Posts Tagged ‘Hradec Králové’

Hradec Králové. Pamětní deska k 30. výročí Listopadu 1989

Středa, 27 listopadu, 2019

Z iniciativy Univerzity Hradec Králové a s podporou vedení města bylo 16. listopadu 2019 v univerzitním kampusu Na Soutoku slavnostně pojmenováno náměstí po Václavu Havlovi. Při této příležitosti konané v předvečer Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studentstva zde odhalena pamětní deska s jeho citátem dedikovaná všem odpůrcům totalitních režimů. Mramorovou desku realizovalo kamenosochařství Františka Pleskota z Heřmanova Městce.

Rokytnice v Orlických horách. Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Středa, 6 března, 2019

Pamětní deska umístěná na žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena 28. října 2017 z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách u pevnosti Hanička. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti

Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády byl od května do října 1938 velitelem pevnosti Hanička. Za války působil ve Velké Británii jako zástupce velitele prvního československého praporu, od léta 1944 do jara 1946 pak vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ v Jeruzalémě. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu Pozůstalost 38 o mobilizaci v září 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

 

Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Úterý, 27 října, 2015

Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev.

Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

14. listopadu 2014 byly Toufarovy ostatky vyzdviženy z hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Exhumace je součástí procesu blahořečení, k němuž dala 24. dubna 2013 souhlas Česká biskupská konference.

Viz též Číhošť. Expozice Josef Toufar; Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi; Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara (zaniklý); Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi; Praha 8. Kříž Josefa Toufara; Příbram. Kříž Josefa Toufara.

Žďár nad Sázavou. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Úterý, 1 října, 2013

Pamětní deska byla odhalena 2. října 2012 z iniciativy občanského sdružení Český ombudsman.

Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi].

Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi

Středa, 28 března, 2012

Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park pátera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořen žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině.

S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak (pohyb dřevěného křížku na oltáři) během adventu 1949. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 zatčen a v únoru zemřel v Praze na následky brutálního vyšetřování [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Raná. Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Středa, 8 února, 2012

Žulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci.

František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

 

 

Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 14 července, 2011

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček.

Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. Zákaz sdružování ve skautských oddílech po tzv. slučovací konferenci mládežnických organizací v dubnu 1949 vyvolal přirozeně protesty a jejich dosavadním členům nezbývalo než se scházet tajně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Skupina zorganizovala letákovou akci vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu Československé republiky, záhy však byla odhalena, když někteří členové skupiny odstraňovali v gymnaziální učebně podobizny státníků a roztržený obraz Stalina se pokusili spláchnout do záchodu. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven páter František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce žádající potrestání, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války, které ve snaze studentům pomoci ukryl P. Stříteský). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Monstrprocesu předcházel 5.–7. října 1950 proces s menší skupinou mládeže z nedaleké obce Budislav, která vyráběla a distribuovala letáky a zastrašovala místní komunistické funkcionáře na protest proti jejich útlaku místních zemědělců.

Litoboř. Pomník obětem komunismu

Čtvrtek, 14 července, 2011

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml., člen náchodské pobočky Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za finančního přispění Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku.

Na sklonku roku 1951 se v obci Litoboř objevil ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na zemědělského referenta Antonína Hodovala v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky 28. prosince v obci a okolí rozsáhlou razii, při níž byl rozstřílen statek Josefa Řezníčka, ve kterém se ukrýval ozbrojený muž, ten byl během zásahu zastřelen. Následovalo zatýkání, vyšetřování a obvinění dvou desítek osob. V monstrprocesech v Náchodě (26. a 27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25. a 26. července 1952) pak padly čtyři tresty smrti (jeden změněn a na doživotí) a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který události v Litoboři z podnětu Konfederace politických vězňů v polovině 90. let přešetřoval, došel k závěru, že se nejednalo o řízenou provokační akci Státní bezpečnosti, ta ale počínání uprchlého vězně z jáchymovských táborů Miloslava Stejskala využila k represi zemědělců.

 

Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Středa, 13 července, 2011

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka.

Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Pohřeb ve Vrchlabí [viz Vrchlabí. Hrob Pavla Wonky] 6. května za četné účasti nejen místních občanů, mluvčích a členů Charty 77, VONS, Jazzové sekce a dalších opozičních skupin, ale i zástupců několika zahraničních velvyslanectví se stal tichou protirežimní demonstrací. Po roce 1989 byl Pavel Wonka plně rehabilitován. Konstatování, že v případech kriminalizace Pavla Wonky došlo k porušení zákonnosti státními orgány i jednotlivci, nenásledovalo žádné konkrétní obvinění. V roce 2014 vzbudil emocionálně vypjatou debatu dokument Pavel Wonka se zavazuje scenáristky a režisérky Libuše Rudinské tematizující Wonkovu spolupráci se Státní bezpečností.

Viz též Žďár nad Sázavou. Pamětní deska Pavlu Wonkovi.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru