Posts Tagged ‘Parchomenko Sergej’

Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Josef Kučera absolvoval roční studium na vojenské akademii v Hranicích, v květnu 1945 byl opět povolán k činné službě a od roku 1946 sloužil ve vojenské posádce v Plzni. V říjnu 1949 byl povýšen na štábního kapitána. Josef Kučera byl zatčen krátce po zatčení Václava Ženíška, s nímž se dlouhodobě znal, a vyslýchán pro podezření z plánování vojenského převratu. Byl postaven do čela druhého procesu, který se konal 23. června 1952 a v němž bylo souzeno celkem pět důstojníků činných ve vojenské službě. Josef Kučera byl odsouzen na doživotí a eskortován do Valdic a posléze na Mírov. Na žádost prokurátora byl trest št. kpt. Kučerovi v odvolacím řízení konaném 5. září zpřísněn na absolutní. Byl popraven 14. listopadu 1952 v Praze na Pankráci, den po vykonaných exekucích na plk. Svobodovi a kpt. Ženíškovi, kteří byli odsouzeni 15.–17. května 1952. Josef Kučera byl plně rehabilitován v roce 1990 a o rok později povýšen in memoriam na plukovníka.

Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Kapitán Václav Ženíšek (1917–1952), štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Václav Ženíšek se narodil v Plzni, vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a v armádě působil až do německé okupace. Zúčastnil se osvobozování města na sklonku války, poté až do prosince 1945 působil v jednotkách Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) jako důstojník a tlumočník a při své práci byl přirozeně v častém kontaktu s příslušníky americké armády. Tyto okolnosti významně zapříčinily rychlé ukončení jeho kariéry po únoru 1948 – z činné služby byl třicetiletý kapitán poslán do výslužby již v listopadu. Podezření z možného naverbování západními zpravodajskými službami jistě přispělo i k tomu, že byl Václav Ženíšek v listopadu 1950 zatčen a zahrnut do vykonstruované protistátní skupiny obviněné ze špionáže a plánování ozbrojeného povstání. Spolu s kpt. Ženíškem byl zatčen také plukovník Ladislav Svoboda, činný v armádní službě od roku 1919 a vyznamenaný za zásluhy v domácím odboji. K vojenské posádce v Plzni nastoupil v květnu 1945 krátce po svém osvobození (za odbojovou činnost byl vězněn od dubna 1944) a do výslužby byl vyřazen v červnu 1948. Jako osoba s nejvyšší hodností byl postaven do čela skupiny. Proces, v němž byli souzeni spolu s dalšími dvanácti osobami, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Plk. Svobodu a kpt. Ženíška státní soud uznal vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství a odsoudil je k trestu smrti. Po zamítnutí opravných prostředků byli popraveni v pankrácké věznici 13. listopadu 1952. Václav Ženíšek byl plně rehabilitován v roce 1991, Ladislav Svoboda o rok později. Prezident Václav Havel je in memoriam povýšil na plukovníka, resp. generálmajora.

Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Pondělí, 16 října, 2017

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Pondělí, 16 října, 2017

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Pondělí, 16 října, 2017

Pamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.

V inkriminovaný den Šádek podle domluvy na Choce čekal nedaleko Schrammova bytu v Praze s taxíkem, aby společně odvezli důležité dokumenty, jež měl Choc získat buď od Schramma, nebo u něho v bytě. Slavoj Šádek nebyl vědomým spolupachatelem vraždy. Nelze ani vyloučit, že právě získání dokumentů (a nikoli zabití Schramma) byl původní Chocův plán. Šádkovi ovšem přitížilo, že Choc byl zatčen s jednou z pistolí, které mu obstaral právě on a jíž byl podle provedené expertizy Augustin Schramm usmrcen. Možnost spojit vraždu komunistického funkcionáře s poúnorovým exilem ovlivnila nejen vyšetřování provázené brutálními výslechy [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného], ale i průběh procesů, které v souvislosti s ní byly vedeny. V hlavním procesu padlo celkem osm absolutních trestů (v šesti případech proti obžalovaným v nepřítomnosti, mj. Josefu Vávru-Staříkovi [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu]). Slavoj Šádek a Miloslav Choc byli popraveni na nádvoří pankrácké věznice 19. února 1949.

Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi

Čtvrtek, 12 října, 2017

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

 

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru