Posts Tagged ‘Zajíc Jan’

Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II

Sobota, 28 října, 2017

Dočasné místo uložení ostatků Jana Palacha připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad.

Hrob Palachovy rodiny, kam byly na jaře 1974 uloženy ostatky Jana Palacha (1948–1969) po demontáži jeho hrobu v Praze na Olšanských hřbitovech [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], byl stejně jako hrob Jana Zajíce (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] manifestačně navštěvován. Ke dvacátému výročí Palachovy smrti zveřejnily nezávislé iniciativy výzvu k celonárodní pouti na všetatský hřbitov. 21. ledna 1989, tedy již po několikadenních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, byly Všetaty obsazeny bezpečnostními orgány, které všechny účastníky poutě perlustrovaly, zadržovaly a poté autobusy odvážely pryč. Patrně jediným, kterým se podařilo překonat všechna bezpečnostní opatření, byli Ondřej Bartošek a mluvčí Charty 77 (1988) Stanislav Devátý. Ti přes zeď urnového háje hodili směrem k hrobu kytici a trnovou korunu. O jejich úspěchu informovala zahraniční média.

U vchodu do urnového háje byl v roce 1994 Janu Palachovi vztyčen pomník [viz Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi].

Vítkov. Pamětní deska a busta Jana Zajíce

Čtvrtek, 21 července, 2011

Busta a kovová deska s vytesaným nápisem byla odhalena 24. února 1991 na budově základní školy ve Vítkově, kterou Jan Zajíc navštěvoval. Autorem je architekt Gotthard Janda. Nápis odkazuje k závěrečné větě Zajícovy výzvy Občané Republiky československé.

Jan Zajíc (1950–1969) se jako pochodeň č. 2 upálil v Praze 25. února 1969 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Vítkov. Hrob Jana Zajíce

Čtvrtek, 21 července, 2011

Náhrobek, který tvoří kamenná horizontální hrobka stojící na čtyřech bronzových koulích a bronzová deska s reliéfem lidského těla, vytvořil (stejně jako náhrobek Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze) sochař Olbram Zoubek. Byl instalován 25. února 1990 během vzpomínkové akce iniciované místním Občanským fórem. Dnešní podobu náhrobku úřady před rokem 1989 nepovolily.

Jan Zajíc (1950–1969) po vyjití základní školy ve Vítkově [viz Vítkov. Pamětní deska a busta Jana Zajíce] studoval Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku [viz Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci], projevoval literární nadání (psal básně) a zájem o humanitní vědy. Po upálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky a tryzny studentů u sochy sv. Václava v Praze. Jako pochodeň č. 2 se měsíc po Palachově pohřbu 25. února upálil v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Za účasti tisíců lidí byl pohřben 2. března v rodném Vítkově, hřbitov až do roku 1989 hlídala Státní bezpečnost. Přesto byl Zajícův hrob navštěvován jako projev tiché demonstrace v den jeho upálení a ve výročí okupace.

Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci

Úterý, 19 července, 2011

Vertikální bronzová deska s reliéfem českého lva a bustou Jana Zajíce byla odhalena 25. února 1991. Jejím autorem je akademický sochař Olbram Zoubek.

Jan Zajíc (1950–1969) se jako pochodeň č. 2 upálil v Praze 25. února 1969 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Středa, 13 července, 2011

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Úterý, 12 července, 2011

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu.

Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Vzhledem k tomu, že se Jan Palach označil za „pochodeň č. 1“ – ačkoli jeho sebeupálení bylo individuálním činem –, nastalo rozsáhlé pátrání po případných dalších studentech, kteří by jej chtěli následovat. 20. ledna vystoupil prezident Ludvík Svoboda v televizi s projevem, ve kterém zrazoval od následování činu Jana Palacha, jejž označil za projev osobní statečnosti. Emotivní výzvu k Palachovým následovníkům uveřejnil básník Jaroslav Seifert („Nechcete-li, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“). Přesto v tu dobu už se pod sochou sv. Václava mezi studenty držícími tryznu za Jana Palacha spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků nacházel Jan Zajíc, student střední školy, který se rozhodl být pochodní č. 2. Jan Zajíc (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] přijel 25. února, měsíc po pohřbu Jana Palacha do Prahy ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků. Těm odevzdal dopisy a provolání veřejnosti a rozloučil se s nimi. Opatřil si kyselinu, benzinový čistič a pastu na leštění parket, kterou si potřel tělo. V průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu nepodařilo vyběhnout – údajně v důsledku zásahu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jehož identitu se nepodařilo určit. Zemřel namístě.

Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní místo situované ve středním pásu bulváru tvoří dřevěný křížek s dvěma deskami olemovanými oblázky. Černá mramorová deska s rytými portréty Jana Palacha a Jana Zajíce byla odhalena díky soukromé iniciativě občanů žijících v blízkosti Václavského náměstí, desku z červeného mramoru připomínající oběti komunismu věnovalo Sdružení bývalých politických vězňů, jež vzniklo roku 1994 secesí od Konfederace politických vězňů.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Jeho čin následoval Jan Zajíc (1950–1969), který se označil za pochodeň č. 2 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Viz též Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru