Posts Tagged ‘Vatikán’

Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Neděle, 18 října, 2015

Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína.

Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Viz též Košice. Busta Anastáze Opaska.

Stínava. Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Pátek, 1 března, 2013

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou na podstavci ze stejného materiálu, na níž jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, osob umučených nacisty a jméno kněze Theodora Funka, vězněného komunistickým režimem. Doplňuje je neopracovaný kámen s mramorovou deskou, na níž je vyryt český lev. Byl odhalen roku 2000.

Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968) byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, kterými Vatikán reagoval na proticírkevní politiku KSČ a zakazoval věřícím podílet se na tzv. Katolické akci a vstupovat do komunistické strany, a v září 1949 Státním soudem odsouzen na deset let. Po propuštění v roce 1960 trávil poslední léta života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově.

Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Středa, 13 července, 2011

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru