Posts Tagged ‘Ostrov’

Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Ostrava. Pamětní deska Jaromíru a Dolores Šavrdovým

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska manželům Šavrdovým byla umístěna 18. listopadu 2014 před domem, v němž bydleli. Autorkou betonové desky se symbolem labyrintu je sochařka Šárka Mikesková. Iniciátorem vzniku a umístění desky byly okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, Antikvariát a klub Fiducia a občanské sdružení Pant.

Dolores Šavrdová (1938–2012) a Jaromír Šavrda (1933–1988) se významně angažovali v boji proti normalizačnímu režimu. Jejich byt se stal centrem opozičního hnutí na Ostravsku, kde se signatáři Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ pravidelně scházeli.

Jaromír Šavrda vystudoval bohemistiku a od poloviny 60. let působil jako spisovatel z povolání. Za normalizace založil samizdatovou edici Libri prohibiti, v níž vydával i své práce, opisoval ale i tituly pro Ludvíka Vaculíka vydávané v jeho edici Petlice. Za šíření zakázané literatury byl v roce 1978 zatčen a odsouzen (v srpnu 1979) na dva a půl roku. Trest odpykával ve věznici v Ostrově. Po propuštění v březnu roku 1981 podepsal Chartu 77, pokračoval v samizdatových edicích, přepisoval materiály Charty 77 a VONS. V září 1982 byl Jaromír Šavrda opět zatčen a v březnu 1983 Krajským soudem v Ostravě znovu odsouzen na 25 měsíců. Trest si přes vážný zdravotní stav (od poloviny 70. let byl v invalidním důchodu) odpykal v plné výši (do května 1984). Nepomohly protesty československé opozice ani evropských spisovatelů, které upozorňovaly na absurdnost důvodu jeho kriminalizace (opisování knih na stroji). Jaromír Šavrda zemřel 2. května 1988 v 55 letech. V roce 1998 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka IV. třídy.

Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Pondělí, 3 června, 2013

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Ostrov. Památník obětem násilí

Sobota, 19 ledna, 2013

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera.

Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

V letech 1949–1951 vznikly ve Vykmanově (dříve Weidmesgrün, nyní součást Ostrova) dva vězeňské tábory: Vykmanov I (krycí označení C) a Vykmanov II (L) [viz Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti].

V červnu 1949 byla v Ostrově (vzdáleném 6 km od Jáchymova) zřízena správa všech vězeňských pracovních táborů při uranových dolech, včetně oblastí Horního Slavkova a Příbrami. Její vedení sídlilo při ústředních táborech, odkud byli odsouzení po přijímacích procedurách dále transportováni do jednotlivých táborů. V letech 1949–1950 a 1955–1961 se ústřední tábor nacházel v Ostrově-Vykmanově (v mezidobí byl přemístěn přímo do Jáchymova při dolu a táboru Bratrství). Tábory Ostrovska (nápis na desce) jsou tedy míněny všechny pracovní tábory při uranových dolech v Československu.

Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.

U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.

Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 2 června, 2011

Bílá mramorová deska se zlatým nápisem věnovaná politickým vězňům byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 29. května 1993.

Výstavbu nového moderního města ve stylu socialistického realismu související s intenzivním rozvojem těžby uranové rudy prováděli odsouzení internovaní ve vězeňském táboře Vykmanov I (C), jenž byl zřízen k březnu 1949 [viz též Ostrov. Památník obětem násilí].

Jáchymov. Symbolický hrob politických vězňů

Čtvrtek, 2 června, 2011

Původní pamětní místo symbolicky dedikované neznámému politickému vězni bylo vytvořeno městskou organizací Československé strany lidové v Ostrově z podnětu federálního mistra vnitra Richarda Sachra, který Jáchymov navštívil 16. května 1990. Místo bylo vysvěceno 31. května 1990 P. Františkem Krásenským a následně byla sloužena mše za oběti z řad politických vězňů v jáchymovských uranových táborech nucených prací v kostele sv. Jáchyma. Symbolický hrob politických vězňů byl později z iniciativy Konfederace politických vězňů upraven do dnešní podoby.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru