Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002.

Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 legálně do exilu. JUDr. Vojtěch Jandečka byl v souvislosti s organizací ilegálních struktur Československé strany lidové a pro styky s jejími představiteli v emigraci zatčen již v lednu 1949 a 1. července státním soudem odsouzen za velezradu na dvacet let. Ve výkonu trestu odmítl vypovídat k Miladě Horákové, zatčené na konci září 1949. Byl propuštěn v rámci květnové amnestie 1960, avšak již v červnu 1961 byl znovu zatčen a obviněn, že ještě během věznění a po propuštění pokračoval v trestné činnosti. Ačkoli Vojtěch Jandečka veškerá obvinění během vyšetřování i před soudem odmítl, byl v hlavním procesu s „ilegální křesťanskodemokratickou stranou“ (celkem se jednalo o osm procesů s třemi desítkami osob) odsouzen na čtyři roky a následně i k výkonu zbytku předešlého trestu. (K procesům s KDS viz též Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi.) Z vězení byl ze zdravotních důvodů propuštěn v roce 1965. V roce 1969 byl v první soudní instanci rehabilitován, ale rozsudek byl zrušen a vrácen k novému projednání. Zemřel 28. července 1973.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval kláštery a mužské řeholní řády v tzv. akci K, jejich příslušníky internoval v trestaneckých táborech a řadu čelných představitelů řádů odsoudil v politických procesech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Tento osud postihl také řádový dům salesiánů ve Vinoři. Metoděj Hasilík (1913–1991), Augustin Holík (1919–1996) a František Mikulík (1913–2002) byli internováni v klášteře v Želivě a zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby.