Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný.

Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně, který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice. Křivka patrně zamýšlel před svým odchodem přispět emigraci založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří však o nabídce informovali obranné zpravodajství. Již první schůzka probíhala za účasti spolupracovníků Státní bezpečnosti, která usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a nevědomě se tak podílel na rozšiřování volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. V létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním v rámci tzv. akce Tábor. Její první obětí se stal brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs (1907–1949), jenž zemřel ve vyšetřovací vazbě dva dny po zatčení, 8. srpna – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Petr Křivka byl s nejbližšími spolupracovníky zatčen 17. srpna 1949 a z téměř dvou set osob, které byly podezřelé z ilegální činnosti, jich více než polovina zůstala ve vazbě. Příprava procesů [viz též Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] probíhala poměrně dlouho. K vykonstruovaným obviněním vzneseným vůči skupině patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a nesměl být během procesu jmenován [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Hlavní proces se konal v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností a Petr Křivka v něm byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v Brně 21. července 1951 (někdy se uvádí 21. června). V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.

Viz též Kobylí. Pomník obětem válek a Petru Křivkovi.

Památník tvoří kamenný blok, do něhož je v pravém horním rohu vsazen železný skautský znak a pod ním je centrálně usazena šedá mramorová deska s černým nápisem. Z iniciativy Svazu skautů a skautek a za podpory města Břeclav byl odhalen u příležitosti pátého výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 1994.

Pamětní deska s rytým pozlaceným nápisem usazená na železnou mříž byla odhalena 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Stala se součástí památníku hrdinům bojujícím v druhé světové válce, jenž byl po roce 1989 doplněn o čtyři desky upomínající na legionáře prvního odboje a příslušníky druhého západního odboje. Pamětní místo se nachází na fasádě budovy bývalé české měšťanské školy.

Pamětní deska je věnována občanům Bořetic, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem. Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL.

Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (*1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice a ozbrojování v napojení na skupinu Petra Křivky [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, ostatní v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k šesti letům. Tresty si odpykávali v táborech při uranových dolech, O. Sadílek celý, ostatní byli propuštěni prezidentskou milostí v roce 1958. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval i Oldřich Jedlička (*1922 v Bořeticích), Křivkův zeť, zatčený v září 1949 a odsouzený Státním soudem Brno 18. dubna 1951 na dvacet let. Z vězení vyšel v září 1961.

Josef Damborský (*1931) zemřel ve vyšetřovací vazbě 13. února 1953. Josef Šťastný (1909 v Bořeticích – 1999), v letech 1946–1948 starosta obce, byl 4. listopadu 1958 souzen spolu s bývalým starostou obce Vrbice a dalšími dvěma tamními občany, že jako bývalý vlivný funkcionář strany lidové pomlouval lidově demokratické zřízení a za podvracení republiky byl odsouzen ke třem letům vězení, propadnutí celého jmění a ztrátě občanských práv. Polovinu trestu si odpykal ve věznici Valdice a Leopoldov, poté byl v rámci amnestie propuštěn.

Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia.

V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Bývalí studenti, včetně duchovního rádce tišnovského Junáka P. Stanislava Ledabyla (1919–1973), byli souzeni Státním soudem v Brně 11.–13. června 1952. Do čela procesu byli účelově postaveni katolický kněz Oto Mádr (1917–2011) a prof. Růžena Vacková (1901–1982), významní představitelé Katolické akce, sdružení integrujícího laiky do činnosti církve. Případ tišnovských studentů s Katolickou akcí nijak nesouvisel, měl ale diskreditovat církev a demonstrovat důsledky výchovy katolických kněží. Režii monstrprocesu odpovídala i pečlivá příprava účasti „organizované“ veřejnosti. Oto Mádr, který se proti vykonstruovanému spojení s případem tišnovských studentů během procesu ohrazoval, byl odsouzen na doživotí a podmínečně propuštěn až v roce 1966, prof. Vacková, odsouzená k 22 letům vězení, ještě o rok později.

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943.

Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.

Pomník v brněnské městské části Žabovřesky je věnován obětem první a druhé světové války a protikomunistického odboje. Pomník byl původně odhalen v roce 1924 jako tradiční pietní připomínka obětí první světové války. Po jeho poškození během druhé světové války byl upraven a doplněn architektem Milošem Axmanem. V roce 2001 byl restaurován a doplněn Karlem Volavým. Je tvořen kamenným mohylovitým podstavcem, na vrcholu zakončeným okrouhlou keramickou květinovou mísou. Na přední i zadní straně jsou umístěny mramorové desky s rytým nápisem.

Pamětní deska, jejímž autorem je Hubert Jungmann, byla na budově bývalého Krajského velitelství Státní bezpečnosti odhalena 28. března 1993 (ve stejný den jako pamětní deska stejné podoby na budově věznice na Cejlu [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům]). Obě  iniciovala Konfederace politických vězňů.

Kromě zdejšího sídla Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno sloužily jako místo výkonu vyšetřovací vazby v letech 1948–1952 také budova v Orlí ulici v Brně a zvláštní oddělení okresní soudní věznice ve Znojmě [viz Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům].

Pamětní deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem umístěná na symbolickou kovovou vězeňskou mříž byla odhalena 28. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově bývalé věznice na Cejlu. Jejím autorem je Hubert Jungmann a je věnována československým politickým vězňům vězněným a popraveným zde po únoru 1948. Nedlouho po odhalení byla polita hnědou barvou, její oprava byla provedena v roce 2011. Některé zde vězněné a popravené připomněla v roce 2015 v brněnské pasáži Alfa výstava Tváře Cejlu uspořádaná Občanským sdružením Paměť, které se angažuje v projektu zřídit v prostorách bývalé věznice připomínku politických vězňů v podobě stálé expozice.

Věznice krajského soudu na Cejlu byla v letech 1948–1952 také spádovou věznicí Státního soudu Brno a místem výkonu absolutních trestů [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V 50. letech prošly touto věznicí, zrušenou v ruce 1956, stovky politických vězňů odsouzených za trestné činy proti státu (velezrada ad.) či proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu (vyzvědačství, sabotáž ad.).

Kamenná deska s ozdobnými bronzovými hřeby v rozích připomíná brněnský sběrný tábor nucených prací. Jejím autorem je výtvarník Milivoj Husák a byla odhalena v roce 1995. Nenachází se přímo na autentickém místě, neboť budova v Lidické ulici č. 63, v níž od roku 1841 sídlila donucovací pracovna, byla v roce 1960 zbořena a majitel nové budovy s instalací desky nesouhlasil.

Ve zdejším sběrném táboře byli soustřeďováni muži přikázaní k nucené práci z brněnského a jihlavského kraje a z části okresů olomouckého a zlínského (gottwaldovského) kraje a poté odesíláni do jednotlivých táborů [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].