Posts Tagged ‘Třebíč’

Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových

Pondělí, 1 dubna, 2019

Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018.

Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Manželka Ludmila (1910–1986) s dcerou Ludmilou (*1933) opustily již před babickými událostmi šebkovický statek a začaly se skrývat. Po odsouzení Antonína Plichty jim byl zabaven veškerý majetek, který byl vložen do zakládaného JZD v Šebkovicích. S doživotním zákazem návratu do obce byly vysídleny do Trnovan a pracovaly na státním statku v Ploskovicích u Litoměřic. V roce 1955 se Ludmila provdala a s manželem i maminkou se o rok později usadili v Klatovech. Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, v restitucích jí byl rodinný statek vrácen, do Šebkovic se však již nevrátila. Je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

Mastník. Busta Jana Zahradníčka

Pondělí, 31 října, 2016

Busta básníka Jana Zahradníčka s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči.

Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl v 50. letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Neděle, 25 října, 2015

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově.

Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Viz též Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi II; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice VyhnanciLukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi; Moravské Budějovice. Pamětní deska Janu Bulovi.

Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní místo je věnováno básníku a novináři Janu Zahradníčkovi a dalším obětem nesvobody v letech 1948–1989, jeho autorem je Jan Šimek. Pomník Znamení byl odhalen z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 17. ledna 1995, v den 90. výročí narození a 35. výročí smrti básníka. Nachází se v rohu terasy, kde je v oblouku z přírodních kamenů ležících na zemi vztyčen symbolický kříž z kamenů, na jednom z nich je tmavý rytý nápis. K pomníku patří dvě kamenné desky s nápisy, které jsou zasazeny nad sebou do zdi.

Jan Zahradníček (1905–1960) se narodil v Mastníku u Třebíče [viz Mastník. Busta Jana Zahradníčka]. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Třebíči začal v roce 1926 studovat germanistiku na Filozofické fakultě UK, pak změnil obor a absolvoval knihovnictví. Věnoval se básnické tvorbě, překládal, své texty uveřejňoval v mnoha literárních časopisech. V roce 1945 se přestěhoval s rodinou do Brna a pracoval jako redaktor v nakladatelství, redigoval křesťansky orientovaný časopis Akord [viz Brno-střed. Pamětní deska redakci revue Akord a Janu Zahradníčkovi]. Po únorovém převratu v roce 1948 byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů, v roce 1951  zatčen [viz Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi]. Spolu s dalšími patnácti katolickými intelektuály (ze spisovatelů např. Ladislav Jehlička, František Křelina, Bedřich Fučík, Václav Prokůpek, Zdeněk Kalista) byl souzen v Brně 2. až 4. července 1952 v procesu, který byl pokračováním vykonstruovaných procesů s představiteli tzv. Zelené internacionály [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi; Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]. Jan Zahradníček byl odsouzen na třináct let těžkého žaláře, který odpykával na Mírově a v Leopoldově. Po účasti na pohřbu svých dvou dětí (1956) se musel do věznice vrátit, byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Zemřel při převozu do nemocnice téhož roku 7. října u obce Vlčatín [viz Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a boží muka]. Jan Zahradníček byl pohřben v Uhřínově, kam byla rodina po jeho odsouzení nuceně vystěhována. V roce 1966 byl rehabilitován, v roce 1991 mu byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Třebíč. Památník obětem komunismu

Pondělí, 18 července, 2011

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.

Viz též Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi.

Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Pondělí, 18 července, 2011

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice.

Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

Alois a Jaroslav Melkusovi se zapojili do činnosti odbojové skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, mj. švagr Jaroslava Josef Černohous (1903–1992) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových]. Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem, nadporučíkem StB Františkem Marečkem. Na přelomu dubna a května 1951 byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (P. Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), byli souzeni v třetím nejtvrdším babickém procesu (v chronologické posloupnosti bývá označován jako sedmý), jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích a v němž padly dva rozsudky smrti. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli popraveni 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Viz též Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci.

 

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let.

Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Ústřední postavou „babického případu“ byl Ladislav Malý (1920–1951), který se na Třebíčsku, kde žili jeho rodiče, objevil na počátku roku 1951. Zde kontaktoval svého bývalého spolužáka, administrátora farnosti Rokytnice nad Rokytnou Jana Bulu (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Představil se jako příslušník zahraniční zpravodajské služby (jímž již v této době nebyl) se (smyšleným) pověřením utvořit síť protikomunistického odboje na jihozápadní Moravě, jehož jednou z ústředních akcí mělo být převedení arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Legenda o vysvobození internované hlavy církve i povědomost duchovních o ukrývání Malého místními lidmi mu otevřela dveře mnoha místních far. K Malému, skrývanému hajnými Františkem Kopuletým (1913–1951) a Antonínem Škrdlou (1917–1951), se připojil místní mladík Drahoslav Němec (1931–1951), s nímž Malý podnikl první ozbrojené akce – přepadení komunistických funkcionářů v Heralticích (23. a 24. dubna), během nichž byl postřelen předseda přípravného výboru pro založení JZD Karel Kovář a Drahoslav Němec. Následovalo velké zatýkání, při němž byli zatčeni Gustav Smetana (1907–1953), Jaroslav Melkus (1901–1953) [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi], páter Bula a další. Po zatčení Němce získal Malý další dva spolupracovníky – Antonína Mitysku (1927–1951) a především v kraji respektovaného účastníka partyzánského odboje a člena Smetanovy skupiny Antonína Plichtu st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových], který se již rovněž skrýval a jejichž vzájemný kontakt zprostředkoval babický farář Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Po dalším přepadení v Cidlině (14. června), jehož se zúčastnili Malý s Mityskou a při němž byl postřelen předseda národního výboru František Píša, byl zatčen i farář Drbola. Ani poté, i když pod tíhou situace, neodmítl pomoc další místní duchovní, farář v Horním Újezdu František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], u něhož se skupina několik dní skrývala a poté provedla ještě dvě akce – zapálení zásob slámy třebíčského JZD uskladněné ve stodole v Mikulovicích (26. června) a zastřelení prasete tajemníka KSČ v Horním Újezdu (29. června), jehož se kromě Malého a Mitysky zúčastnil Plichtův syn Stanislav (Plichtova rodina po setkání Antonína st. s manželkou na faře u P. Pařila opustila statek v Šebkovicích a začala se rovněž skrývat).

2. července 1951 Ladislav Malý s Antonínem Mityskou vstoupili do babické školy, kde probíhala schůze členů místního národního výboru, oba Plichtovi synové (Antonín ml., 1929–1951, a Stanislav, 1931–1953) hlídali před školou. Detailní rekonstrukci události, která se odehrála ve škole, nelze konstatovat se stoprocentní jistotou a není ani jednoznačně doloženo, že by skupina zastřelení funkcionářů plánovala. Mohlo jít, jako v jiných případech, o akci zastrašování, jejímž motivem mělo být i odhalení, kdo udal zatčeného babického faráře, a která se zvrtla v zabíjení. S velkou pravděpodobností byl však vývoj událostí takový, jak byl líčen i u soudu: Ladislav Malý zastřelil z pistole po identifikaci předsedu místní KSČ Tomáše Kuchtíka a na jeho výzvu Antonín Mityska vystřelil dávkou ze samopalu na ostatní funkcionáře; ta usmrtila Bohumíra Netoličku a Josefa Roupce, František Bláha byl postřelen, ale přežil. Aktéři přepadení byli druhý den dopadeni v poli v nedalekých Bolíkovicích, kde během přestřelky zemřeli Ladislav Malý a Antonín Plichta ml. Postřelený a ochrnutý Stanislav Plichta a Antonín Mityska byli zatčeni. K dopadení přispěla výpověď zatčeného Antonína Plichty st., který se přepadení nezúčastnil a který úkryt prozradil s nesprávným předpokladem, že tím uchrání od nejhoršího své dva syny.

Události byly režimem zneužity k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím rolníkům a katolickým duchovním. Procesy byly i v době principiálního uplatňování „třídní justice“ exemplárně tvrdé, včetně zcela účelového spojování terorismu s katolickou církví. Vykonané absolutní tresty, řada dalších mnohaletých trestů, tresty propadnutí majetku i násilné vystěhování rodin popravených a odsouzených do jiných okresů republiky v rámci vědomého rozvratu vazeb mezi místními sedláky představovaly celkovou odvetu režimu za násilí spáchané na představitelích kolektivizace vesnice.

Viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Třebíč. Památník obětem komunismu.

Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Pondělí, 18 července, 2011

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti.

Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Druhý velký proces se v Jihlavě v Dělnickém domě před tzv. organizovanou veřejností konal krátce po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Sedm osob odsouzených k absolutnímu trestu v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951) bylo popraveno 3. srpna a 20. května 1952 pak osmá oběť z druhého babického procesu konaného v Třebíči 13.–15. listopadu 1951 [viz Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi].

 

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru