Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost.

Václav Havel (5. říjen 1936 – 18. prosinec 2011) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společenskopolitických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československé televize psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel na formulaci prohlášení Deset bodů a spolu s dalšími intelektuály je podepsal a o tři roky později s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.

Václav Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77 [viz Praha 6. Pomník Chartě 77] a o rok později spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za protirežimní aktivity byl dvakrát vězněn, poprvé v letech 1979–1983 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka; Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi], podruhé v roce 1989, kdy byl již vnímán jako neoficiální vůdce opozičního hnutí a kdy jeho zatčení vyvolalo silnou vlnu protestů ve světě i v Československu, včetně nominace na Nobelovu cenu míru.

V listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra a vedl vyjednávání s představiteli režimu o nenásilném převzetí moci. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky. Prezidentskou funkci vykonával v letech 1989–1992 a po rozdělení federace znovu v letech 1993–1998 a 1998–2003.

Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na své chalupě v Hrádečku u Trutnova. 20. a 21. prosince 2011 byla rakev s jeho ostatky vystavena v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce], odkud vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb [viz též Praha 1. Srdce pro Václava Havla; Litomyšl. Srdce pro Václava Havla].

Viz též Chotíkov. Socha Václava Havla; Karlovy Vary. Busta Václava Havla; Letovice. Busta Václava Havla; Litoměřice. Busta Václava Havla; Plzeň. Busta Václava Havla; Praha 1. Busta Václava Havla; Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi II. aj.

Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů.

Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.