Krásná
Památník ochráncům hranic

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže.

Klub českého pohraničí je občanské sdružení postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, již KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizujících a radikalizujících veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Útvary Pohraniční stráže vznikly v roce 1949 (jako pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti), ovšem sama Pohraniční stráž vztahuje začátek svých „dějin“ k 11. červenci 1951, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic jako základní zákonná úprava vojskového strážení hranic a budování tzv. železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony]. Komunistickému režimu se záhy podařilo vytvořit obraz pohraničníků jako novodobých Chodů-Psohlavců, věrných strážců hranice (symbol psí hlavy), kteří chrání „ohrožené pohraničí“. Na pozadí hrozby rozpoutání nového válečného konfliktu měli obyvatelé u západních hranic naplňovat historický odkaz „revolučních“ husitů ve vítězném boji proti „reakční“ Evropě (oslavy 520. výročí bitvy u Domažlic v roce 1951). Literatura a film zobrazovaly statečný boj pohraničních útvarů proti „narušitelům“ a ideologicky pozměňovaly autentické legendy o nepolapitelných převaděčích přes západní hranici (Král Šumavy, 1959; Výstřely z hranice, 1972). Od roku 1956 se 11. červenec slavil jako Den Pohraniční stráže, spojený se slavnostními přehlídkami a s udělováním řádů a vyznamenání jednotlivým útvarům PS. V roce 1965 vzniklo Muzeum Pohraniční stráže (dnes Muzeum Policie ČR), které mezi exponáty zařadilo vypreparovaného služebního psa, jenž se údajně podílel na zadržení 62 „narušitelů“ hranic [viz Praha 2. Muzeum Policie České republiky]. Vytvářený propagandistický obraz Pohraniční stráže měl před veřejností zakrýt skutečnost, že železná opona byla primárně zaměřena proti vlastním občanům, jimž stát upíral právo legálně opustit jeho území [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pohraniční stráž a jejich rodiny se měly stát trvalou součástí života u hranic, tmelící starousedlíky s novými přistěhovalci, kteří do pohraničí přicházeli v rámci osidlovací akce. K vzájemnému sblížení Pohraniční stráže a civilního obyvatelstva přispívaly brigádní výpomoci pohraničních útvarů místním výrobním podnikům a družstvům, jež pro vylidněné pohraničí představovaly skutečnou pomoc [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Kladný vztah k pohraničním útvarům podporovalo i pořádání kulturních akcí (filmové projekce, estrádní pořady), které byly jinak pro většinu obcí nedostupné. Nedílnou součástí těchto aktivit byla tzv. politická práce (mj. soutěž o titul Vzorná pohraniční obec či Vzorné pohraniční město). V 70. letech vznikaly v pohraničí specificky zaměřené pionýrské oddíly Mladých ochránců hranic; děti z těchto oddílů se učily základním dovednostem střežení hranice, včetně simulovaného „zadržení narušitele“. Dobrovolníci z řad civilistů se ovšem podíleli i na reálných (a statisticky ne nevýznamných) případech zadržení v postavení tzv. pomocníků PS. Tyto útvary byly budovány od roku 1954 (v 70. letech pak i „mládežnická“ kategorie pomocníků PS z dobrovolníků ve věku od 15 do 21 let).

Pamětní místa Pohraniční stráže komemorují méně idylickou součást služby na hranicích, kde v letech 1948–1989 zemřelo 650 (654) jejích příslušníků. Některé dobové pomníky vědomě dezinterpretovaly skutečnou povahu událostí s cílem podpořit budovaný obraz pohraničníků – ochránců míru „na hranici dvou světů“, jejichž denní i noční služba spočívá v ochraně státu před „imperialistickými agenty“ („Neprošli!“) [viz Halámky. Pomník Adamu Ruso; Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Palič. Pomník Jaroslavu Kysilkovi; Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi; Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích]. V rozporu s udržovaným mýtem o desítkách či stovkách pohraničníků zastřelených nepřátelskými agenty bylo podle současného stavu poznání uprchlíky či kurýry zastřeleno deset (někdy se uvádí jedenáct) vojáků [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu; Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi; Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi]. V osmi případech došlo k usmrcení příslušníků Pohraniční stráže zběhy od těchto útvarů [viz Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi; České Hamry. Pomník Jaroslavu Soukupovi; Pastviny. Pomník Františku Vaculovi; Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi; Svatý Kříž. Pomník Josefu Ludasovi; Zadní Chodov. Pomník Miloši Kuklovi; Železná. Pomník Josefu Ulrichovi]. Asi čtyři desítky vojáků zemřely na následky postřelení, tj. při manipulaci se zbraní či byli omylem postřeleni při zásahu ve službě jiným členem ozbrojených sil, téměř padesát vojáků se stalo obětí ženijních prostředků ostrahy hranice (elektrický proud, miny, granáty, trhaviny). Zdokumentováno bylo téměř dvě stě případů sebevražd. Největší skupinu představují úmrtí na následky nejrůznějších úrazů a nehod. Tato smutná statistika se týká především vojáků základní služby odvedených k Pohraniční stráži. Ti v poměru k počtu důstojníků a poddůstojníků z povolání tvořili po dobu existence PS přibližně tři čtvrtiny celkového stavu.