Proč pamětní místa zanikají? Není asi sporu o tom, že jejich odstraňování v první řadě souvisí s politickými změnami a proměňujícím se vnímáním historie. Takové případy nejsou ani zdaleka jen českým či jen novodobým fenoménem. Kategorie zaniklých pamětních míst ještě více zdůrazňuje smysl celého projektu jejich dokumentace a uchování pro budoucnost a týká se nejen připomínek vzniklých za bývalého režimu o sobě samém. Už i u polistopadových pamětních míst se setkáváme s prvními případy jejich vědomého „odkládání do zapomnění“, jak ilustruje nedávné rozhodnutí policejního prezidenta předat pamětní desku příslušníkům Sboru národní bezpečnosti popraveným v 50. letech za odpor proti komunistickému režimu do Muzea Policie ČR (deska byla odhalena v roce 1996 v budově Policejního prezidia ČR v Praze 7).

Kategorie zahrnuje několik skupin pamětních míst, z nichž nejméně komplikovanou tvoří připomínky, jejichž „zaniknutí“ je jen přechodné a stojí za ním věcné důvody (např. stavební úpravy). V těchto případech je přeřazení pamětních míst do kategorie zaniklých především informací pro uživatele, že je nelze najít na místě instalace. Částečně se týká také artefaktů, které byly ukradeny (např. kvůli zvolenému materiálu) nebo poškozeny (vandalismus), ale iniciátoři plánují jejich opětovné vybudování (někdy i v upravené podobě). Další skupinu představují pomníky či pamětní desky, které z různých – většinou ovšem neideových – důvodů zanikly pravděpodobně trvale. Patří k nim např. skleněný Památník tří odbojů v Brně, který byl demontován po jeho poškození klimatickými vlivy.

V mnoha ohledech však nejdůležitější skupinu představují pamětní místa vybudovaná před rokem 1989 a záměrně odstraněná po pádu komunistického režimu. Z nich zde zatím publikujeme jen ta, která připomínají osoby či události komemorované současně dosud veřejnými připomínkami, ať již před- či polistopadovými. Týkají se všeobecně známých případů (Babice, činnost skupiny bratří Mašínů) i těch méně známých (pamětní desky A. Schrammovi či vojínu Jaroslavu Šmatlavovi). Další připomínky tohoto typu, u nichž je pořízení úplné dokumentace často obtížné, plánujeme postupně doplňovat.

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi bylo schváleno 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla po roce 1990 sňata. Babické události dnes v obci připomínají tzv. zvony smíření instalované v kostele Nejsvětější Trojice v roce 1968 [viz Babice. Zvony smíření], pomník odhalený na návsi v roce 1975 [viz Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi] a od roku 2013 také busta popraveného babického faráře Václava Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru Tomáš Kuchtík, jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička a Josef Roupec a čtvrtý, František Bláha, postřelen. Následovalo rozsáhlé zatýkání i dopadení aktérů přepadení babické školy, při němž byli dva za čtyř zastřeleni (Ladislav Malý a Antonín Plichta ml.). Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Brno. Památník tří odbojů

Brno Památník tří odbojů

Památník věnovaný příslušníkům československého odboje za první a druhé světové války a členům protikomunistického odboje měl být největším skleněným pomníkem na světě, byl demontován v roce 2010. Monument byl zhotoven ze sto osmdesáti tun vrstveného skla, realizovaly ho Teplické sklárny. Tvořily jej tři mohutné klíny z nazelenalého vrstveného skla umístěné na kamenném podkladu, které symbolizovaly jednotlivé skupiny odboje. Skla nesla text Ludvíka Kundery. Při odhalení 22. prosince 1999 však v důsledku tepelného šoku sklo popraskalo. Na jaře 2006 Rada města Brna definitivně rozhodla o odstoupení od smlouvy s autorem Zdeňkem Makovským (podle jedné z variant obnovy poničeného pomníku se zamýšlelo obložit skleněné stěny kamenem). Nový pomník třem vlnám odboje byl odhalen na podzim 2006 před budovou soudu [viz Brno. Pomník tří odbojů]. Fotografie instalovaného památníku poskytla www.encyklopedie.brna.cz

Prohlédnout detail
Brno. Plastika posmrtné masky Jana Palacha

Brno Plastika posmrtné masky Jana Palacha

Plastika, jejíž autorkou je sochařka Pavla Kačírková, byla dočasně instalována 15. ledna 2014 při příležitosti 45. výročí upálení Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. K jejímu plánovanému stálému umístění v budově divadla Husa na provázku z důvodu zcizení artefaktu již nedošlo. Z plsti vyřezanou masku podle tvaru hlavy Jana Palacha, následně ponořenou do hliníku a zapálenou vytvořila autorka původně pro Sokol Brno I.

Prohlédnout detail
Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Čelákovice Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Bronzová pamětní deska obdélného formátu s plastickým písmem a pěticípou hvězdou byla umístěna na domě čp. 234 v dnešní Masarykově ul., sídle bývalé služebny SNB v Čelákovicích kolem roku 1975. Její zhotovení objednal náčelník místního obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Deska byla z rozhodnutí městského zastupitelstva 14. března 1994 sejmuta a uložena do sbírek městského muzea. Při výročích je zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (*1923) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v létě 1952 odsouzen k výkonu trestu v jáchymovských dolech, odkud byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu následujícího roku. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (*1898). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Vztahuje se k dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, sňali v listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku z kamene, který byl pro pomník dopraven z Kamenné Hlavy [viz České Žleby. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi

Chvalčov-Tesák Pomník Vincenci Šimčákovi

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (*1910) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (*1918). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara

Číhošť Symbolický hrob Josefa Toufara

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle Pomníku Josefa Toufara [viz Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi] obsahoval prsť půdy z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)], kde byl umučený kněz pod cizím jménem pohřben. Vznik symbolického hrobu iniciovali příbuzní patera Toufara, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný. U příležitosti 90. výročí narození Josefa Toufara byla prsť hlíny umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Toto pamětní místo bylo u příležitosti uložení exhumovaných ostatků Josefa Toufara 12. července 2015 zrušeno a pamětní deska se stala součástí stálé výstavy o životě P. Toufara, která je umístěna v prvním patře číhošťské fary.

Prohlédnout detail
Milovice. Pamětní deska odchodu Sovětské armády

Milovice Pamětní deska odchodu Sovětské armády

Pamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po odcizení rozhodlo zastupitelstvo města v dubnu 2007 o pořízení nové pamětní desky; prozatímně ji nahradila plechová kopie instalovaná na původním místě, která byla sňata v roce 2010 v souvislosti s rekonstrukcí budovy radnice na náměstí 30. června. Obnovení původního pamětního místa bylo plánováno k 25. výročí v červnu 2016. V Milovicích se nacházelo tzv. velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze; Prostějov. Pamětní deska obětí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy]. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Krieglovi]. Koexistence se sovětskými posádkami [viz též Vysoké Mýto. Pamětní deska na vojenskou intervenci a pobyt sovětské okupační armády] se stala součástí každodenního života za normalizace ve více než třiceti městech a obcích v Československu. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi

Praha 2 Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 však byla neznámým pachatelem ukradena. Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Hlavsa, který se později do rodiny Němcových přiženil. Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), hudebník, baskytarista a zpěvák, jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988). Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení nezávislých českých intelektuálů na jejich podporu, které spolupředznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77. V propojení dosud paralelně působících proudů sehrálo zásadní roli sblížení dvou hlavních protagonistů The Plastic People of the Universe [viz též Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe], Mejly Hlavsy a Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] s Václavem Havlem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla]. Tlak komunistické moci proti nonkonformním umělcům, resp. nyní již celému disentu, se znovu vystupňoval na přelomu 70. a 80. let, kdy se v rámci tzv. akce Asanace řada významných osobností undergroundové scény vystěhovala ze země.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Praha 3 Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988, tedy 40 let po komemorované události. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna. Augustin Schramm (*1907) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce (nepotvrzené ani nevyvrácené), že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil v politických partyzánských strukturách (Sdružení českých partyzánů, partyzánské oddělení ÚV KSČ, resp. pozdější odbojové a bezpečnostní referáty). Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]. Tato tvrzení, která mají patrně základ v „lidovém“ vysvětlení okolností obou úmrtí (v tom smyslu, že Schramm se podílel na Masarykově násilném skonu a musel být proto umlčen), však nelze podložit přesvědčivými dokumenty.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (*1930) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního praporu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českých bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezídia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z vězněných bývalých příslušníků SNB Karel Bažant. V roce 2016 byla rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR k umístění do stálé expozice. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, s komunistickou politikou loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let působilo stále mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala nutně postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali v případě zatčení jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli jako i v jiných případech zčásti zcela vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu poúnorového období.

Prohlédnout detail
Stará Voda–Dyleň. Pomník „Na stráži míru“

Stará Voda–Dyleň Pomník „Na stráži míru“

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016, u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic, instalovali členové Klubu českého pohraničí. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům osvobozujícím na sklonku druhé světové války západní Čechy. Po Listopadu ´89 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté v zahradě městského archivu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Prohlédnout detail
Sýrovice. Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Sýrovice Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se v letech 1958–1968 nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl vězeň-pamětník Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení laskavě poskytl Žatecký deník. Zatímco na počátku éry budování uranového průmyslu byly jiné pracovní tábory při průmyslových a zemědělských podnicích rušeny, aby co největší počet vězňů mohl být nasazen v uranových dolech, v souvislosti s utlumováním těžby byli naopak „nadbyteční“ vězni umisťováni jinam. V roce 1958 vzniklo několik zemědělských pracovních táborů fungujících (do roku 1961) jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. Na Žatecku a Lounsku např. kromě Sýrovic také v Novém Sedle či Drahonicích, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru