Památník, jehož autorem je Milivoj Husák, požehnal 2. června 2007 českobudějovický biskup Jiří Paďour OFMCap a královéhradecký biskup Dominik Duka OP u příležitosti sympozia o biskupu Hlouchovi upořádaného v Koclířově.

Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a nucené izolaci a nesměl vykonávat správu své diecéze. Od srpna 1963 do června 1968 pobýval v charitním domě školských sester de Notre Dame v Koclířově, kde dopsal sbírku duchovních úvah Minutěnka.

Na základě petice, kterou iniciovala písecká knihovnice Štěpánka Činátlová, se zastupitelstvo města Písek přiklonilo k pojmenování nové lávky přes řeku Otavu po politické vězeňkyni Dagmar Šimkové (vedení města původně prosazovalo pojmenování po jejím architektu, píseckém rodáku Josefu Pleskotovi). Lávka s pamětní deskou byla otevřena 26. září 2018. Deska z šedého mramoru je umístěna na straně Budějovického Předměstí, pod vilou Marta, která byla v 50. letech rodině zkonfiskována.

Dagmar Šimková (1929–1995) byla jednou z nejdéle vězněných žen z politických důvodů v komunistickém Československu [viz Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové].

Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský.

Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.

Pamětní desku zdejšímu rodáku iniciovaly město Plzeň a plzeňské biskupství. V rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu ji 17. listopadu 2019 na katedrále sv. Bartoloměje odhalili plzeňský biskup Tomáš Holub, plzeňský primátor Martin Baxa (ODS) a rodina kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) byl vězněn za protektorátu od roku 1942 do konce války a protiprávně internován komunistickým režimem v letech 1949 až 1963 (1965). Zemřel v Římě, kam mu bylo povoleno vycestovat a přijmout kardinálské jmenování [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi].

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Čestný hrob univerzitního profesora Jindřicha Čadíka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska, osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012.

Ředitel uměleckoprůmyslového muzea v Plzni Jindřich Čadík (1891–1979), za války vězněný za odbojovou činnost, byl postaven do čela procesu se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity a v červnu 1951 (údaj na desce je chybný) odsouzen za velezradu a špionáž na doživotí [viz Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi]. Po amnestování v roce 1963 se v polovině 60. let mohl vrátit jako pomocná síla do plzeňského muzea během pražského jara i odborně a publikačně působit (jeho specializací byla archeologie a dějiny umění). Ačkoli byl prof. Čadík v roce 1968 rehabilitován, čekala jej s nástupem normalizace opětovná ostrakizace.

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Josef Faltus, byla odhalena 25. ledna 2019 z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 6 na domě, kde JUDr. Jakub Čermín v letech 1960 až 2009 žil. Desku za přítomnosti zástupců vedení Prahy 6, členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Čermínovy dcery Markéty Čermínové a veřejnosti požehnal Mons. Petr Piťha.

Jakub Čermín (1917–2009) se jako student právnické fakulty zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939. S dalšími studenty ze Švehlovy koleje byl 17. listopadu zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v lednu 1942. Po válce dostudoval právnickou fakultu a zastával funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů, kde spolupracoval s Miladou Horákovou a dalšími politiky národně socialistické strany. V únoru 1948 byl propuštěn ze zaměstnání a 15. března 1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s M. Horákovou zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na šest let. Vězněn byl ve Valdicích a v Banské Bystrici. Po propuštění v prosinci 1957 mohl po dobu deseti let pracovat jako pomocný dělník. V roce 1968 byl rehabilitován a pracoval jako ekonom a podnikový právník. V roce 1990 opět vstoupil do Českého svazu protifašistických bojovníků, od roku 1991 byl deset let jeho předsedou. Podílel se na přípravě zákonů týkajících se odškodnění účastníků národního boje za osvobození a na obsahu textu Česko-německé deklarace. Je nositelem řady vyznamenání, v roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec.

Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.