Posts Tagged ‘Brno’

Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi

Sobota, 7 srpna, 2021

Pamětní deska, jejímž autorem je Josef Svoboda z ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy zastupitelstva druhého plzeňského obvodu Slovany 25. března 2017 u příležitosti stého výročí narození Ladislava Stehlíka.

Ladislav Světlík (1917–2008) po vyučení pracoval ve Škodových závodech a v Plzni také získal základní letecký výcvik. V roce 1937 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a působil na leteckých základnách na Slovensku. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde se od prosince 1939 do června 1940 účastnil bojů v řadách francouzského letectva. V řadách Britského královského letectva pak bojoval od září 1940 do konce války. V Československu v roce 1946 přešel do civilu a začal létat jako pilot Československých aerolinií. 24. března 1950 pilotoval Ladislav Světlík letadlo na lince z Ostravy do Prahy [viz též Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi] a přistál na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Jednalo se o část úspěšného plánu několika bývalých příslušníků RAF, kteří se i s rodinnými příslušníky rozhodli odejít znovu do exilu. Letadlo na lince z Bratislavy řídil Oldřich Doležal (1912–1983) [viz Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi], letadlo z Brna Vít Angetter (1921–2009). Ladislav Světlík poté až do roku 1966 znovu působil v RAF. V 70. letech se odstěhoval na Nový Zéland.

Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi

Sobota, 7 srpna, 2021

Pamětní deska na budově školy, kterou Viktor Popelka navštěvoval, byla odhalena z iniciativy Marie Dočkalové a obce Laškov 8. května 2015 u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války. Desku odhalil Victor Marshall, syn Viktora Popelky, a starosta obce Ladislav Jedlička, žehnání provedl P. Janusz Lomzik.

Viktor Popelka (1918–1971) byl jako amatérský letec v roce 1938 odveden do československého letectva. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde také působil u letectva, a po pádu Francie byl evakuován do Británie. V řadách Britského královského letectva bojoval od roku 1940 až do konce války. V Československu po demobilizaci na jaře 1946 nastoupil k Československým aeroliniím. Po komunistickém převratu se spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF zúčastnil koordinovaného únosu tří civilních letadel na vnitrostátních linkách, která 24. března 1950 startovala z Bratislavy, Brna a Ostravy a přistála na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Viktor Popelka s manželkou cestovali letadlem z Ostravy, které pilotoval Ladislav Světlík [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi], během letu ozbrojení piloti pacifikovali zbytek posádky. V. Popelka pak v letech 1952 až 1957 znovu sloužil v britském letectvu.

Viz též Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi.

Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu

Středa, 27 března, 2019

Bronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy místního zastupitelstva v dubnu 2005 a je umístěna v budově úřadu městyse Nosislavi.

Připomínka je věnována politickému vězni a zdejšímu faráři v letech 1963–1977 Leopoldu Benáčkovi [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi] a také místním občanům, odsouzeným v 50. letech v procesu se členy ilegální skupiny Svobodná garda Bohumila Sixty.

Bohumil Sixta (1932–1952) pocházel z rodiny drobných rolníků, která byla po únoru 1948 vystavována tlaku vysokých povinných dodávek, ve snaze přesvědčit ji ke vstupu do družstva [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Mladík projevoval odpor k novému režimu drobným vandalstvím, poté se pokusil o útěk za hranice. Na základě posudků soudních lékařů nebyl odsouzen, ale umístěn v ústavu pro duševně choré v Brně, odkud byl po intervenci matky jako nezletilý propuštěn. Bohumil Sixta 21. listopadu 1950 na domluvené schůzce zastřelil dva příslušníky Státní bezpečnosti z Židlochovic (Ladislava Lebdušku a Vlastimila Sojku) a dalšího (Josefa Jiráka) postřelil. V neveřejném procesu, který se konal v Brně 23. a 24. srpna 1951, byl odsouzen k trestu smrti a popraven  5. února 1952. V procesu byli dále odsouzeni za velezradu Jan Křípač, František Ovesný (oba 15 let), Jan Mátl (12 let) jako údajní členové Sixtovy ilegální organizace a za neoznámení trestného činu Jan Šumbera (3 roky). Šlo o soukromé zemědělce, z nichž dva byli již trestáni za neplnění povinných dodávek. Z vězení byli propuštěni v letech 1960 až 1962. V roce 1968 byli osvobozeni rehabilitačním soudem, jeho výrok v roce 1972 anuloval krajský soud. V 90. letech byli všichni včetně Bohumila Sixty rehabilitováni.

Vsetín. Pamětní deska Bohumilu Peroutkovi

Pondělí, 4 února, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler.

RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

S postupnou demontáží politiky pražského jara se těžko smiřoval. K 28. říjnu 1969 napsal do okresních novin Nové Valašsko podle všeho záměrně otevřeně kritický článek obsahující v době nastupující normalizace již opět značně odvážné formulace (např. „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu. … Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“). Text, který vyšel 22. října, nezůstal bez povšimnutí. Peroutka byl pozván na okresní výbor KSČ, kde mu přítomní funkcionáři hrozili ztrátou zaměstnání a obdobnými postihy vůči redakci novin. Skutečnost, že článek existenčně ohrozí nejen jeho, ale i další spolupracovníky (Peroutka byl členem redakční rady Nového Valašska), jej dovedla k protestnímu činu. Ve výroční den 28. října se na svém pracovišti ve vsetínském zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil. Z nádvoří jej odvezla sanitka do zdejší nemocnice, kde po dvou dnech zemřel. V dopise na rozloučenou, který se po letech našel v archivu ministerstva vnitra, vsetínský intelektuál napsal: „Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“

Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

 

Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Pátek, 16 listopadu, 2018

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky.

Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

K dalším perzekvovaným místním občanům patří Antonín Dědič (1887–1972), hospodář, který strávil několik týdnů ve vyšetřovací vazbě poté, co byl s dalšími obyvateli Rozsoch 13. prosince 1948 zatčen. Jaromír Kříž (1910–1985) byl v roce 1950 odsouzen na patnáct let za velezradu za protistátní výroky, po propuštění v roce 1958 pracoval jako truhlář v Blažejovicích. Místní rodák P. Eduard Sedlický (1929–2005) nastoupil v roce 1948 do brněnského semináře, v roce 1950 byl povolán k vojenské službě u PTP a poté pracoval deset let jako střelmistr v dolech. 10. dubna 1968 byl vysvěcen na kněze, ale kněžskou službu nesměl vykonávat, do odchodu do důchodu pracoval jako zřízenec v nemocnici. Po roce 1989 působil jako kněz ve farnosti Sněžné, kde je i pohřben.

Beroun. Pamětní deska Jaromíru Klimeckému a Ladislavu Královi

Úterý, 2 října, 2018

Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních.

Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Měnín. Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Sobota, 22 září, 2018

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis.

Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, Řád T. G. Masaryka.

Baška. Pamětní deska Otto Furchovi

Sobota, 7 října, 2017

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur.

Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru