Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska.

Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky.

Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

K dalším perzekvovaným místním občanům patří Antonín Dědič (1887–1972), hospodář, který strávil několik týdnů ve vyšetřovací vazbě poté, co byl s dalšími obyvateli Rozsoch 13. prosince 1948 zatčen. Jaromír Kříž (1910–1985) byl v roce 1950 odsouzen na patnáct let za velezradu za protistátní výroky, po propuštění v roce 1958 pracoval jako truhlář v Blažejovicích. Místní rodák P. Eduard Sedlický (1929–2005) nastoupil v roce 1948 do brněnského semináře, v roce 1950 byl povolán k vojenské službě u PTP a poté pracoval deset let jako střelmistr v dolech. 10. dubna 1968 byl vysvěcen na kněze, ale kněžskou službu nesměl vykonávat, do odchodu do důchodu pracoval jako zřízenec v nemocnici. Po roce 1989 působil jako kněz ve farnosti Sněžné, kde je i pohřben.

Projekt obnovy kostela sv. Anny a jeho proměny v kulturní a duchovní centrum Pražská křižovatka inicioval Václav Havel v 90. letech, realizovala jej Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Ve dnech 20. a 21. prosince 2011 zde byla vystavena rakev s jeho ostatky – lidé stáli dlouhou frontu, aby se s ním mohli rozloučit, a odsud také vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb. Dnes se zde nachází několik uměleckých artefaktů dedikovaných Václavu Havlovi, např. Srdce pro Václava Havla sochaře Kurta Gebauera s autentickými nápisy a vzkazy či obraz na původní podkladové desce voskového Srdce pro Václava Havla Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla a Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Smuteční stuhy z rozloučení s Václavem Havlem jsou zakomponovány do skleněného artefaktu Totem Bořka Šípka. V roce 2016 zde byla odhalena třetí originální verze busty Václava Havla sochaře Lubomíra Janečka (předchozí se nacházejí v budově Rady Evropy ve Štrasburku a v budově Kongresu Spojených států amerických) a instalovány Boží mlýnky Václava Havla výtvarníka Daniela Pešty, odkazující k Havlově blízkému vztahu k dalajlámovi.

Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan Generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu.

František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou. Po únoru 1948 byl vyřazen z činné služby, v září z armády propuštěn, v říjnu odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů (Štěpána Gavendy a Miloše Zemánka [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) bylo nakonec odhaleno a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces se dvěma skupinami obviněných, který po mnoha měsících vyšetřovací vazby začal 2. března 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil Josefa Bogataje na doživotí. Podmínečně byl propuštěn v roce 1963. Jeho bratr František žil až do ukončení činnosti zpravodajských skupin v Mnichově a na konci 50. let odjel do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v St. Germain (Wisconsin) v roce 1999.

Viz též Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi.

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis.

Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Pamětní desky v české i anglické podobě byly odhaleny 1. července 2011 v ulici Ronalda Reagana, kde se nachází rezidence velvyslance USA. U příležitosti stého výročí narození 40. prezidenta Spojených států amerických je odhalili bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, tehdejší americký velvyslanec v České republice Norman L. Eisen a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková.

Ronald Reagan (1911–2004) je oceňován jako politik, který svými postoji v době studené války urychlil pád komunistických režimů v Evropě [viz též Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi].

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase.

Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.