Čestný hrob generálporučíka Karla Palečka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012.

Karel Paleček (1896–1962), legionář, působil od 30. let v ústřední zpravodajské službě československé armády. Se skupinou zpravodajců odletěl v předvečer německé okupace do Londýna, kde později jako velitel jedné ze zpravodajských skupin organizoval výcvik a nasazení parašutistů. Po válce působil v hlavním štábu armády, pro niž měl vybudovat výsadkové vojsko. 19. listopadu 1949 byl generál Paleček zatčen a obviněn ze spolčení za účelem zvratu politických poměrů, jehož se měl dopustit zejména v době, kdy velel tzv. likvidační skupině – ta formálně v říjnu 1945 uzavřela činnost výsadkových skupin za války. Spolu s dalšími zatčenými byl vyslýchán v tzv. domečku a odsouzen Státním soudem v neveřejném procesu 14. a 15. prosince 1950 na devět let. Byl vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, odkud byl v květnu 1952 propuštěn na základě osvobozovacího rozsudku Nejvyššího soudu v rámci odvolacího řízení. (Nejvyšší soud tím demonstroval nezákonné praktiky vedení obranného zpravodajství a některých vyšetřovatelů, kteří mezitím byli sami zatčeni.) Karel Paleček zemřel 12. března 1962 a původně byl pohřben v Praze. V roce 1992 byl povýšen na generálporučíka in memoriam.

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Muzeum studené války vzniklo v roce 2013 z iniciativy spolku Československé ozbrojené složky v prostorách protiatomového krytu pod hotelem Jalta na Václavském náměstí v Praze. Tematické expozice o historii ČSSR, ozbrojených složek a hotelu Jalta jsou zaměřeny na pohraniční a celní stráž, veřejnou bezpečnost, odposlechy a radiokomunikační profesionální armádní vybavení.

Hotel Jalta pro prominentní hosty byl postaven na místě domu vybombardovaného v roce 1945 a otevřen v roce 1958 (vznikl podle návrhu architekta Antonína Tenzera ve stylu socialistického realismu a je zapsán na seznamu chráněných budov UNESCO). Protiatomový kryt ve druhém suterénu měl sloužit vojenskému generálnímu štábu.

Kovová deska s černým písmem a emblémem Českého vysokého učení technického byla odhalena ve foyer budovy v roce 1994. V roce 2000 pod ní byla instalována druhá deska připomínající události na vysokých školách v roce 1948 [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům].

Pamětní deska připomíná perzekuci vysokých škol za nacistického a komunistického režimu. Viz též Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989.

Žulový blok s vytesaným nápisem doplněný bronzovou deskou s reliéfem T. G. Masaryka byl odhalen 21. dubna 1990 z iniciativy členů místního Občanského fóra. O dva roky později bylo pamětní místo rozšířeno o obdobnou protilehle instalovanou připomínku osvobození Švihova americkou armádou v roce 1945.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Památník odhalený v roce 2002 na prostranství pod městskými hradbami tvoří bronzová pamětní deska s nápisem zasazená do dlažby a za ní instalovaná skulptura Člověk (Ein Mensch). Jejím autorem je německý sochař Otto Herbert Hajek (1927–2005), narozený v Československu, který v Prachaticích studoval na gymnáziu. Dedikace památníku tak skrze svého tvůrce odkazuje ke konfliktním česko-německým vztahům na pozadí totalitních režimů v Německu a v Československu ve 20. století a jejich obětí.

Kamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena spolu s ní 26. října 1990. Pamětní místo bylo obnoveno podle architektonického návrhu Bohuslava Neumanna.

Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti, jejímž autorem byl sochař Jaroslav Hruška, byla odhalena 28. října 1929. V červnu roku 1940 byla odstraněna a uschována v městském muzeu, v roce 1943 však došlo k jejímu roztavení pro vojenské účely. V roce 1946 vytvořil J. Hruška novou sochu, nepatrně odlišnou od původní, a ta byla odhalena v následujícím roce. V roce 1958 byla opět stržena, podařilo se ji však uchovat. Během pražského jara byl v rámci snahy o navrácení sochy instalován pouze pilíř, který byl v roce 1974 osazen sochou J. A. Komenského. Po roce 1989 se podařilo z iniciativy Zdeňka Mullera a Vladimíra Linharta, členů Československé strany socialistické, sochu objevit v depozitu nelahozeveského zámku. Podle sochy TGM byla v roce 1990 vytvořena forma pro odlití nové sochy v Plzni [viz Plzeň. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM].

Pamětní deska Josefu Bryksovi, jejímž autorem je Josef Červenec, byla umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Josef Bryks (1916–1957), hrdina druhého odboje a vězeň komunistického režimu [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] zemřel v nemocnici tábora Rovnost v Jáchymově. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby v roce 2009.

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům.

Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.