Posts Tagged ‘Vlk Miloslav’

Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Středa, 13 července, 2011

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru