Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů.

Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem.

Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Robert (1956–1979), Milan (1957–1978) a Václav (*1958) Barešovi naplánovali útěk do Německa s použitím ozbrojeného násilí. Krádeží si opatřili zbraně a v příhraničí na parkovišti u kempu unesli 23. května 1978 autobus se studenty z gymnázia v Říčanech, který řídil Jan Novák (1952–1978). Ten autobus dovezl podle pokynů k hraničnímu přechodu Pomezí. Vyjednávání s únosci trvalo několik hodin, během té doby na místo dorazil vrtulníkem nejvyšší velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Únosci přistoupili na návrh ministra vnitra, který volný průjezd podmiňoval propuštěním všech studentů. S řidičem Janem Novákem jako posledním rukojmím projeli do meziprostoru mezi oběma celnicemi, kde PS mezitím položila přes silnici zastavovací pásy a zaparkovala obrněný transportér. Při přestřelce byl zabit řidič autobusu Jan Novák a jeden z únosců, Milan Bareš, zbylí dva byli postřeleni. Oficiální verze vyšetřování události vinila ze smrti Jana Nováka zastřeleného Milana Bareše (měl Nováka zastřelit ještě před přestřelkou s příslušníky PS), ale některé důkazy a neexistence kompletní dokumentace dávají důvod k pochybnostem, kdo byl skutečným pachatelem. Krajský soud v Plzni odsoudil Roberta Bareše k trestu smrti (vykonán v prosinci 1979) a Václava Bareše k 25 letům vězení (na základě revize procesu v roce 1992 mu byl trest snížen a byl z vězení propuštěn). Po roce 1989 byl vyšetřován i generál Šádek, resp. jeho míra zavinění při velení v této akci (proč nebyli k zásahu povoláni profesionální odstřelovači), ale případ byl zastaven pro jeho vysoký věk a zdravotní stav.