Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur.

Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

Dvě pamětní desky vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska) Vily Šlezinger, kde sochař se svou ženou Marií žil od roku 1944 až do svého zatčení v září 1949.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v politickém procesu v roce 1950 a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi].

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera.

Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

V letech 1949–1951 vznikly ve Vykmanově (dříve Weidmesgrün, nyní součást Ostrova) dva vězeňské tábory: Vykmanov I (krycí označení C) a Vykmanov II (L) [viz Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti].

V červnu 1949 byla v Ostrově (vzdáleném 6 km od Jáchymova) zřízena správa všech vězeňských pracovních táborů při uranových dolech, včetně oblastí Horního Slavkova a Příbrami. Její vedení sídlilo při ústředních táborech, odkud byli odsouzení po přijímacích procedurách dále transportováni do jednotlivých táborů. V letech 1949–1950 a 1955–1961 se ústřední tábor nacházel v Ostrově-Vykmanově (v mezidobí byl přemístěn přímo do Jáchymova při dolu a táboru Bratrství). Tábory Ostrovska (nápis na desce) jsou tedy míněny všechny pracovní tábory při uranových dolech v Československu.

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal.

Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Bílá mramorová deska se zlatým nápisem věnovaná politickým vězňům byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 29. května 1993.

Výstavbu nového moderního města ve stylu socialistického realismu související s intenzivním rozvojem těžby uranové rudy prováděli odsouzení internovaní ve vězeňském táboře Vykmanov I (C), jenž byl zřízen k březnu 1949 [viz též Ostrov. Památník obětem násilí].

Křížová cesta ke svobodě dedikovaná vězňům uranových dolů vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, byla odhalena 25. května 1996 ministrem vnitra ČR Janem Rumlem, starostou Jáchymova a posvěcena opatem B. V. Tajovským a převorem Hugo Pitelem. Političtí vězni se zde každoročně setkávají v rámci vzpomínkové akce Jáchymovské peklo.

Ústřední pískovcová plastika nazvaná Brána svobody zpodobňuje na straně obrácené do náměstí reliéf mříže, klesající mužskou postavu a nápis 1948–89, na odvrácené straně je postava ženská. Na ni navazuje řada pamětních kamenů s názvy a symboly bývalých vězeňských pracovních táborů na Jáchymovsku: Barbora (trny), Bratrství (okovy), Eliáš (mříže), L-Elko [Vykmanov II] (Jidášův měšec), Mariánská (růže), Nikolaj (spoutané ruce), Rovnost (vánoční zvoneček), Svornost (prameny a slzy), Vykmanov [I] (ostnatý drát), Hornoslavkovsku: Ležnice (květiny), Prokop (oprátka), Svatopluk (řetěz), 12 [XII] (svíce) a Příbramsku: Bytíz (koule s řetězem), Vojna (lipová větvička). Autorem pamětního místa je sochař Roman Podrázský. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo].