Pamětní desku na nádraží Praha-Libeň iniciovalo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. V rámci festivalu Cesta za svobodou ji 28. září 2019 odhalili tehdejší spolkový ministr Rudolf Seiters, jeden z uprchlíků, nyní ředitel drážďanské filharmonie Markus Rindt, a německý velvyslanec Christoph Israng.

V noci 30. září 1989 odcestovalo na základě vyjednané dohody v pěti speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic přes území východního Německa do bavorského města Hof několik tisíc uprchlíků z NDR, do té doby dlících na západoněmecké ambasádě v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR; Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. V noci 4. října odcestovaly stejným způsobem další tisíce uprchlíků, zatímco vláda NDR hranice s Československem 3. října uzavřela.

V rámci přejmenování bubenečského parku Ve Struhách na park Willyho Brandta byla za účasti zástupců města a městské části, členů německého velvyslanectví a Petera Brandta 6. října 2011 odhalena kamenná stéla připomínající tohoto německého politika. Autorem pomníku z vyvřeliny gabro s Brandtovým autografem je kameník a sochař Jiří Kubík. Během slavnosti byla odhalena také nová uliční deska a uliční pamětní deska.

Willy Brandt (1913–1992), 1949–1957 poslanec Spolkového sněmu, 1957–1966 starosta Západního Berlína, 1964–1987 spolkový předseda SPD. Jako ministr zahraničí, jímž se stal v roce 1966, a jako spolkový kancléř (1969–1974) usiloval o zlepšení vztahů SRN se státy východní Evropy, které mělo vést k uvolnění napětí v Evropě a také k novému uspořádání poměrů v rozděleném Berlíně (tzv. Ostpolitik). V jejím rámci byly v roce 1973 navázány diplomatické vztahy mezi Československem a SRN.

Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha Quo vadis byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech, 9. května 2007, byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad.

Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR].

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“