V Plzeňském kraji, zejména v příhraničních oblastech, nalezneme připomínky na přechod hranic a zmizelé obce v pohraničí (Prášily). Zemřelé na státní hranici připomínají například dvě pamětní místa u obnovené hřbitovní kaple v Hůrce u Prášil či Památník ve Všerubech. Pomníky na Šumavě i v Českém lese mají také příslušníci Pohraniční stráže, kteří zemřeli během výkonu služby při ozbrojených střetech s uprchlíky (Laka, Zadní Chodov, Železná, Rozvadov aj.). Poválečné vyhnání německého obyvatelstva, vznik pohraničního pásma a ostraha hranic výrazně změnila charakter okresů u hranic s tehdejší SRN. Symbolickým aktem manifestujícím pád železné opony a navázání sousedských vztahů se stalo přestřihnutí ostnatých drátů v prostoru Nové Domky (u Rozvadova), jež zde 23. prosince 1989 společně uskutečnili ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher. V roce 1993 zde vznikl Památník likvidace železné opony.

K ústřednímu plzeňskému pamětnímu místu – Památníku národního osvobození se sochou TGM se váží pohnuté události 1. června 1953, kdy se místo u pomníku stalo spontánně centrem akcí rozhořčených občanů, kteří zde protestovali proti zavedení měnové reformy (plzeňské nepokoje připomíná též pamětní deska „prvnímu povstání“ na témže náměstí). Jako symbol kontinuity s předválečným uspořádáním a v odplatu za protirežimní demonstrace byla socha TGM v Plzni, podobně jako většina soch prvního prezidenta samostatného Československa, téhož dne zničena. I v roce 1968 (kdy se v některých městech sochy TGM na veřejná prostranství na krátkou dobu vrátily) na náměstí protestovali místní občané proti invazi a s místem je spjat i den 20. 1. 1969, kdy se zde na protest proti okupaci upálil Josef Hlavatý.

Několik pamětních míst v Plzni je dedikováno příslušníkům československé armády, v první řadě Heliodoru Píkovi popravenému v roce 1949 ve věznici Plzeň-Bory (kde další pamětní deska připomíná věznění politických odpůrců v letech 1939–1989) i třem popraveným důstojníkům místního armádního útvaru za odbojovou činnost. Pamětní deska odkazující na dramatickou životní pouť plukovníka Pravomila Raichla je umístěna na domě, kde po návratu z emigrace žil a zemřel v roce 2002.

Blovice. Kříž a pamětní deska obětem totalitních režimů

Blovice Kříž a pamětní deska obětem totalitních režimů

Deset metrů vysoký dřevěný kříž obětem totalitních režimů let 1939–1989 byl instalován dne 17. listopadu 1993 na návrší u kapličky sv. Františka nad Blovicemi. Kříž posvětili generální vikář Plzeňské diecéze P. Josef Žák a metropolitní kanovník chrámu sv. Víta v Praze P. Václav Kořínek. Pamětní desku připomínající vztyčení pamětního kříže odhalili představitelé města Blovice dne 17. listopadu 2010. Desku z černé leštěné žuly se zlaceným textem zhotovila firma Kamenictví Pavel Otto.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi a Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se Josef Kepka zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku. Z obavy ze zatčení v únoru 1951 ilegálně překročil hranice do Rakouska, kde absolvoval několikatýdenní zpravodajský kurs americké služby CIC, a jako její agent se v květnu 1951 vrátil do Československa, krátce po návratu byl zatčen v Praze. Josef Kepka byl souzen spolu s Antonínem Chloupkem, bývalým poslancem za agrární stranu, Františkem Topolem, bankovním úředníkem, Otakarem Čapkem, zemědělským odborníkem, Vilémem Knebortem, bývalým poslancem Národního sjednocení, Vlastimilem Klímou, bývalým poslancem národně demokratické strany, Josefem Kostohryzem, básníkem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a Václavem Renčem, spisovatelem [viz Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi]. Souzen byl v procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze. Obžalovaní byli obviněni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále a odsouzeni za velezradu a špionáž: Josef Kepka k trestu smrti, Václav Renč k odnětí svobody na 25 let, ostatní na doživotí. Josef Kepka byl popraven 11. října 1952 v Praze na Pankráci. Proces s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a s představiteli katolické inteligence nazývaný „Kepka a spol.“ se stal ústředním procesem, od něhož se odvíjely další procesy v Čechách a na Moravě, jejichž spojnicí byla vykonstruovaná spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou („odnože Zelené internacionály“). Jednalo se o veřejný proces v Ústí nad Labem z 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou, moravský proces „Prokůpek a spol.“ v Brně ve dnech 2.–4. července 1952 [viz Brno. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] a dále proces Státního soudu v Praze ukončený 2. září 1952 a v Brně 6. června 1953 a další. Doznání spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou vynucené fyzickým a psychickým týráním v procesu „Kepka a spol.“ dala vzniknout fenoménu, který ve skutečnosti neexistoval, ale v rukou komunistické justice se stal účinnou propagandistickou zbraní proti politickým odpůrcům režimu. Vykonstruovaná doznání popisovala „rozvratnou činnost“ obviněných („agrofašistických vůdců Zelené internacionály“ a „zrádců ve službách amerických imperialistů“), jejichž cílem bylo „škodit socializaci vesnice v lidových demokraciích“.

Prohlédnout detail
Domažlice. Pamětní deska třetímu odboji

Domažlice Pamětní deska třetímu odboji

Černá mramorová pamětní deska se zlatým písmem je umístěna na kamenném podstavci. Byla odhalena 14. listopadu 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu PTP a města Domažlice.

Prohlédnout detail
Domažlice. Pamětní deska Václavu Antonymu

Domažlice Pamětní deska Václavu Antonymu

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka. Václav Antony se narodil 6. srpna 1904 v Blatné. Do Domažlic přišel po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan na arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1937–1940 působil jako profesor němčiny a latiny na domažlickém gymnáziu. Pracoval s mládeží, jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. Od 1. září 1940 do svého zatčení 9. března 1949 vykonával funkci arciděkana. Václav Antony byl 8. června 1949 odsouzen podle zák. č. 231/1948 Sb., pro zločin velezrady k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě 100 000 Kč, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na dobu 10 let. Byl obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po roce 1948 převádět osoby přes hranice. Páter Antony byl po zatčení nejprve ve vyšetřovací vazbě na Pankráci, od 8. června 1949 vězněn na Jáchymovsku, později odpykával trest v kněžské izolaci na Mírově, odkud byl propuštěn po 11 letech věznění v roce 1960 v rámci všeobecné amnestie. Po propuštění bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna. Nedostal státní souhlas k výkonu kněžské činnosti, proto pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a později byl administrátorem farnosti ve Veselí nad Lužnicí. Zemřel na následky infarktu v Soběslavi 7. září 1972 a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

Prohlédnout detail
Havran. Rozhledna Havran

Havran Rozhledna Havran

Bývalé pozemní průzkumné stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu na vrchu Havran (894 m.n.m) opustila armáda v roce 1992. Od července 2011 je Havran majetkem Klubu vojenské historie a sportů Tachov, o.s. Dlouhodobým cílem sdružení je záchrana Havranu a úprava hlásky Havran na veřejnou rozhlednu a její provozování. Práce na rekonstrukci rozhledny započaly v květnu 2013, kolaudace proběhla v lednu 2014 a slavnostně byla otevřena 14. června 2014. Ve čtvrtém patře jsou instalovány informační panely popisující několik úspěšných i neúspěšných pokusů o překonání železné opony.

Prohlédnout detail
Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi

Horní Bříza Pamětní deska Josefu Sporkovi

Pamětní deska Josefu Sporkovi, vrchnímu strážmistru Sboru národní bezpečnosti popravenému 8. října 1951, byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR. Černá skleněná deska se zlatým nápisem je umístěna na budově bývalé služebny. Josef Sporka se stal jednou z obětí pravděpodobně zcela vykonstruovaného procesu, jenž byl namířen proti představitelům plzeňské předúnorové nekomunistické elity. Byl spolu s dalšími dvanácti občany z Plzně a okolí odsouzen ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především z plzeňských Škodových závodů. Všichni obžalovaní byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž. Do čela skupiny byli postaveni ředitel plzeňského muzea dr. Jindřich Čadík a přednosta transfuzní stanice státní fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonín Čech, oba odsouzeni na doživotí. Josef Sporka jako příslušník ozbrojených složek byl odsouzen k trestu smrti. Soudní senát i prokurátor sice přijali bezprostředně po vynesení rozsudků neveřejně v případě Josefa Sporky jednomyslné doporučení k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí, ale doporučení téhož prokurátora pro odvolací Nejvyšší soud nakonec znělo opačně a ten odvolání Josefa Sporky zamítl.

Prohlédnout detail
Hůrka. Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Hůrka Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel z místní sklářské huti. V roce 1952 se obec ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím] a všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou údajně armáda používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska, odhalená v roce 2004, připomíná památku 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu [viz Všeruby. Památník všem, kteří ztratili své životy při pokusu o přechod hranic z komunistického Československa do svobodného světa v letech 1948–1989]. Vedle kaple se nachází samostatný pomníček třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Klatovy Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky. Plk. Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce krátce vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu z prosince 1950) umučen při tzv. „udřepování“. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska na vojenskou intervenci a odchod sovětské armády

Klatovy Pamětní deska na vojenskou intervenci a odchod sovětské armády

Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena na budově radnice 28. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů

Klatovy Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla (*1923).

Prohlédnout detail
Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle

Klatovy Pomník obětem komunistické zvůle

Pomník, jehož autorem je akad. sochař Olbram Zoubek, je symbolická původně cínová plastika ženy ve smutku stojící na nízkém podstavci, na němž je umístěna pamětní deska s nápisem. Byla odhalena 22. května 1993 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Socha byla po zničení neznámými pachateli odlita z bronzu. Při rekonstrukci Hostašových sadů v roce 2015 byl pomník přemístěn z centrální části parku na vyvýšené místo na konci promenády u bývalého městského opevnění. Mezi oběti komunistického režimu z Klatov a okolí patří mj. členové klatovské odbojové skupiny, až na výjimky příslušníci Sboru národní bezpečnosti, odsouzení Státním soudem Praha v neveřejném procesu v květnu 1952 v Plzni. Do jeho čela byl postaven bývalý (od léta 1949 penzionovaný) oblastní velitel podplukovník František Havlíček, druhým hlavním aktérem byl Václav Šnaidr (Šnajdr), velitel posádky SNB ve Všerubech [viz Všeruby. Památník všem, kteří ztratili své životy při pokusu o přechod hranic z komunistického Československa do svobodného světa v letech 1948–1989]. Skupina pomáhala převádět ohrožené osoby přes hranice a předávala prostřednictvím mrtvých schránek špionážní zprávy pro americkou vojenskou zpravodajskou službu (o bezpečnostních opatřeních na hranicích ad.). Jako v mnoha jiných případech byla infiltrována Státní bezpečností a v druhé polovině roku 1951 postupně zatčena. František Havlíček (* 1908) a Václav Šnaidr (* 1911) byli za vyzvědačství a další trestné činy odsouzeni k trestu smrti a 12. listopadu 1952 popraveni v Praze na Pankráci. Vrchní strážmistři SNB Oldřich Novák a František Kozák a bývalí příslušníci SNB Emilian Bejček a Josef Baštář byli odsouzeni na doživotí, vrchní strážmistr Josef Dušek na 22 let, bratr Václava Šnaidra Josef na 20 let a František Měrka na osm let. V následném procesu byli krajským soudem v Plzni v březnu 1953 odsouzeni za vyzvědačství a velezradu další spolupracovníci skupiny – manželka Františka Havlíčka Anna (20 let), Oldřich Formánek (22 let) a Josef Popelík (24 let).

Prohlédnout detail
Laka. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Laka Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, s pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*29. ledna 1931) a Josef Kozubík (*11. ledna 1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli zadrženi společným úsilím dvou pohraničních hlídek několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi k vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni. Pomník vznikl před rokem 1989. Oba uprchlíci při prvním výslechu po zadržení vypověděli, že stříleli jen pro výstrahu, že v cizině hodlali pracovat a že jejich útěk nikdo neorganizoval, ani o něm nevěděl. Podle protokolů z června již vypovídali způsobem, který nejenže obviněným přitěžoval, ale vzhledem k jejich sociálnímu statutu (oba pocházeli z rolnických rodin a pracovali jako horníci) vyznívá i velmi nepravděpodobně:  „…v československé armádě jsem nechtěl sloužit proto, že jsem nechtěl hájit zájmy pracujících“; „…doznávám, že můj úmysl zběhnout do ciziny byl tak pevný, že jsem zahájil střelbu proti hlídce PS ve snaze ji odstranit a tak uskutečnit svůj zrádný úmysl vstoupit do žoldnéřské armády“; „…z mého nepřátelského poměru k republice neváhal jsem zradit a dát se služeb nepřátel republiky, amerických imperialistů, kteří připravují světu nový válečný požár“. Kozubík navíc při výslechu ve vyšetřovací vazbě uvedl, že o úmyslu dezertovat se podělil se dvěma dalšími vojáky, což mělo vážné důsledky pro jednoho z nich, Josefa Fojtáška (*1930). Tyto protokoly použil vyšší vojenský prokurátor pro vypracování žaloby a obvinil Ladányiho a Kozubíka z velezrady. V případě Fojtáška omezil obvinění na neoznámení trestního činu (trestní oznámení kvalifikovalo jeho provinění i jako napomáhání k velezradě). Vyšší vojenský soud v Praze při veřejném líčení 18. září 1953 odsoudil Ladányiho na 20 let, Kozubíka na 18 let a Fojtáška na 15 měsíců, podle uvedených trestních činů. V případě obou dezertérů uznal polehčující okolnosti – kromě nízkého věku a zanedbání výchovy především doznání a projevení lítosti – a na jejich základě rozhodl o mimořádném snížení trestu. Také Fojtáškovi bylo podle amnestie z května 1953 na místě 12 měsíců prominuto. V roce 1960 podal bratr Pavla Ladányiho žádost o přešetření případu. Argumentoval tím, že bratrovo přiznání bylo vynucené, především pak to, že uprchlíci si hodlali přechod hranic vynutit „i za cenu vraždy“. Při projednávání před vyšším vojenským soudem Pavel Ladányi uvedl, že při výsleších v Praze „doznával“ pod nátlakem, neboť mu vyšetřovatelé naznačovali, že v opačném případě dostane trest smrti. Nejvyšší soud posoudil žádost o nové šetření jako nedůvodnou.

Prohlédnout detail
Míšov. Atom muzeum Javor 51

Míšov Atom muzeum Javor 51

Muzeum v bývalém skladu jaderných hlavic ve vojenském prostoru Brdy bylo otevřeno v srpnu 2013. Jedná se o iniciativu Václava Vítovce, Milana Skočovského a Milana Linharta sdružených v Nadaci Železná Opona. Expozice zpřístupňuje celé prostory skladu se zachovaným dobovým technickým vybavením a přibližuje využití atomové energie ve dvacátém století. Nadace Železné Opony stojí také za muzejním projektem v Rozvadově [viz Rozvadov. Muzeum železné opony].

Prohlédnout detail
Modrava–Březník. Pomník obětem komunistické zvůle

Modrava–Březník Pomník obětem komunistické zvůle

Pomník s nápisem vytesaným do vyleštěné plochy kamene vznikl pravděpodobně v reakci na reinstalaci pomníku pohraničníku Václavu Horváthovi u bývalé hájovny na Březníku v roce 2011 [viz Modrava–Březník. Pomník Václavu Horváthovi].

Prohlédnout detail
Modrava–Březník. Pomník Václavu Horváthovi

Modrava–Březník Pomník Václavu Horváthovi

Pomníček se do roku 1978 nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku, kdy reorganizací tato rota zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisující v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava–Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí již dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen. Václav Horváth (*1937) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit, a to s vědomím toho, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, podařilo se mu v útěku pokračovat a kontaktovat západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé vojína Řandy se jej pokusili zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o Řandovo vydání a jeho stíhání pro trestní čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem,  milost se týkala pouze trestu vyhoštění a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více jak 9 let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.

Prohlédnout detail
Nová Hůrka. Pomník Jaroslavu Hodboďovi

Nová Hůrka Pomník Jaroslavu Hodboďovi

Pomník tvoří kamenná mohyla, na níž je umístěna terrazzová pamětní deska s nápisem a reliéf hlavy psa, symbol Pohraniční stráže. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. Mladší strážmistr Sboru národní bezpečnosti z pohraničního útvaru Nové Zhůří Jaroslav Hoďboď (*1929) byl usmrcen v přestřelce s neznámými osobami na noční hlídce 23. srpna 1950. Druhý člen hlídky, svobodník Pohraniční stráže Jaroslav Jasan, zranění přežil. Dobový tisk za útočníky označil agenty západních rozvědek, ale identitu obou osob, které po střetu přešly hranici, se nepodařilo státním orgánům zjistit.

Prohlédnout detail
Nové Domky. Památník likvidace železné opony

Nové Domky Památník likvidace železné opony

Památník tvoří dva kamenné obelisky spojené v horní části dráty. V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony]. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf. Památník, který podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, jež ho i realizoval, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier.

Prohlédnout detail
Pleš. Symbolický hrob Josefa Zíky

Pleš Symbolický hrob Josefa Zíky

Pomník se nachází na německými rodáky pietně obnoveném hřbitově v zaniklé obci Pleš a je osobní iniciativou pana Antonína Hofmeistera, který jej zde instaloval v roce 2000. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky agenta-chodce zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951. Josef Zíka (Zika) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé n. Radbuzou a po únoru 1948 se podílel na převádění politických uprchlíků. Při přechodech využíval znalost terénu v hraničním plešském polesí a své styky s místními lesníky a hajnými. Jeho činnost zachytila Státní bezpečnost v listopadu 1948 při vyšetřování šíření protirežimních letáků. Při eskortování k výslechu využil Zíka poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s anglickou výzvědnou službou. Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 opustili ilegálně republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup n. Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se totiž zjistilo, že Pokorný prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Obě spojky – hajný z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922) a instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) – byly zatčeny. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, z nichž dva – hajní Václav Topinka a Václav Odvody – před zatčením utekli za hranice a začali rovněž působit jako agenti-chodci. S cílem Zíku dopadnout byla bezpečnostními orgány v průběhu roku 1950 rozvinuta „akce Šumava“, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figuroval také německý občan („agent Blix“), který o Zíkově pohybu přes hranice dodával údajně spolehlivé informace a za finanční odměnu měl nabízet předání Zíky československým orgánům (Zíka při přechodech jeho dům v blízkosti hranic používal). Na počátku roku 1951 spěla „akce Šumava“ k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského pohraničí a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Když Josef Zíka uskutečňoval svůj poslední přechod do Československa, probíhala ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar Pohraniční stráže na Pleši k ohledání a dokumentaci (o dalším osudu jeho ostatků se prameny nezmiňují). „Akce Šumava“ se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Prohlédnout detail
Plzeň. Busta Václava Havla

Plzeň Busta Václava Havla

Bustu odhalenou u příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla 8. října 2012 v budově radnice v Plzni Křimicích obci daroval její autor, sochař a místní rodák Jaroslav Bocker. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, občanský aktivista a politik [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], působil v prezidentské funkci od 29. prosince 1989 do 28. března 1990 (ČSSR), od 29. března 1990 do 20. července 1992 (ČSFR) a poté ve dvou funkčních obdobích jako prezident samostatné České republiky (od 2. února 1993 do 2. února 2003).

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky

Plzeň Čestný hrob Heliodora Píky

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999. Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa

Plzeň Čestný hrob Jana Prokopa

Čestný hrob generálmajora v. v. Jana Prokopa označuje pamětní tabule, kterou nechala vyrobit a nainstalovat Správa hřbitovů a krematoria města Plzně v říjnu 2010. Text připravila Božena Prokopová. Slavnostní odhalení se nekonalo. Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva, kde byl vyznamenán francouzským válečným křížem Croix de Guerre. Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF, v leteckém depu v Cosfordu. Zúčastnil se invaze do Francie a bojů v Belgii. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a byl vyznamenán Československým válečným křížem.

Prohlédnout detail
Plzeň. Památník obětem komunistického teroru

Plzeň Památník obětem komunistického teroru

Prostranství před budovou Komerční banky (dříve Státní banky československé, postavena 1981), bylo v roce 1983 upraveno v Památník československo-sovětského přátelství, rozlehlý terasovitě uspořádaný prostor se sochařskou výzdobou. Autorem soch z bronzu a žuly byl Rudolf Svoboda. Základní podoba pamětního místa zůstala zachována do dnešních dnů, s výraznou ideovou proměnou z počátku 90. let. Mramorový obelisk v zadní části sousoší byl z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů v roce 1993 přeměněn nápisem z litých kovových liter na Památník obětem komunistického teroru. Nedaleko pamětního místa na Anglickém nábřeží stojí budova bývalé krajské správy Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Plzeň. Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Plzeň Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně, poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa Luboše Hrušky, původně důstojníka Československé armády, poté politického vězně. Budoval jej už od 60. let a pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Od roku 1995 je v majetku plzeňského biskupství. Luboš Hruška (1927–2007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice, kde sloužil jako absolvent Vojenské akademie v Hranicích, a byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Během vězeňských let na Špilberku, Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v pracovním táboru Bytíz u Příbrami se setkal s desítkami vězněných křesťanů, kněží a biskupů, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít. Ve věznění si také přísahal, že pokud přežije, vybuduje z ovocného sadu svého otce památník obětem komunismu. Po svém propuštění při amnestii v roce 1960 začal Hruška v roce 1963 budovat Památník obětem zla v podobě meditační zahrady. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský [viz Přibyslav. Náhrobek Romana Podrázského], a instalovány zde byly v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. K dotvoření meditační zahrady došlo po roce 1989, kdy se prostřednictvím nově založené Nadace Památníku obětem zla podařilo realizovat stavbu kaple podle návrhu architektů Ing. Jana Soukupa a Ing. Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. Dne 14. srpna 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule odkazující na život a dílo plukovníka Luboše Hrušky.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska československým důstojníkům

Plzeň Pamětní deska československým důstojníkům

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která do té doby případ regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (*1893) a kapitána Václava Ženíška (*1917) – souzeno dalších 12 osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (*1916) jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli odsouzeni za špionáž důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012), pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Plzeň Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi

Plzeň Pamětní deska Josefu Beranovi

Pamětní deska kardinála Berana dle návrhu Vladimíra Havlici a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě číslo 1 v Křižíkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950 před kardinálovou internací. Slavnostního odhalení desky dne 17. května 1995 při příležitosti 26. výročí úmrtí kardinála Berana se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté. Josef Beran (29. 12. 1888 Plzeň – 17. 5. 1969 Řím), politický vězeň nacismu i komunismu, 33. pražský arcibiskup a kardinál [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v rodině učitele Josefa a Marie Beranových v Plzni. Při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová. V Plzni vystudoval gymnázium. Po únoru 1948 se postavil tlaku komunistického režimu odloučit katolickou církev od Vatikánu a byl perzekvován [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům, Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům, Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově, Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi]. Zemřel v roce 1969 v Římě.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Plzeň Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis. Miroslav Štandera (1818–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva a vystudoval leteckou školu v Prostějově. Po vzniku protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Po únoru 1948 před pronásledováním opět emigroval do Velké Británie, kde ve službách RAF působil ještě sedm let. V Plzni, kam se vrátil v roce 1994, se zapojil do činnosti Svazu letců ČR a Československé obce legionářské. V roce 2006 obdržel řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968

Plzeň Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968

Na budově Českého svazu bojovníků za svobodu byla 15. srpna 2018 odhalena z iniciativy Vojenského spolku rehabilitovaných vojáků Armády České republiky pamětní deska upomínající na padesáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a na československé vojáky z povolání a občanské zaměstnance ministerstva národní obrany, kteří zaujali k tomuto aktu negativní postoj. Realizaci desky provedla firma Aristo podle návrhu Soni Dolejšové a Jana Kabáta. Odhalení proběhlo za přítomnosti zástupců magistrátu statutárního města Plzně, Krajského vojenského velitelství Plzeň, předsedů spřátelených spolků, členů územní organizace VSR AČR Plzeň a občanů [viz též Olomouc. Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968]. Střediskem odporu proti okupaci v Plzni se stala budova Československého rozhlasu [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka

Plzeň Pamětní deska obětem z řad Junáka

Pamětní bronzová deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo v pátek 22. 5. 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu ak. malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka. Deska je připomenutím nejen symbolickým, ale odkazuje i na skutečné oběti z řad plzeňských skautů během druhé světové války i v 50. letech. Jednou z nich je i plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla 17. května 1949 zatčena v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého měly být zapojeny některé junácké oddíly [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. 8. srpna 1949 byla odsouzena na doživotí, její manžel Karel Skála, poválečný skautský náčelník pražské organizace, na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, která našla sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 – v reakci na tvrzení komunistického režimu o tom, že v Československu nejsou vězněni lidé z politických důvodů – adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů. Byla propuštěna na amnestii v roce 1965. Spolu s manželem, jenž zemřel na následky věznění v srpnu 1973, se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Plzeň Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pamětní deska se nachází u vchodu do administrativní budovy uvnitř věznice. Byla odhalena v roce 1995 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice v Plzni-Borech byla místem výkonu trestu odnětí svobody odsouzených mužů za trestné činy proti státu v letech 1949–1950 (zák. č. 231/1948 Sb.) a pro trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák. č. 86/1950 Sb., zák. č. 140/1961 Sb.). Jediný výkon trestu smrti, který byl ve zdejší věznici vykonán v období komunistického režimu, byla poprava, resp. justiční vražda generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] dne 21. června 1949. V roce 1950 zde byl vykonstruován případ vězeňské vzpoury a v následném procesu, jenž se konal 11.–12. května 1950 v Plzni, byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1950 v Praze popraven strážmistr Sboru vězeňské stráže Čeněk Petelík. Nebyl to jediný případ odhalení „protistátní činnosti“ mezi příslušníky Sboru vězeňské stráže [viz Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi], tzv. borský proces však patří k těm nejvýznamnějším.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Plzeň Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil. Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v rodných Beřovicích.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953

Plzeň Pamětní deska prvnímu povstání 1953

Pamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni byla odhalena po roce 1989. Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 nepronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurs nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde se dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V.I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády a Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi

Plzeň Pamětní deska Václavu Havlovi

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Václav Havel [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň- Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968

Plzeň Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968

Bronzová pamětní deska ve foyeru budovy plzeňského rozhlasu byla odhalena z iniciativy a podle návrhu ředitele ČRo Plzeň Zdeňka Levého a Svatopluka Holce. Pamětní desku odhalil 21. srpna 2008 tehdejší primátor města Martin Baxa spolu s ředitelem ČRo Plzeň a zástupci Svazu bojovníků za svobodu. Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 bylo rozhlasové vysílání jedním z nejdůležitějších médií, které poskytovalo informace o aktuálním dění, usměrňovalo veřejný život i občanský odpor proti intervenci. Před plzeňským rozhlasem se během 21. srpna spontánně shromáždily stovky Plzeňanů, kteří chtěli bránit budovu před obsazením vojsky Varšavské smlouvy. Situace zde byla na rozdíl od Prahy [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] klidnější, i díky vyjednávání tehdejšího ředitele Vladimíra Semráda s velitelem sovětské okupační jednotky. Technické pracoviště plzeňského rozhlasu zajistilo celostátní radiový přenos a spojení s dalšími studii, včetně Prahy. Díky napojení krátkovlnných vysílačů bylo plzeňské vysílání dostupné i v zahraničí. Budova plzeňského rozhlasu se stala i místem, kam občané přinášeli resoluce, dopisy a petiční archy, kterými projevovali nesouhlas se situací v zemi.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM

Plzeň Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM

Pomník byl odhalen 28. října 1928 a je dílem sochařů Jaroslava Hrušky a Karla Kotrby a architekta Bohumila Píchy. Kromě sochy TGM znázorňoval alegorické sousoší legionáře, matky (vlast), dcery (republika) a kováka (strojírenská tradice města). V roce 1940 byl německou okupační správou demontován a obnoven mohl být až po válce 28. října 1945. Po vyhlášení měnové reformy 30. května 1953, kterou byly znehodnoceny úspory obyvatel, vypukly v Plzni občanské nepokoje [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953]. V jejich závěru došlo ke zničení pomníku. Podle oficiální verze jej strhl „rozhněvaný lid“, ve skutečnosti jej ve večerních hodinách rozbil speciální automobil vybavený destrukční koulí. O jeho odstranění rozhodla dodatečně rada národního výboru na zasedání 2. června a usnesení antedatovala.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi

Plzeň Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Jiřímu Trnkovi a umění bojujícímu proti totalitním režimům

Plzeň Pomník Jiřímu Trnkovi a umění bojujícímu proti totalitním režimům

Pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi (1912–1969) a umělcům tvořícím v nedemokratických poměrech byl odhalen 17. listopadu 2015 v parku nedaleko věznice Bory, kterou prošla řada politických vězňů [Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Pomník, jehož návrh koncipoval Josef Mištera a autorem je sochař Luděk Míšek, byl odhalen v rámci projektu Evropské hlavní město kultury, který byl v roce 2015 propůjčen městu Plzeň. Monumentální pomník v podobě sklobetonové lidské paže prorážející železnou klec odkazuje k poselství Trnkova posledního filmu Ruka. Animovaný snímek z roku 1965 ztvárňuje příběh umělce, jenž se vzbouří a zničí své dílo poplatné totalitnímu režimu.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015 díky finanční podpoře ÚMO Plzeň 2. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy, tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, data jejího životopisu či symbolicky zlomený tulipán. Desky a písmena na pomník vyráběly děti ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Dopisy, které Milada Horáková psala před popravou, byly rodině předány až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Milník času – bigbít

Plzeň Pomník Milník času – bigbít

Základ pomníku tvoří kruh o průměru čtyři metry, po jehož obvodě jsou rozmístěny neupravované lomové kameny. Na kamenech je položen symbol 60. let – „protiatomový kříž“ s nápisem Bigbít. Autor pomníku plzeňský akad. sochař Jaroslav Šindelář nazval dílo Milník času jako připomínku skutečnosti, že Plzeň byla za dob komunismu mostem k bigbítu. V Plzni na rozdíl například od Prahy bylo dostupné vysílání Radia Luxembourg, které umožňovalo mladé generaci přístup k moderní hudbě. Náklady na realizaci pomníku byly pořízeny ve veřejné sbírce. Byl odhalen 1. května 2009.

Prohlédnout detail
Prášily. Pomník zaniklým obcím

Prášily Pomník zaniklým obcím

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku na zmizelé osady a vesnice v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou. Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Prohlédnout detail
Rozvadov. Muzeum železné opony

Rozvadov Muzeum železné opony

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart. Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Prohlédnout detail
Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi

Rozvadov Pomník Pavolu Juhásovi

Pomník vzniklý před rokem 1989 je situován na lesní mýtině, tvoří jej tři betonové hranoly s rytým nápisem, z nichž dva – různé výšky – leží na třetím, který spočívá na kamenné podezdívce. Na horním levém hranolu je vyryta stylizovaná postava chodského strážce hranic. Nejedná se o autentické místo události. To se nachází v prostoru Střebelský vrch, kam 2. dubna 1955 odešla hlídka, kterou tvořili Pavol Juhás (*1932) a Jan Fojtík (*1935). Oba sloužili u Pohraniční stráže v rámci vojenské služby. Fojtík, rozhodnutý uprchnout přes hranici, Juháse zastřelil a podařilo se mu hranici překročit. Fojtík se k dezerci a opuštění státu rozhodl na základě informací, že jej brzy dostihne vyšetřování Státní bezpečnosti. Jan Fojtík totiž předtím ukrýval svého bratrance Ladislava, zapojeného do odbojové činnosti, a podílel se na přípravách jeho útěku. Jeho další osud není znám, zachovala se však nahrávka rozhovoru s redaktorem Rádia Svobodná Evropa, v níž se přiznal, že zabití plánoval, aby jej nestihl osud jiných neúspěšných dezertérů, kteří byli na hranici zastřeleni či – jako v případě Aloise Jeřábka – zavlečeni zpět na československé území a poté popraveni. (Četař Alois Jeřábek, který 7. ledna 1953 zběhl z hlídky na státní hranici u Volar, byl další hlídkou pronásledován, postřelen a po neúspěšném pokusu o sebevraždu odvlečen zpět za hranice. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. prosince 1953.) K případům pronásledování uprchlíků na cizím státním území [viz též Modrava–Březník. Pomník Václavu Horváthovi].

Prohlédnout detail
Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi

Spálené Poříčí Pamětní deska Františku Ferdovi

Bronzová deska s reliéfem kytice v horní části a textem byla P. Františku Ferdovi odhalena 9. září 2000 na nově opravené budově děkanství ve Spáleném Poříčí. Odhalení provedli společně starosta Pavel Čížek, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Václav Kořínek a Ferdova hospodyně a pomocnice Jiřina Konarovská. Autorem pamětní desky je akademický sochař František Bálek. Ve městě se nachází Dům s pečovatelskou službou nesoucí jméno P. Františka Ferdy. P. František Ferda (1915 Spálené Poříčí –  1991 Sušice), kněz a léčitel se narodil na statku v Dražkovicích nedaleko Spáleného Poříčí. Od dětství se zajímal o přírodu a byl aktivním hudebníkem. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Praze a poté absolvoval bohosloveckou fakultu v Praze-Bubenči, v roce roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Za války působil jako kaplan v Mýtě a Petrovicích u Sedlčan. Dne 16. února 1951 byl zatčen na farnosti v Nechvalicích a uvězněn. Vystřídal vězeňské cely v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově, Leopoldově, Valdicích i na Borech. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník v plzeňských pivovarech. K pastorační činnosti se mohl vrátit až o osmnáct let později. Působil jako duchovní správce u řeholních sester v domově důchodců v Újezdci u Klatov. Ve  vězení objevil své mimořádné schopnosti – měl jasnovidné schopnosti, které využíval k léčení nemocných. V roce 1980 se přestěhoval do Sušice [viz Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi]. Páter František Ferda zemřel v roce 1991 a byl pochován na sušickém hřbitově za masové účasti vděčných pacientů. Jeho mimořádnou obětavou činnost vysoce ocenil v kondolenčním dopise kardinál František Tomášek.

Prohlédnout detail
Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu

Stříbro Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu

Terrazzová deska s rytým textem a znaky města Stříbra a PTP v horní části je umístěna na vstupní bráně do objektu bývalých kasáren ve Stříbře a byla odhalena 6. května 2008. Iniciátorem vzniku desky byl Igor Karen, bývalý příslušník PTP, investorem město Stříbro. Část příslušníků 52. PTP, který vznikl jako lehký prapor Svatá Dobrotivá 1. září 1950, byla dislokována ve Stříbře a podílela se na výstavbě kasáren, městských bytů, vodojemu, vodárny i kanalizace.

Prohlédnout detail
Sušice. Památník obětem válek a komunismu

Sušice Památník obětem válek a komunismu

Pamětní deska je součástí pomníku padlým v první a druhé světové válce. Dne 17. listopadu 2002 byl doplněn deskou na paměť občanů Sušicka, kteří zahynuli v letech 1948–1989. Pří této příležitosti byly Konfederací politických vězňů poskytnuty městskému úřadu seznamy osob ze Sušicka postižených komunistickou diktaturou (násilně vystěhovaných zemědělců, osob určených do táborů nucených prací, nezákonně vězněných – celkem asi 150 osob).

Prohlédnout detail
Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi

Sušice Pamětní deska Františku Ferdovi

Z iniciativy zastupitelstva města Sušice a místní římskokatolické farnosti byla na průčelí u vchodu do kapucínského kostela sv. Felixe umístěna bronzová pamětní deska pateru Františku Ferdovi, jejímž autorem je akademický sochař František Bálek. Byla odhalena 1. dubna 2005 u příležitosti paterových nedožitých 90. narozenin za přítomnosti zástupců města a českobudějovického biskupa Mons. Jiřího Paďoura, který při průvodní mši zdůraznil, že se jednalo o autentického kněze, který ctil eucharistii a o jehož hodnověrnosti a pravosti není pochyb. P. František Ferda (1915–1991), kněz a politický vězeň žil od konce 70. let až do své smrti ve svém domku v Sušici. Práci duchovního nesměl po většinu svého života vykonávat, a tak se věnoval přírodní medicíně. Byl známým léčitelem [viz Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi].

Prohlédnout detail
Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Sušice Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Pamětní deska Mons. Tomáši Beránkovi byla odhalena u příležitosti jeho 100. výročí narození 14. srpna 1997 z iniciativy České křesťanské akademie v Sušici na paterově rodném domě v Kostelní ulici. Tomáš Beránek se narodil 15. srpna 1897 v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze, byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem místního národního výboru, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Dne 8. února 1950 byl zatčen Státní bezpečností na vodňanské faře, neboť patřil mezi spolupracovníky českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], vystupoval proti státem organizované Katolické akci, veřejně četl zakázané pastýřské listy. Po téměř roční vazbě v Písku a Praze byl 31. ledna 1951 Státním soudem ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi za velezradu na jedenáct let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl Mons. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho vystoupeními jako poslance, kvůli němuž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a zcela účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] a v tzv. borském procesu (11.–12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen spolu s bývalým důstojníkem československé armády René Černým a vězeňským dozorcem Čeňkem Petelíkem k trestu smrti. Všichni tři byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích]. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989.

Prohlédnout detail
Všeruby. Památník všem, kteří ztratili své životy při pokusu o přechod hranic z komunistického Československa do svobodného světa v letech 1948–1989

Všeruby Památník všem, kteří ztratili své životy při pokusu o přechod hranic z komunistického Československa do svobodného světa v letech 1948–1989

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským. Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo reálné zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Prohlédnout detail
Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Zadní Chalupy Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník vzniklý před rokem 1989 tvoří kamenná mohyla, na níž byla původně umístěna mramorová deska s nápisem. Deska se nezachovala a v současné době ji nahrazuje tištěná kopie v plastové folii. Ke střetu hlídky Pohraniční stráže a neznámého muže došlo 21. února 1951. Bohuslav Moravec byl při přestřelce zraněn a přežil. Zraněnému uprchlíku, jehož totožnost nebyla prokázána, se podařilo přejít hranice do západního Německa.

Prohlédnout detail
Zadní Chodov. Pomník Miloši Kuklovi

Zadní Chodov Pomník Miloši Kuklovi

Pomník tvoří přírodní kámen s instalovanou terrazzovou deskou s nápisem. K místu vede dřevěný mostek a prostor před pomníčkem je vysypán štěrkem. Původní pomník vznikl před rokem 1989, podruhé byl odhalen 15. července 2006 senátorem a starostou Tachova Ladislavem Macákem a starostou Zadního Chodova Václavem Brůžkem. Obnovení připomínky vojínu Kuklovi (původní pomník situovaný na jiném místě byl poničen) inicioval Klub českého pohraničí. Milan Myslovič (*1957), vojín základní služby u vojenského útvaru Tachov, zběhl dne 27. listopadu 1979 ze stráže. U Zadního Chodova byl spatřen pomocníky Pohraniční stráže, kteří možného „narušitele hranic“ ohlásili; v té době se již vědělo i o případu ozbrojeného zběha. Přesto velení v Zadním Chodově vyslalo na hlídku dva jen krátce sloužící vojáky – svobodníka Miroslava Plíška a vojína Miloše Kuklu (*1958), který zde absolvoval základní vojenskou službu teprve druhý měsíc. Při střetu hlídky s pronásledovaným zběhem byli vážně zraněni jak Kukla, tak Myslovič, jenž zemřel v nemocnici v Horní Plané téhož dne. Kukla, zasažený do stehenní tepny, zemřel v nemocnici v Praze na pooperační komplikace 3. prosince 1979.

Prohlédnout detail
Železná. Pomník Josefu Ulrichovi

Železná Pomník Josefu Ulrichovi

Pomník vzniklý před rokem 1989 se nachází uvnitř areálu nevyužívaného objektu bývalé roty Pohraniční stráže a není přístupný. Tvoří jej kamenné kvádry spojené betonem a černá skleněná deska s leptaným znakem Pohraniční stráže a textem. Josef Ulrich (*1944) a Miloš Dobřichovický (*1945) vykonávali u PS základní vojenskou službu. Dne 20. prosince 1964 odešli na hlídku, kterou měli vykonávat na tzv. Trigonometru, přes 10 metrů vysoké strážní věži. Tam došlo k zápasu mezi oběma aktéry, Josef Ulrich utrpěl střelné poranění, zemřel však na následky pádu z věže při převozu do nemocnice. Dobřichovický po střetu vzal Ulrichovi klíče od průchodu přes drátěný zátaras, kterým prošel a přešel hranice do západního Německa. Tam byl – po průtazích ohledně jeho vydání do Československa – odsouzen za zabití z nedbalosti na 42 měsíců. Případ byl široce medializován. Podle některých pozdějších svědectví prý ze strany Dobřichovického nešlo o promyšlený čin spojený s plánem utéct za hranice. K útěku se údajně rozhodl na místě, po smrtelném zranění Josefa Ulricha, k němuž mělo dojít nešťastnou náhodou.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru