Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla.

Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti.

Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Druhý velký proces se v Jihlavě v Dělnickém domě před tzv. organizovanou veřejností konal krátce po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Sedm osob odsouzených k absolutnímu trestu v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951) bylo popraveno 3. srpna a 20. května 1952 pak osmá oběť z druhého babického procesu konaného v Třebíči 13.–15. listopadu 1951 [viz Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi].

Černá mramorová deska s rytým nápisem věnovaná jihlavskému rodáku Evženu Plockovi byla odhalena u morového sloupu na Masarykově náměstí 4. dubna 1990 starostkou Danielou Brodskou a předsedou Federálního shromáždění Alexandrem Dubčekem.

Evžen Plocek (1929–1969) pracoval jako vedoucí obchodně-technického oddělení největšího jihlavského podniku Motorpal. Byl stoupencem reformní politiky pražského jara (do KSČ vstoupil 1955), v červnu 1968 vystoupil s projevem na krajské konferenci v Brně, kde byl zvolen jako delegát pro 14. mimořádný sjezd KSČ, kterého se v Praze-Vysočanech 22. a 23. srpna 1968 zúčastnil. Okupaci a prohru reformní politiky těžce nesl. Na Velký pátek 4. dubna 1969 okolo 18 hodiny se na jihlavském náměstí polil benzinem před tehdejší prodejnou obuvi a u morového sloupu škrtl sirkou. Poté utíkal hořící k horní kašně, kde upadl na zem a byl lidmi uhašen. Na náměstí zanechal dva složené papíry s ručně napsanými texty „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Zemřel 9. dubna v jihlavské nemocnici. Jeho pohřbu, který byl vypraven 11. dubna od areálu podniku Motorpal, se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí, včetně vedoucích funkcionářů okresního výboru KSČ.

Památník stojící na místě původní sochy T. G. Masaryka byl vybudován jako připomínka prvního československého prezidenta a autora sochy Jaroslava Šlezingera. Má podobu dvou žulových smírčích kamenů spojených deskou s nápisem a byl odhalen 13. března 1998 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů.

Sochu TGM v nadživotní velikosti, umístěnou od září 1948 do června 1961 před budovou jihlavského gymnázia, vytvořil sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955), který byl v roce 1950 odsouzen na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy TGM byla z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy instalována 28. října 2011 v parku proti budově gymnázia, nedaleko původního umístění [viz Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM].

Odhalení pamětních desek 28. října 1998 a 5. května 2002 iniciovala rodina, která se do rodného statku vrátila po roce 1989. Pamětní místo tvoří dva kamenné kvádry z pozůstatků mlýna a pily a desky s nápisy. Odhalení byl přítomen evangelický farář Svatopluk Karásek a zástupci Konfederace politických vězňů.

Josef Blažek (1898–1980) zdědil po svém otci hospodářství, mlýn a pilu, které postupně zveleboval a modernizoval. Spolu s ním pracoval na rodinném statku také jeho mladší bratr František (1902–1983), v roce 1950 odsouzený k sedmi měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu za verbální konflikt s místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vězení a po zatčení bratra Josefa vedl rodinné hospodářství. Josef Blažek byl obviněn ze zadržování veřejných zásob (ryb v mlýnském náhonu) a za tento marginální skutek byl v roce 1952 Okresním soudem v Ledči nad Sázavou odsouzen k dvěma a půl letům vězení, propadnutí veškerého majetku a zákazu pobytu v okrese. V březnu následujícího roku, kdy si Josef Blažek odpykával trest v jáchymovských dolech a jeho bratr František byl hospitalizován, byla rodina vystěhována do státního statku v Běchovicích, kam byli její členové přikázáni na práci. František byl za nimi eskortován po propuštění z nemocnice, Josef po propuštění z vězení. Dcery Josefa Blažka dosáhly po roce 1989 občanské rehabilitace svého otce a soudní cestou se dožadovaly také navrácení rodinného hospodářství, jež jako konfiskát výhodně koupil okresní funkcionář KSČ. To se jim podařilo až po mnohaletých soudních jednáních a poté, co byly nuceny dům zpětně odkoupit.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994.

Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi.

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů.

František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi.

Pamětní deska na původním pomníku padlým v první světové válce z roku 1936 byla odhalena 9. června 1994 z iniciativy městyse Vilémov, Miloslava Růžičky a Karla Kruliše, členů Konfederace politických vězňů. Byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským, jejím autorem je kameník Josef Bohuslav Vašek z Havlíčkova Brodu. Pomník tvoří vysoký kamenný podstavec se sochou lva na vrcholu, nápisem na čelní stěně (první světová válka), tmavou mramorovou deskou se stříbrným nápisem (druhá světová válka) a nejníže umístěnou deskou z červeného mramoru se zlatým nápisem (protikomunistický odboj).

Pamětní deska obětem komunistického režimu byla odhalena na budově městského úřadu z podnětu Ladislava Kafky, místního zastupitele, a Konfederace politických vězňů 28. června 2004. Černá mramorová deska s rytým znakem českého lva a nápisem byla posvěcena želivským převorem Hroznatou Adamcem. Desku zhotovil kamenický mistr Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou.

Pomník dal roku 2006 zbudovat František Brož z Květinova. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (26. července) chtěl také připomenout tradiční svatoanenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti.

František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a odolal nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy patřily k formám mimosoudní perzekuce [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a pro soukromé rolníky byly nevýhodné, neboť jejich původní řádně obhospodařované pozemky se směňovaly za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

František Brož zbudoval v obci ještě dvě pamětní místa [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi a Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi] a inicioval i připomínku dalšího angažovaného bývalého politického vězně Miloslava Růžičky (*1925) ve Vilémově [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi].