Vybrat rok

1. květen 
zahájeno vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa z Mnichova

18. duben   
počátek evropské integrace (Montánní unie)

2. červenec  
Babické události

11. červenec 
přijat zákon o ochraně státní hranice (vznik Pohraniční stráže)

11. září  
přejezd „vlaku svobody“ do západního Německa

23. listopad 
zatčen Rudolf Slánský

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 1952
Babice. Busta Václava Drboly

Babice Busta Václava Drboly

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost. Václav Drbola (1912–1951) se narodil se ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nejdéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se Václav Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Babice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Pamětní deska na budově fary v Babicích byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Lubomír Řihák, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Babice. Zvony smíření

Babice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Prohlédnout detail
Baška. Pamětní deska Otto Furchovi

Baška Pamětní deska Otto Furchovi

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur. Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

Prohlédnout detail
Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Blatnice pod Svatým Antonínkem Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská. Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

Prohlédnout detail
Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi

Brno-Nový Lískovec Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska na budově základní školy věnovaná příslušníku prvního, druhého a třetího odboje Petru Křivkovi byla z iniciativy jeho syna Vladimíra odhalena 28. října 1997. Autorem desky z leštěné žuly a s plasticky vystupující bronzovou bustou je architekt a sochař Karel Volavý. Tzv. akce Tábor, v jejímž rámci byl Petr Křivka (1897–1951) zatčen a odsouzen [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi], byla v roce 1956 přešetřována inspekcí ministerstva vnitra a generální prokuraturou na základě podezření o nezákonnosti některých postupů Státní bezpečnosti. Vyšetřování zjistilo, že Státní bezpečnost infiltrovala skupinu kolem Křivky již ve fázi hledání kontaktů, tj. dříve, než začala vyvíjet jakoukoli faktickou protirežimní činnost. Pak z ilegální skupiny cíleně vytvořila rozsáhlou volavčí síť, a to prostřednictvím agenta-provokatéra, jímž byl sám řídící důstojník StB Vlastimil Procházka alias „kapitán Willy“. On a jeho podřízení rozšiřovali skupinu o další desítky osob, vyzývali ke shromažďování zbraní (v některých případech je i sami dodávali) a ke zpravodajské činnosti pro zahraničí (zprávy, které nikdy nebyly předány), a to do té míry, že bez jejich intervencí skupina víceméně žádné aktivity nevyvíjela. Výsledkem „vyšetřování“ případu Státní bezpečností, která od srpna 1949 přistoupila k zatýkání, bylo přes sto odsouzených. Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství, nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Brno-střed Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest. Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem byla na budově fary odhalena 2. září 2011 u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.

Prohlédnout detail
Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Čelákovice Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Bronzová pamětní deska obdélného formátu s plastickým písmem a pěticípou hvězdou byla umístěna na domě č p. 234 v dnešní Masarykově ulici, sídle bývalé služebny SNB v Čelákovicích, kolem roku 1975. Její zhotovení objednal náčelník místního obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Deska byla z rozhodnutí městského zastupitelstva 14. března 1994 sejmuta a uložena do sbírek městského muzea. Při výročích je zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.

Prohlédnout detail
Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi

Chlumec nad Cidlinou Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi

Černá mramorová leštěná pamětní deska se zlatým nápisem zastřelenému příslušníku Sboru Národní bezpečnosti Oldřichu Kašíkovi byla odhalena v červnu 1970. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu. Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína (1896–1942), hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním, neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil Josef Mašín při potyčce službu konajícího Oldřicha Kašíka (1914–1951). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí. František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Dyleň. Pomník Na stráži míru

Dyleň Pomník Na stráži míru

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Prohlédnout detail
Halámky. Pomník Adamu Rusovi

Halámky Pomník Adamu Rusovi

Pamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události. Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Prohlédnout detail
Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi

Heřmanov Pamětní deska Františku Pařilovi

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil. František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Prohlédnout detail
Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi

Horní Bříza Pamětní deska Josefu Sporkovi

Pamětní deska příslušníku SNB Josefu Sporkovi byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR na budově bývalé služebny. Vrchní strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Sporka (1910–1951) byl souzen se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity v čele s ředitelem uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, historikem Jindřichem Čadíkem (1891–1979) [viz Plzeň. Čestný hrob Jindřicha Čadíka]. Ten spolu s přednostou oddělení fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonínem Čechem a penzionovaným št. kpt. Josefem Erlebachem formovali protirežimní skupinu, která prostřednictvím západních velvyslanectví v Praze předávala informace o situaci na Plzeňsku (ve Škodových závodech, ve zbrojním průmyslu, na hranicích apod.). Do skupiny byli zapojeni v Horní Bříze zdejší přednosta poštovního úřadu Robert Pavličko a Josef Sporka, který se kromě předávání strategických informaci údajně podílel i na jejím vyzbrojování. Právě tito členové byli na základě vyšetřování šíření protirežimních letáků v nedaleké Třemošné zatčeni jako první. S J. Čadíkem, zatčeným v září 1950, sehrála Státní bezpečnost pomocí agenta-provokatéra hru na „propuštění“ a následné „zorganizování útěku“ za hranice – poté, co jej fingovaný převaděč vyzpovídal ohledně ilegální činnosti, byl u hranic opět zatčen. Skupina byla odsouzena ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především ze Škodových závodů. Všichni obžalovaní (13 osob) byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž, Josef Sporka jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v činné službě k trestu smrti. Jeho odvolání Nejvyšší soud zamítl a stejně negativně bylo vyřízeno jednomyslné doporučení soudního senátu k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí. Josef Sporka byl popraven 9. října 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů

Horní Slavkov Symbolický hrob politických vězňů

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo. V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

Prohlédnout detail
Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi

Horní Újezd Pamětní deska Františku Pařilovi

Pamětní deska na budově fary v Horním Újezdu byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Vlastimil Vojtěch Protivínský, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Hradec Králové. Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu

Hradec Králové Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu

Pamětní desku příslušníkům pomocných technických praporů posvětil arcibiskup Karel Otčenášek 5. října 2006 za přítomnosti zástupců města, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP–VTNP. Autorem černé žulové desky se zlatým písmem a lipovými květy je Petr Polívka. Branci označení za „politicky nespolehlivé“ osoby byli často využíváni ke stavebním pracím [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. V Hradci Králové se na výstavbě města podíleli příslušníci detašovaného 61. lehkého praporu PTP Rumburk, zřízeného 15. dubna 1951.

Prohlédnout detail
Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím

Hradec nad Moravicí Pamětní deska internovaným řeholnicím

Pamětní deska internovaným řeholnicím byla odhalena 9. srpna 2007 z iniciativy Anny Skřivánkové a Jiřího Heidera, příbuzných jedné z internovaných sester Korduly Heiderové, a ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí, který desku financoval. Posvětil ji P. Antonín Kolář za přítomnosti zástupců Německého řádu z Německa a Rakouska, školy, farnosti, místostarosty města Karla Hanáka, přímých účastnic internace z řad řeholnic a jejich příbuzných. Podle grafického návrhu Ivy Přibylové břidlicovou pamětní desku s textem sestry Korduly Heiderové realizoval Pavel Strakoš. Byla umístěna na levé straně od vchodu do budovy Církevní základní školy sv. Ludmily, kde býval klášter Řádu Panny Marie Jeruzalémské, v němž řádové sestry nedobrovolně strávily jedenáct měsíců svého života v letech 1951 a 1952. V září 1950 byly v českých zemích v rámci tzv. akce Ř (řeholnice) likvidovány ženské kláštery [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Prohlédnout detail
Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových

Jaroměřice nad Rokytnou Symbolický hrob Plichtových

Kenotaf byl na rodinný hrob Plichtových pořízen z iniciativy Konfederace politických vězňů a instalován v srpnu 2018. Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Jihlava Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kadaň Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina Moskva, v jehož sále se v 50. letech konalo několik politických procesů. 5. září a 30. listopadu až 1. prosince 1951 zde byla Státním soudem odsouzena skupina občanů z Račetic, kteří v obci po únoru 1948 založili místní buňku spolupracující s ilegální skupinou JOPO operující na Žatecku. Před zatýkáním šest jejích členů uteklo na podzim 1948 na Západ a dva z nich – Josef Kopecký (*1920) a Miroslav Růt (*1924) – se stali kurýry zpravodajské sítě Františka Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Rodné Račetice používali jako základnu při cestách do republiky a někteří z místních, mimo jiné otec Miroslava Růta Václav (*1881) a bratr emigrovavšího Františka Pokorného Jaroslav (*1922), působili také jako spojky kurýrů. Hromadná emigrace i pohyb kurýrů v malé obci přirozeně nezůstaly dlouho utajeny a skupina začala být sledována Státní bezpečností. Josefa Kopeckého zatkla 30. října 1950 (při pokusu o útěk byl postřelen a přechodně ochrnul), byl souzen samostatně a v neveřejném líčení odsouzen v září 1951 na 25 let. Naproti tomu druhý proces byl pečlivě připravován jako veřejný a exemplární. Do čela skupiny souzené za vyzvědačství byl postaven Václav Růt, odsouzený na 19 let. V procesu byli dále odsouzeni druhý syn Václava Růta Jaroslav na 13 let (Miroslav Růt s činností kurýra skončil, když se mu naskytla možnost opustit utečenecké tábory a emigroval do Kanady), Jaroslav Pokorný na deset let a další dva rolníci z Račetic Josef Ježek a Václav Tvrdík na tři, resp. dva roky. Exemplární absolutní trest Státní soud vynesl za spolupráci s kurýry nad strážmistrem SNB z Kadaně Františkem Ondráčkem, Nejvyšší soud jej v rámci odvolání zmírnil na doživotí.

Prohlédnout detail
Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi

Kamberk Pamětní deska Václavu Burdovi

Pamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č. p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově byla událost přiomenuta také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem ze základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později v táborské nemocnici podlehl následkům zranění.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi

Kobylí Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně, který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice. Křivka patrně zamýšlel před svým odchodem přispět emigraci založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří však o nabídce informovali obranné zpravodajství. Již první schůzka probíhala za účasti spolupracovníků Státní bezpečnosti, která usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a nevědomě se tak podílel na rozšiřování volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. V létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním v rámci tzv. akce Tábor. Její první obětí se stal brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs (1907–1949), jenž zemřel ve vyšetřovací vazbě dva dny po zatčení, 8. srpna – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Petr Křivka byl s nejbližšími spolupracovníky zatčen 17. srpna 1949 a z téměř dvou set osob, které byly podezřelé z ilegální činnosti, jich více než polovina zůstala ve vazbě. Příprava procesů [viz též Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] probíhala poměrně dlouho. K vykonstruovaným obviněním vzneseným vůči skupině patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a nesměl být během procesu jmenován [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Hlavní proces se konal v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností a Petr Křivka v něm byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v Brně 21. července 1951 (někdy se uvádí 21. června). V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Kobylí Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Pomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku. Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnil také synovec Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň a zástupce brněnské pobočky Konfederace politických vězňů. Petr Křivka, účastník tří odbojů, byl popraven v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi].

Prohlédnout detail
Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi

Koubalova Lhota Pomník Vladimíru Mandíkovi

S příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník zavražděného Vladimíra Mandíka dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík (1892–1951), Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také jádro místní organizace KSČ (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a její případné rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře nad Vltavou). Z vraždy byli krátce nato obviněni zbývající aktéři sporu a následně zatčeni. V průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu; Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu]), se k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však bylo náležitým způsobem propagandisticky využito. Podstatou kriminální zločin byl prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.

Prohlédnout detail
Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi

Křekovice Pamětní deska Josefu Honsovi

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky. Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému

Letonice Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Ostrava Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík

Ostrava Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík

Pomník připomínající nucenou práci příslušníků pomocných technických praporů v dolu Ludvík v Radvanicích byl slavnostně odhalen a vysvěcen 6. září 2006 z iniciativy městských obvodů Radvanice a Bartovice a Svazu PTP–VTNP. Pamětní desku instalovanou na bludném kameni zhotovil Vladimír Prokeš. Důlní pomocné technické prapory PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly vyčleněny na práce v uhelném revíru na Ostravsku, od roku 1951 rozdělené na pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Prohlédnout detail
Pleš. Symbolický hrob Josefa Zíky

Pleš Symbolický hrob Josefa Zíky

Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010. V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Prohlédnout detail
Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi

Pomezí nad Ohří Pomník Václavu Königsmarkovi

Pomník tvoří kamenný kvádr, v ustupujícím rámečku je nápis černou barvou. Vznikl před rokem 1989 a v současné době je neudržovaný. Tragická smrt Václava Königsmarka (1928–1951) byla v 50. letech ideologicky zneužita pro budovaný příběh příslušníků Pohraniční stráže, kteří obětují své životy v boji s imperialistickými agenty na hranici „míru a socialismu“. Ve skutečnosti byl Königsmark, vykonávající u PS vojenskou službu, omylem zastřelen hlídkou vlastního útvaru, jak dokládají archivní materiály [viz Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Hájkovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Hájkovi

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Praha 1 Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu stávajícího majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní. Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde v roce 1922 obdržel občanství. Stal se důstojníkem československé armády, od 1929 armádním generálem. Byl zemským velitelem na Moravě [viz Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému], poté (do roku 1939) v Čechách. Patřil mezi oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace v Československu uplatňovaly sovětské bezpečnostní orgány během osvobozování. Generál byl zatčen 12. května 1945, odvlečen do SSSR a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag. V roce 1997 byl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Pustiměř Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi] uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi II

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi II

Pamětní deska na budově fary v Rokytnici byla odhalena 27. června 2019 pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Jan Krbec, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi

Roztoky u Jilemnice Pamětní deska Janu Horáčkovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

Prohlédnout detail
Ruda-Lhotka. Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Ruda-Lhotka Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Většina hospodářů byla již předtím krátkodobě vězněna za neplnění povinných státních dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Šebkovice. Zvony smíření

Šebkovice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Prohlédnout detail
Skalice u České Lípy. Pomník Vilému Sacherovi

Skalice u České Lípy Pomník Vilému Sacherovi

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Prohlédnout detail
Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi

Spálené Poříčí Pamětní deska Františku Ferdovi

Bronzová deska s reliéfem kytice v horní části a textem byla P. Františku Ferdovi odhalena 9. září 2000 na nově opravené budově děkanství ve Spáleném Poříčí. Odhalení provedli společně starosta Pavel Čížek, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Václav Kořínek a Ferdova hospodyně a pomocnice Jiřina Konarovská. Autorem pamětní desky je akademický sochař František Bálek. Ve městě se nachází dům s pečovatelskou službou nesoucí jméno P. Františka Ferdy. František Ferda (1915–1991), kněz a léčitel, se narodil na statku v Dražkovicích nedaleko Spáleného Poříčí. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Praze a bohosloveckou fakultu, v roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Za války působil jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan. 16. února 1951 byl zatčen na farnosti v Nechvalicích a uvězněn. Vystřídal vězeňské cely v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově, Leopoldově, Valdicích i na Borech. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník v Plzeňských pivovarech. K pastorační činnosti se mohl vrátit až na sklonku 70. let, kdy působil jako duchovní správce v domově u řeholních sester v Újezdci u Klatov. Zemřel v Sušici, kam se přestěhoval v druhé polovině 70. let [viz Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi], a je pochován na sušickém hřbitově.

Prohlédnout detail
Starovičky. Busta Václava Drboly

Starovičky Busta Václava Drboly

Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Starovičky Pamětní deska Václavu Drbolovi

Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.

Prohlédnout detail
Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček, otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl v roce 1994 obžalován z mučení politických vězňů, k soudu se pro nemoc nedostavoval a po jeho smrti v roce 2003 bylo trestní stíhání zastaveno.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Zadní Chalupy Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník vzniklý před rokem 1989 tvoří kamenná mohyla, na níž byla původně umístěna mramorová deska s nápisem. Deska se nezachovala a v současné době ji nahrazuje tištěná kopie v plastové fólii. Ke střetu hlídky Pohraniční stráže a neznámého muže došlo 21. února 1951. Bohuslav Moravec byl při přestřelce zraněn a přežil. Zraněnému uprchlíku, jehož totožnost nebyla prokázána, se podařilo přejít hranice do západního Německa.

Prohlédnout detail
Zaječice. Pamětní deska Janu Musilovi

Zaječice Pamětní deska Janu Musilovi

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnována odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a v roce 1995 byla doplněna na zaječický pomník obětem první a druhé světové války z roku 1920. Autodopravce Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se po únoru 1948 podíleli na rozšiřování letáků a zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se rozhodli přepadnout služební auto převážející podnikové peníze do spořitelny a při nezdařené akci byli 18. března 1950 zatčeni (přestože byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít). Byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla Musilova manželka, jež nebyla vyslýchána ani obviněna.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Znojmo Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci. Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval v básnické tvorbě.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Načíst rok 1950

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru