Posts Tagged ‘Paříž’

Praha 7. Pamětní deska upomínající na podzemní univerzitu

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní deska byla odhalena v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu a sta let česko-britských diplomatických vztahů. Její vznik iniciovalo britské velvyslanectví a 14. listopadu 2019 ji slavnostně odhalili velvyslanec Nicolas Archer a Julius Tomin.

V Keramické ulici č. 3 bydleli do vynuceného odchodu do exilu v roce 1980 chartisté Zdena Tominová a filozof Julius Tomin, který zde vedl jeden z bytových seminářů. V roce 1978 se obrátil na představitele západních univerzit, které zval k návštěvám Československa a účasti na seminářích. Dal tak podnět k systematické organizované podpoře disidentského vzdělávání, institucionalizované založením Vzdělávací nadace Jana Husa (Oxford) a dalších obdobných podpůrných organizací na Západě (Paříž, Baltimore, Toronto ad.). Západní akademici, kteří do Československa osobně přijížděli přednášet (jako první profesorka z Oxfordu, filozofka Kathleen Wilkesová v roce 1979), byli Státní bezpečností systematicky sledováni, perlustrováni a vyhošťováni.

 

Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Čtvrtek, 12 října, 2017

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace.

Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Pondělí, 19 srpna, 2013

Pamětní deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy. Zřízení desky iniciovala bývalá spolužačka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi].

Jiří Slavíček (1943–2011), novinář a publicista, odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002.

Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla TigridaSemily. Busta Pavla Tigrida.

Neratovice. Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Čtvrtek, 30 června, 2011

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů.

Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.

Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Čtvrtek, 2 června, 2011

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem.

Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru