kancelář, byl aktivním členem sociálně demokratické strany a městské rady. Během války se zapojil do odbojového hnutí. V dubnu 1945 přesídlil do Prahy, kde se podílel na vzniku ilegální České národní rady. Jako její místopředseda se spolu s gen. Karlem Kutlvašrem [viz Michalovice. Pamětní deska generálu Karlu Kutlvašrovi] a například Josefem Smrkovským [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému] účastnil jednání s německým vojenským velením a spolupodepsal dohodu o kapitulaci německých branných sil v Praze. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se stal spolu s dalšími aktéry pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou; žádaly československou vládu, aby byl odstraněn z veřejných funkcí v Praze. V roce 1946 byl proto jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu v březnu na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se vrátil krátce v roce 1968.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Brno Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová obdélná deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců. Rostislav Sochorec (*1900) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací

Brno Pamětní deska sběrného tábora nucených prací

Trachytová deska s ozdobnými bronzovými hřeby v rozích připomíná brněnský sběrný tábor nucených prací. Jejím autorem je výtvarník Milivoj Husák a byla odhalena v roce 1995. Nenachází se přímo na autentickém místě, neboť budova v Lidické ulici č. 63, v níž od roku 1841 sídlila tzv. donucovací pracovna, byla v roce 1960 zbořena a majitel nové budovy s instalací desky nesouhlasil. Ve zdejším sběrném táboře byli soustřeďováni muži přikázaní k nucené práci z brněnského a jihlavského kraje a z části okresů olomouckého a zlínského (gottwaldovského) kraje a poté odesíláni do jednotlivých táborů [viz Brno. Pomník obětem táborů nucených prací].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem soudně perzekvovaným občanům chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Deska připomíná mimo jiné 13 nezletilých studentů chotěbořského gymnázia odsouzených v roce 1949 za velezradu. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu prezidenta republiky Edvarda Beneše v září 1948, jež jim nebylo povoleno. Na protest proti zákazu vyrobili a rozšiřovali letáky s protistátními hesly. Studenti (Milan Hájek, Karel Varga, Oldřich Musil, Josef Dvořák, Josef Pavlíček, Josef Boháč, Jan Kubát, Josef Stuna, Gabriel Janáček, Zdeněk Fousek, Václav Blecha, Miloš Pátek, Antonín Cigal) a jejich starší přítel Jan Křivský byli zatčeni 9. listopadu a senátem pro mladistvé odsouzeni 27. února 1949 k podmíněným trestům. Přelíčení se konalo za povinné účasti učitelů. Výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého byli všichni studenti vyloučeni ze studia na všech školách.

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Poprvé byla busta Mons. Jana Šrámka odhalena 11. srpna 1990 k jeho nedožitým 120. narozeninám. Autorem busty z vračanského mramoru je akademický sochař Karel Hořínek. Byla umístěna na Šrámkově rodném domě, dnešním obecním úřadu, z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Z důvodu rekonstrukce budovy obecního úřadu byla busta podruhé odhalena za přítomnosti zástupců kraje i obce 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek vystudoval gymnázium v Kroměříži a bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1892 byl vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády. V první Gottwaldově vládě působil jako náměstek předsedy vlády, 20. února 1948 podal spolu s dalšími 11 členy vlády a třemi za stranu lidovou – včetně ministra a tajemníka strany Františka Hály – demisi, kterou prezident Beneš přijal 25. února. V březnu 1948 byli Jan Šrámek (* 1870) i František Hála (* 1893) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde v srpnu 1952 zemřel František Hála. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat do pražské nemocnice Na Bulovce, kde později zemřel, pod fiktivním jménem. Utajovaný byl i jeho pohřeb 25. dubna 1956 ve Velkém Týnci do matčina hrobu. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Mons. Janu Šrámkovi in memoriam Řád TGM.

Prohlédnout detail
Hůrka. Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Hůrka Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel z místní sklářské huti. V roce 1952 se obec ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím] a všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou údajně armáda používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska, odhalená v roce 2004, připomíná památku 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu [viz Všeruby. Památník všem, kteří ztratili své životy při pokusu o přechod hranic z komunistického Československa do svobodného světa v letech 1948–1989]. Vedle kaple se nachází samostatný pomníček třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Prohlédnout detail
Jáchymov. Kříž a mohyla

Jáchymov Kříž a mohyla

Sedmimetrový dřevěný kříž se skautskou lilií a nápisem a postupně vršenou kamennou mohylu byl na paměť vězňů komunistického režimu vztyčen 30. května 1992. Vysvětil jej P. František Krásenský za přítomnosti oldskautů z Karlových Varů a skautů z Jáchymova. Iniciátorem stavby prvního kříže byl Kamil Růžička, kromě něho se na realizaci podíleli další členové karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů I. Slavíček, V. Sedláček, S. Jirčík, A. Růžičková, J. Goldmann, L. Blann. O připomínku pečuje skautské středisko Arnika Jáchymov. Aktuální kříž, vztyčený v září 2013, je v pořadí již třetí. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka „Jáchymovské peklo“]. Pamětní místo stojí ve středu území, na kterém se nacházely dva trestanecké pracovní tábory – Eliáš I, který byl zřízen z bývalého tábora pro německé válečné zajatce v červenci 1949 a uzavřen o rok později, a Eliáš II (zřízen 1950, uzavřen 1959).

Prohlédnout detail
Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Jindřichův Hradec Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava. Rudolf Zima (1904–1972) absolvoval v rámci vojenské služby letecký výcvik a stal se vojenským letcem z povolání. V armádě zůstal až do okupace. V srpnu 1939 odešel do Polska a odtud do Francie, kde ho zastihlo i vypuknutí války. Účastnil se leteckých bojů a 13. května 1940 byl zraněn. Před postupující německou armádou utekl do Velké Británie, kde bojoval v řadách československé 310. stíhací perutě. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Kladno Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi. Kladenský rodák Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu. Jako kapitán generálního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však před hrozícím zatčením ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. P. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích. Po kněžském svěcení (roku 1934) působil až do roku 1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na podzim 1948 byl ustanoven jaroměřickým farářem. Na jaře 1951 sdělil P. Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci, a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Odmítl se zapojit i do protirežimních aktivit Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] a Antonína Plichty st., kterého Podveský znal ještě z doby odboje, stejně jako zprostředkovatele Ladislava Malého. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši a místo zatčeného Drboly zde páter Podveský také 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany v Moravských Budějovicích v květnu 1952, v němž padly dva tresty smrti (pro Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse). Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud (po zrušení rehabilitačních senátů v roce 1969) pátera Podveského sice rehabilitoval, ale nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas a po přechodném administrátorském působení v Brně-Obřanech odešel páter Podveský roku 1975 do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí nezákonně odsouzených v babických procesech, soudní rehabilitace probíhala až do roku 1997. V roce 1991 se páter Podveský zúčastnil Dne smíření v Babicích, o rok později mu papež udělil titul monsignore. Je pohřben na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Kuroslepy Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obce Kuroslepy. Stanislav Rejthar (1911–1977) začal armádní kariéru u dělostřelectva, ale v rámci akce „1000 pilotů republice“ se přihlásil k letectvu, absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově. V roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. Od září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V dubnu 1943 utrpěl při nouzovém přistání zranění páteře, po rekonvalescenci se ale dokázal vrátit k létání. Přihlásil se do skupiny letců převelených do Sovětského svazu, s níž v únoru 1944 opustil Velkou Británii. Jako náčelník štábu utvořeného 1. československého stíhacího leteckého pluku s útvarem v září 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení zůstal s pozemním personálem pluku na Slovensku a stáhl se s ním do hor. S partyzány se Stanislav Rejthar v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen na Velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn a v roce 1950 definitivně z armády propuštěn, nicméně i v dalších letech byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Stanislav Rejthar nalezl zaměstnání pouze jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Stanislav Rejthar zemřel po několika dalších infarktech 20. listopadu 1977.

Prohlédnout detail
Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Kvilda-Františkov Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Černá leštěná mramorová deska s rytým postříbřeným nápisem je věnována obětem komunistického režimu na Ledečsku. Pamětní deska měla být původně umístěna na budově městského úřadu, ale zastupitelé města její umístění dvakrát odmítli. Odhalena byla na budově Československé církve husitské 14. dubna 2007 z iniciativy pana Miloslava Růžičky, politického vězně, a pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě.

Prohlédnout detail
Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Libá Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné osazení po chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek. Jan Anděl (*1911), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Prohlédnout detail
Lovosice. Pamětní deska obětem komunistické zvůle

Lovosice Pamětní deska obětem komunistické zvůle

Pamětní deska obětem komunistické zvůle byla odhalena 15. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů, pod záštitou Okresního úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice.

Prohlédnout detail
Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Lužná Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem umístil v roce 2001 Klub českého pohraničí. Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy. Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (*1911), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev na místě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Prohlédnout detail
Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Nižbor Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově místní základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Generál Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Patřil mezi okruh vysokých vojenských představitelů, kteří na příkaz Bedřicha Reicina začali být krátce před únorovým převratem sledováni obranným zpravodajstvím. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, připravoval útěk rodiny na Západ. Generál Hasal úspěšně překročil hranice do americké zóny na počátku července, v početné skupině, v níž prchal také generál Mikuláš Ferjenčík (1904–1981). Ačkoli obranné zpravodajství mělo o plánovaném útěku generálů informace (i o dalších, např. Aloise Lišky či Františka Moravce), nezasáhlo, neboť jejich činnost v exilu hodlalo pomocí svých spolupracovníků zpravodajsky využít.

Prohlédnout detail
Nový Bydžov. Památník obětem válek, odboje a perzekuce

Nový Bydžov Památník obětem válek, odboje a perzekuce

Památník tvoří centrální obelisk z pískovcových bloků, jenž nese dvě desky – s dedikačním nápisem a se státním znakem. Za obeliskem na kamenném stupni stojí zrcadlově od osy dvě sousoší. Jedno zobrazuje dívku a chlapce, druhé dva vojáky. Na podstavcích soch jsou desky s letopočty. Původní pomník Rudé armády byl upraven kolektivem kameníků a sochařů Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích v Podkrkonoší pod vedením prof. Leoše Valehracha. K odhalení revitalizovaného pomníku, z něhož byly sňaty komunistické symboly, došlo z iniciativy města Nový Bydžov 28. října 1993.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Janouškovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář a v letech 1940–1945 nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii, který se zasloužil o vznik československých perutí Královského letectva a jejich zařazení do bojů, byl za zásluhy v květnu 1945 povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna byl zatčen při útěku za hranice a v červnu Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let a k odejmutí vojenských hodností a vyznamenání. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byl zatčen také letec RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen spolu s majorem René Černým [viz Slaný. Pamětní desky obětem komunistického režimu ze Slaného a Slánska] na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni-Borech, ke kterému jim chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově a Praze-Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V rámci rehabilitací v roce 1968 zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až po své smrti v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích [viz též Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Praha 1 Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon. Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno. Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), ministr zahraničních věcí a syn prezidenta T. G. Masaryka, nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Dva týdny předtím se jako úřadující ministr a člen vlády nepřipojil k výzvě nekomunistických ministrů k odstoupení, neabdikoval a zůstal členem vlády Klementa Gottwalda. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Praha 1 Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Kovové desky s nápisem v češtině a angličtině umístěné na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad byly odhaleny předsedou Senátu ČR Petrem Pithartem v den 55. výročí únorových událostí 25. února 2003 z iniciativy Pražského akademického klubu 48 v čele s jeho tehdejším předsedou Zdeňkem Boháčem a Senátu Parlamentu ČR. Desky připomínají násilně rozehnaný pochod vysokoškolských studentů na podporu prezidenta Edvarda Beneše [viz Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům]. Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi.  První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident dr. Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT směrem na Pražský hrad, aby opět podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen. Ze studia na vysokých školách bylo následně protiprávně vyloučeno přes deset tisíc studentů.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Praha 2 Pamětní deska Janu Masarykovi

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006 v den 120. výročí jeho narození a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která osobně Jana Masaryka poznala. Jan Masaryk (1886–1948) pracoval od roku 1919 v diplomatických službách. V letech 1925 až 1938 byl velvyslancem v Londýně, rezignoval po podepsání mnichovské dohody. V ustavené exilové vládě se stal ministrem zahraničních věcí a po válce působil v téže funkci až do své smrti 10. března 1948, kdy byl nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům

Praha 2 Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům

Dvě kovové desky s černým písmem a s emblémem Českého vysokého učení technického jsou umístěny na mramorovém sloupu vstupního schodiště do budovy. Byly odhaleny v letech 1994 a 2000 a připomínají studenty-oběti totalitních režimů 20. století a konkrétní historickou událost: pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše z 25. února 1948. [viz Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948]

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Praha 5 Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována  z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka. Ferdinand Peroutka (1895–1978) český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel,  jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. Po roce 1918 kriticky zasáhl do masarykovsko-pekařovské debaty o české otázce a o naší národní povaze. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa nacistickým Německem byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.  Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl české oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Praha 6 Pomník Josefu Beranovi

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana. Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni v rodině učitele [Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi]. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal v letech 1907–1912 alumnem České koleje v Římě. Po vysvěcení na kněze v roce 1911 pokračoval ve studiu teologie. V letech 1912–1917 působil jako kaplan například ve farnostech Chyše u Žlutic či v Praze, učitel a posléze ředitel ženského učitelského ústavu sv. Anny v Praze. Od roku 1928 vyučoval už jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, kde se v roce 1932 stal mimořádným profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře. Josef Beran byl veřejně znám svými protinacistickými postoji. Zatčen byl 6. června 1942 v době heydrichiády a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře Dachau. Do Prahy se vrátil koncem května 1945 a navázal na své působení na teologické fakultě, kde byl v dubnu 1946 potvrzen řádným profesorem. 8. prosince 1946 se stal pražským arcibiskupem. Po komunistickém převratu v roce 1948 Josef Beran jako nejvyšší hlava katolické církve v Československu odmítnul podřídit katolickou církev komunistickému režimu. 19. června 1949 o slavnosti Božího Těla, kdy měl být věřícím čten pastýřský list československých biskupů „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, zinscenovala Státní bezpečnost v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti. Arcibiskupu Beranovi byl z důvodu ochrany jeho osoby přidělen ochranný dohled ministerstva vnitra. Tím začala jeho internace, nejprve v pražském arcibiskupském paláci v letech 1949–1951 a posléze v Roželově u Rožmitálu, Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích, Mukařově [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. V roce 1963 došlo z podnětu Svatého stolce k navázání jednání s Československem. Kardinál Beran byl po podepsání slibu věrnosti republice státní mocí penzionován s vyhrazeným pobytem v Mukařově u Říčan [viz Mukařov], odtud byl v roce 1964 převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově]. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní ceremoniál. V Římě se kardinál Beran zapojil do práce 2. vatikánského koncilu. Založil zde také České náboženské středisko Velehrad. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, a papež Pavel VI. proto rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. Je jediným Čechem, kterému se této pocty dostalo. 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal P. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil P. Jan Matějka.

Prohlédnout detail
Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)

Praha 8 Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)

Prohlášení čestného pohřebiště, které vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a předsedy Svazu bývalých politických vězňů Stanislava Stránského, se v roce 1992 zúčastnil i prezident Václav Havel. O rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Odhalení předcházely terénní práce z let 1990–1992 dle návrhu architekta Ladislava Šponara a vztyčení Pomníku obětem komunismu – lidské ruce propletené ostnatými dráty, tj. symbol věznění a mučení nevinných obětí, dle návrhu prof. Kargera (USA) pomník vytvořil sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001. Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 identifikovaných politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Ukládání ostatků do hromadných hrobů probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Spočinuly zde ostatky popravených politických vězňů, vězňů, kteří zemřeli ve výkonu trestu či ve vyšetřovací vazbě, i dětí narozených vězeňkyním (tzv. dětský hřbitov). [viz též Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové, Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu), Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti obětí druhého odboje, Brno. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za stranu lidovou, jenž měl kontakty na vinořskou faru. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran – návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že každá strana bude i nadále vyvíjet politickou činnost samostatně a vzájemné informování bude probíhat v individuální rovině. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška). Vojtěch Jandečka byl zatčen i souzen se skupinou funkcionářů spolku Orel, Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 do exilu.

Prohlédnout detail
Příbram. Památník politickým vězňům

Příbram Památník politickým vězňům

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz. V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – během nuceného nasazení v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Prohlédnout detail
Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi

Radomyšl Pamětní deska Janu Matějkovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté. Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko na Blízký východ. Ze Sýrie se dostal do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Prohlédnout detail
Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Suchý Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné. Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není ani tak spojován s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Prohlédnout detail
Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu

Svatý Jan pod Skalou Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 21. května 2005 obcí Svatý Jan pod Skalou, Svatojánskou společností a Konfederací politických vězňů. V bývalém benediktýnském klášteře ve Svatém Janu pod Skalou byl na podzim 1949 zřízen tábor nucených prací (TNP), zatímco šest místních řeholníků bylo přestěhováno do místního mlýna (na jaře 1950 byli odvezeni k internaci v Želivi a Oseku). Tábor, jenž sloužil jako také jako sběrný, byl zrušen již k 31. prosinci 1950, především mladí muži přikázaní do svatojánského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách v Králově Dvoře.

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Uměleckou plastiku vytvořil sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří ji bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná spolu s dalšími železnými artefakty na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy, který zemřel v roce 2011 ve věku 97 let, slavnostně otevřel starosta města Jan Hradil 26. září 2012. Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově (dnes Újezd u Brna). V roce 1939 promoval na právnické fakultě v Brně. Byl členem katolického Orla, pod jehož hlavičkou získal v roce 1939 první mistrovský titul v běhu. V roce 1942 přijal nabídku Atletického klubu Baťa Zlín spojenou i s pracovním místem v baťovské exportní společnosti a do konce války zde trénovat učně Baťovy školy práce Emila Zátopka. Haluza, který po válce ukončil aktivní sportovní kariéru, se podílel na obnově Orla a vstoupil do Československé strany lidové. Působil ve Zlíně jako lidovecký funkcionář pro práci s mládeží a stal se i členem ústředního výboru strany. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportace letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování „ilegální organizace Zlín“, která měla plánovat „násilný zvrat“ režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář Československé strany lidové v Uherském Hradišti Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům], kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Již ve výkonu trestu byl také vyšetřován ohledně schůzky představitelů nekomunistických stran ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], jíž se zúčastnil Vojtěch Jandečka, s nímž se Jan Haluza přátelil. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl propuštěn v roce 1954. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví. V roce 1968 se Jan Haluza aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů, byl zvolen předsedou zlínské pobočky K 231. Po roce 1989, kdy se jeho jméno vrátilo do oficiálních sportovních tabulek, se také několikrát sešel se svým bývalým svěřencem Emilem Zátopkem.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů. V roce 1945 byl dr. Šmejkal (1909–1983) jmenován zatímním správcem a později ředitelem obnoveného reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Současně navázal na své předválečné aktivity, zejména v kulturní oblasti. Jako kulturní referent města Ústí nad Labem se staral o obnovení činnosti městského divadla, rozhlasu, knihovny, muzea i archivu. Zároveň byl oblastním důvěrníkem Československé strany národně socialistické. Po únoru 1948 byl odsouzen za neoznámení trestného činu poté, co mu jeden z žáků školy ukázal protikomunistický leták a dr. Šmejkal tuto skutečnost neoznámil Státní bezpečnosti. Byl  odsouzen k devíti letům těžkého žaláře, který odpykal především v uranových táborech. Za sepsání textů a básní s vězeňskou tematikou byl v roce 1958 odsouzen na dva roky do vězení. Po propuštění se vyučil zedníkem a živil dělnickými profesemi. Stal se tajemníkem spolku českých bibliofilů a nakonec se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V březnu 1969 byl rehabilitován. Zemřel 16. května 1983 v Praze.

Prohlédnout detail
Valdice. Pamětní deska zaměstnancům Národní banky československé vězněným 1948–1964

Valdice Pamětní deska zaměstnancům Národní banky československé vězněným 1948–1964

Pamětní deska připomínající věznění zaměstnanců Národní banky československé byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců banky a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa z finančních prostředků České národní banky. Byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky 28 odsouzených zaměstnanců banky, z nichž dvanáct bylo vězněno ve Valdicích. Deska je dedikována i všem bývalým zaměstnancům banky v před- i poválečném období, kteří byli po únoru 1948 vězněni, a to i v jiných nápravných zařízeních. Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů, nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období, které vedly k provedení měnové reformy v roce 1953 [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953].

Prohlédnout detail
Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara

Zahrádka Pamětní deska a socha Josefa Toufara

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého Podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. P. Josef Toufar (*1902) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky přeložen na nátlak místních členů komunistické strany do Číhošti. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara, Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi, Ledeč nad Sázavou. Park a pomník pátera Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného

Žďárná Symbolický hrob Petra Konečného

Pomník jedné z prvních obětí nastupujícího komunistického násilí byl odhalen v červnu 2003. Nechala jej vybudovat obec Suchý, rodina a přátelé. Do té doby byla deska s fotografií pouze na hrobě rodičů. Pomník byl ještě v roce jeho odhalení polit šedivou barvou. V době pořízení fotografií byla barva už odstraněna. Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti a v souladu s pokynem, že zadržený musí být držen v absolutní izolaci. Příčinou, proč se Petr Konečný dostal do rukou Státní bezpečnosti, mělo být jeho tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi], avšak důvod jeho zavraždění souvisel s tím, že vyšetřovatelé před ním rozkryli některé poznatky k americké rozvědce a své agenturní síti. Jelikož Státní bezpečnost věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (té se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že jejich syn uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z 12letého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno. [viz též Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje]

Prohlédnout detail
Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Želiv Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Pamětní deska opatu želivského kláštera Vítu Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Vít Bohumil Tajovský (1912–1999) [viz též Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému, Klanečná. Deska Vítu Bohumilu Tajovskému] po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivi, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl krátce zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], neboť se přátelil s P. Josefem Toufarem, a ten ho po událostech s vychýlením křížku v číhošťském kostele navštívil. Opat Tajovský byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni. Ve velkém vykonstruovaném procesu s představiteli řádů v dubnu 1950 byl odsouzen [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] za „velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu“ k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Po propuštění nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. Během pražského jara v roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou do želivského kláštera, kde byl po likvidaci řeholních řádů v roce 1950 zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému udělen prezidentem republiky Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivi, kde je pochován na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům

Znojmo Pamětní deska politickým vězňům

Pamětní deska ze švédské žuly s motivem rukou na ostnatých drátech autora Luboše Tomka byla odhalena na ohradní zdi věznice 8. května 2009 z iniciativy Sdružení bývalých politických vězňů a Vězeňské služby ČR. Věznice ve Znojmě byla místem výkonu vyšetřovací vazby pro Krajské velitelství Státní bezpečnosti Brno v letech 1948–1952.

Prohlédnout detail
Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi

Zvonková Pomník Josefu Maršálkovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 zadržel v hostinci ve Zvonkové vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Maršálkem, který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.

Prohlédnout detail
Načíst rok 2015

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2017, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru
WordPress Appliance - Powered by TurnKey Linux