Posts Tagged ‘Chotěboř’

Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Úterý, 27 října, 2015

Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev.

Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

14. listopadu 2014 byly Toufarovy ostatky vyzdviženy z hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Exhumace je součástí procesu blahořečení, k němuž dala 24. dubna 2013 souhlas Česká biskupská konference.

Viz též Číhošť. Expozice Josef Toufar; Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi; Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara (zaniklý); Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi; Praha 8. Kříž Josefa Toufara; Příbram. Kříž Josefa Toufara.

Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi

Středa, 28 března, 2012

Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park pátera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořen žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině.

S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak (pohyb dřevěného křížku na oltáři) během adventu 1949. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 zatčen a v únoru zemřel v Praze na následky brutálního vyšetřování [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pátek, 15 července, 2011

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů.

František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi.

Chotěboř. Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Pátek, 15 července, 2011

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů.

Jaroslav Kysela (1932–1950) byl 21. dubna 1950 v Klenčí pod Čerchovem zadržen místní hlídkou SNB při pokusu o útěk za hranice a Okresním soudem v Plzni odsouzen k ročnímu odnětí svobody. V trestně-pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk. Při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB, je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, a opustili tábor, předstírajíce skupinu eskortovaných vězňů (jeden z mladíků byl převlečen do uniformy). Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal 10. a 11. října 1950 v kině v Jáchymově, kde Státní soud vynesl rozsudky ve dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, kteří uprchli 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Pátek, 15 července, 2011

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský.

Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Mnoho občanů z regionu přivedla do vězení protirežimní činnost Karla Hořínka, jenž byl postaven do čela veřejného procesu konaného před Státním soudem Praha v chotěbořské sokolovně 26. a 27. září 1951; líčení před tzv. organizovanou veřejností bylo přenášeno i místním rozhlasem. Karel Hořínek (1901–1952), v roce 1938 demobilizovaný štábní kapitán československé armády, byl v roce 1946 odsouzen za kolaboraci (aktivní činnost v Lize proti bolševismu). Po útěku z pracovního tábora v Malých Svatoňovicích na jaře 1949 začal v ilegalitě organizovat protikomunistický odboj (shromažďování zbraní, protirežimní letáky, výhrůžné dopisy aktivním komunistům). Tam, kde jej lidé byli ochotni skrývat, zakládal z osob nespokojených s režimem ilegální skupiny. Po zachycení jejich činnosti Státní bezpečnost spustila od jara 1950 zatýkání a přípravu desítky procesů. Rozsah represí [viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ovlivnila skutečnost, že Hořínek po zatčení (březen 1950) svou činnost před vyšetřovateli nijak neskrýval, nicméně rozšířené přesvědčení, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, vyšetřovací svazky nepotvrzují. Karel Hořínek byl odsouzen k trestu smrti a popraven 7. února 1952 v Praze na Pankráci. Spolu s ním byli k vysokým trestům (16 až 25 let) odsouzeni Alois Bláha a Rudolf Mentlík z Čáslavska, Václav Mareček a Vladimír Krška z Golčova Jeníkova, Josef Koudelka a Jiří Vlach z Vilémova a Karel Štědrý z Chotěboře.

Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Pátek, 15 července, 2011

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Protirežimní aktivity v regionu, jejich formování i následné represe zásadním způsobem ovlivnil příchod ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952). Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a v návaznosti na veřejný proces v Chotěboři v září 1951 [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] postupně odsuzovány v celé sérii následných procesů (Praha 8.–12. října 1951 [viz Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem], Praha 15.–17. ledna a 17.–18. ledna 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], Habry 3.–5. července 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ad.).

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru