Stejně jako odhalování i odstraňování soch a dalších pamětních míst začasté souvisí se změnami politických režimů a ideologií a jsou i výrazem proměňujícího se vnímání historie. Takové případy nejsou ani zdaleka jen českým či jen novodobým fenoménem. Některé akty opakovaných instalací a deinstalací téhož pomníku, zaznamenané ve veřejném prostoru, jsou svým způsobem opravdu působivou zkratkou dějin (např. nápis na pomníku T. G. Masaryka ve Valašském Meziříčí: postaven 1925 / zrušen 1940 / obnoven 1946 / zrušen 1950 / obnoven 1968 / zrušen 1974 / obnoven 1990 / [viz Symbolická pamětní místa]).

Kategorie zaniklých pamětních míst ještě více zdůrazňuje smysl celého projektu jejich dokumentace a uchování pro budoucnost a týká se nejen připomínek vzniklých za bývalého režimu o sobě samém. Už i u polistopadových pamětních míst se setkáváme s prvními případy jejich vědomého „odkládání do zapomnění“, jak ilustruje rozhodnutí policejního prezidenta předat pamětní desku příslušníkům Sboru národní bezpečnosti popraveným v 50. letech za odpor proti komunistickému režimu, instalovanou v budově Policejního prezidia ČR v Praze 7 v roce 1996, do Muzea Policie ČR.

Kategorie zahrnuje několik skupin pamětních míst, z nichž nejméně komplikovanou tvoří připomínky, jejichž „zaniknutí“ je jen přechodné a stojí za ním věcné důvody (např. stavební úpravy). V těchto případech je přeřazení pamětních míst do kategorie zaniklých především informací pro uživatele, že je nelze najít na místě instalace. Částečně se týká také artefaktů, které byly ukradeny (např. kvůli zvolenému materiálu) nebo poškozeny (vandalismus), ale iniciátoři plánují jejich opětovné vybudování (někdy i v upravené podobě). Další skupinu představují pomníky či pamětní desky, které z různých – většinou ovšem neideových – důvodů zanikly pravděpodobně trvale. Patří k nim např. skleněný Památník tří odbojů v Brně, který byl demontován po jeho poškození klimatickými vlivy.

V mnoha ohledech však nejdůležitější skupinu představují pamětní místa vybudovaná před rokem 1989 a záměrně odstraněná po pádu komunistického režimu. Z nich jsme vědomě nedokumentovali ta, která nijak s pamětí na komunistický režim po roce 1989 nekomunikují, a soustředili jsme se na případy opačné. Týkají se všeobecně známých případů (Babice, činnost skupiny bratří Mašínů) i těch méně známých, např. pamětní desky Augustinu Schrammovi či Jaroslavu Šmatlavovi (obě Praha 3), propojené polistopadovou komemorací Slavoje Šádka (Praha 6), resp. Vladivoje Tomka (Praha 7).

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Památník tří odbojů

Brno-střed Památník tří odbojů

Památník věnovaný příslušníkům československého odboje za první a druhé světové války a účastníkům protikomunistického odboje měl být největším skleněným pomníkem na světě. Monument byl zhotoven ze sto osmdesáti tun vrstveného skla, realizovaly ho Teplické sklárny. Tvořily jej tři mohutné klíny z nazelenalého vrstveného skla umístěné na kamenném podkladu, které symbolizovaly jednotlivé skupiny odboje. Skla nesla text Ludvíka Kundery. Při umístění 22. prosince 1999 však v důsledku tepelného šoku sklo popraskalo. Na jaře 2006 Rada města Brna definitivně rozhodla o odstoupení od smlouvy s autorem Zdeňkem Makovským (podle jedné z variant obnovy poničeného pomníku se zamýšlelo obložit skleněné stěny kamenem) a v roce 2010 byl památník demontován. Nová odbojová připomínka byla odhalena na podzim 2006 před budovou soudu [viz Brno-střed. Pomník tří odbojů].

Prohlédnout detail
Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Čelákovice Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Bronzová pamětní deska obdélného formátu s plastickým písmem a pěticípou hvězdou byla umístěna na domě č p. 234 v dnešní Masarykově ulici, sídle bývalé služebny SNB v Čelákovicích, kolem roku 1975. Její zhotovení objednal náčelník místního obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Deska byla z rozhodnutí městského zastupitelstva 14. března 1994 sejmuta a uložena do sbírek městského muzea. Při výročích je zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Kovová tabulka na kameni, který byl pro pomník dopraven z bývalé obce Kamenná Hlava, uváděla jména tří obětí. Pamětní místo se vztahovalo ke dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou dnes připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, došlo ke zrušení pamětního místa. V listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku sňali.

Prohlédnout detail
Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara

Číhošť Symbolický hrob Josefa Toufara

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí jeho narození byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů] vyzvednuta prsť, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen a původní pamětní deska přenesena do číhošťské fary [viz Číhošť. Expozice Josef Toufar]. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Dyleň. Pomník Na stráži míru

Dyleň Pomník Na stráži míru

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Prohlédnout detail
Milovice. Pamětní deska odchodu sovětské armády

Milovice Pamětní deska odchodu sovětské armády

Pamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po jejím odcizení v roce 2005 město pořídilo prozatímní plechovou kopii (2007–2010), která byla sňata v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy radnice. V Milovicích se nacházelo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament. Koexistence se sovětskými posádkami se stala součástí každodenního života za normalizace v desítkách měst a obcí v Československu [viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády]. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi

Praha 2 Pamětní deska Milanu Hlavsovi

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 byla ukradena. Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), který se později do rodiny Němcových přiženil. Hudebník, baskytarista, zpěvák a jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988) [viz též České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu, zatýkání a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení na podporu vězněných, které předznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Praha 3 Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna. Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II

Pamětní deska z červené leštěné žuly se zlaceným rytým textem a znakem PTP v horní části byla umístěna vlevo od vchodu do plaveckého bazénu ve sportovním areálu Juliska. Odhalení proběhlo 29. června 2011 za přítomnosti řady hostů z Kanceláře prezidenta republiky, Armády ČR, ministerstva obrany, městské části Praha 6, Svazu PTP ČR a ASC Dukla. Pamětní desku, kterou vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic, posvětil bývalý příslušník PTP P. Jordán Jaromír Vinklárek. Pamětní deska byla odstraněna v roce 2013 během rekonstrukce sportovního areálu, k jejímu znovuinstalování nedošlo. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Příslušníci PTP se v pražských Dejvicích kromě sportovního areálu Juliska podíleli také na výstavbě původně vojenského hotelu Družba (dnes International Praha) a vojenských bytových domů v ulicích Zelená a Kotěrova.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Chartě 77

Praha 6 Pomník Chartě 77

Z iniciativy ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry a za podpory zastupitelstva Prahy 6 byl 5. ledna 2017 odhalen prozatímní pomník připomínající vznik Charty 77. Autorem moderní umělecké instalace, kterou tvořil sloup s poštovními schránkami obsahujícími kopie Prohlášení Charty 77, je Martin Brůha, student Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Schránky, ze kterých si mohli lidé vyjmout prohlášení Charty 77, byly po několika týdnech deinstalovány. Dne 6. ledna 1977 se v bytě spisovatele Zdeňka Urbánka [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi] sešli Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský, kteří měli osobně doručit Prohlášení Charty 77 s průvodními dopisy Federálnímu shromáždění, československé vládě a Československé tiskové kanceláři a na poště odevzdat dopisy s prohlášením určené prvním signatářům Charty. Státní bezpečnost, která se o plánované akci dozvěděla z odposlechů, začala vůz s třemi „kurýry“ pronásledovat. Po divoké honičce, během které stíhaným podařilo vhodit do poštovní schránky asi čtyřicet obálek, byli u křižovatky ulic Gymnasijní a Velvarská zastaveni a zadrženi se všemi písemnostmi. Státní bezpečnost tak zmařila oficiální doručení textu Charty 77, které mělo předcházet oznámení vzniku nezávislé iniciativy v zahraničí, jež bylo připraveno na druhý den.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.

Prohlédnout detail
Sýrovice. Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Sýrovice Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl bývalý politický vězeň Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází. Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení poskytl Žatecký deník. V roce 1958 vzniklo na Žatecku několik tzv. zemědělských pracovních táborů, které fungovaly jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. V souvislosti s utlumováním těžby uranové rudy do nich byli postupně přemísťováni vězni z Jáchymovska. Kromě Sýrovic byly založeny také v obcích Nové Sedlo, Poláky a Drahonice, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary; Sýrovice byly uzavřeny v roce 1968.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru