Posts Tagged ‘Praha-Žižkov’

Praha 3. Expozice Křižovatky české a československé státnosti a Laboratoř moci

Pondělí, 20 dubna, 2020

Národní památník na Vítkově, vystavěný v letech 1929–1938 jako ústřední pamětní místo připomínající zásluhy legionářů na vzniku Československé republiky, komunistický režim proměnil na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy první urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ zde bylo po sovětském vzoru zřízeno mauzoleum Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1962. Po roce 1989 památník ve správě Národního muzea prošel zásadní rekonstrukcí, slavnostní znovuotevření proběhlo v roce 2009. Expozičně je věnován československým a českým dějinám 20. století, včetně mezníků 1948, 1968 a 1989. Expozice Laboratoř moci přibližuje provoz mauzolea a deformaci původního ideového záměru Památníku za komunistického režimu.

Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II

Úterý, 2 dubna, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu, kterou podle návrhu Jiřího Mejstříka realizovala firma Intersign, byla instalována z iniciativy spolužáků Jana Palacha a za podpory rektorátu Vysoké školy ekonomické v areálu studentských kolejí na Jarově. Desku umístěnou na budově koleje, kde Jan Palach jako student VŠE bydlel, odhalila rektorka Hana Machková a za Palachovy spolužáky Hubert Bystřičan. Budovy studentských kolejí Jarov I byly při této příležitosti přejmenovány na Palachovu kolej.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Na Vysoké škole ekonomické studoval v letech 1966–1968 [viz též Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi].

Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi

Středa, 23 ledna, 2019

U příležitosti 50. výročí smrti Jana Palacha byla 16. ledna 2019 ve vnitřní dvoraně Staré budovy Vysoké školy ekonomické odhalena pamětní deska, jejíž autorkou je Dagmar Morová, vítězka soutěže pro studenty sochařských ateliérů pražské Akademie výtvarných umění. Deska ze slitiny kovů s motivem symbolického odkazu na živou pochodeň byla odhalena za přítomnosti zástupců vedení VŠE, Univerzity Karlovy, akademické obce, pamětníků a dalších osobností a během slavnostního aktu byl také prostor (atrium) pojmenován po Janu Palachovi, aby dalším generacím studentů připomínaly jeho odkaz.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. V letech 1966–1968 studoval Vysokou školu ekonomickou, záměr studovat historii se mu splnil v roce 1968, kdy byl přijat na pražskou filozofickou fakultu.

Praha 3. Pamětní obelisk Ryszardu Siwiecovi

Pátek, 16 října, 2015

Odhalení obelisku k uctění památky polského občana Ryszarda Siwiece, který se ve Varšavě 8. září 1968 upálil, se uskutečnilo 20. srpna 2010 za přítomnosti zástupců České republiky a Polska. Obelisk je darem polské Rady ochrany paměti bojů a utrpení a jeho autorem je polský výtvarník Marek Moderau. Je umístěn před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici, která nese Siwiecovo jméno.

Ryszard Siwiec (1909–1968) vystudoval ekonomiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově. Pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, dělník a později účetní. Během 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje a i ke komunistickému režimu měl odmítavý postoj. V roce 1968 svými letáky podporoval studentské protesty a připravoval se na svůj čin sebeupálení, jako protest proti politice komunistického režimu. Definitivně se rozhodl po srpnové okupaci Československa. Dne 8. září 1968 se zapálil při celostátní slavnosti dožínek na varšavském Stadionu Desetiletí za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Před širší veřejností se podařilo jeho čin utajit, neboť ho zaznamenala jen část návštěvníků stadionu. Zprávu o sebeupálení Ryszarda Siwiece odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa až v březnu 1969, kdy z Polska obdržela popis celé události. Přepis Siwiecova na magnetofon namluveného poselství byl poprvé publikován v roce 1981, jeho čin se stal známým zvláště po uveřejnění dokumentárního filmu Macieje J. Drygase Slyšte můj křik v roce 1991, v němž se objevil i sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwiece. V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębice byly po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwieccovi posmrtně Řád bílého lva.

 

Praha 3. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Úterý, 12 července, 2011

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha.

V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Praha 3. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Úterý, 12 července, 2011

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Praha 3. Hrob Jana Palacha

Úterý, 12 července, 2011

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu PalachoviVšetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal.

Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru