Pamětní deska umístěná na kříži je dedikována místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2017.

Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda místního národního výboru a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžité pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění, v únoru 1953, byli rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Viz též Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace.

Bronzovou bustu JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je akademická sochařka Věra Růžičková-Bejrová, odhalil 27. října 1992 v přízemí Karolina tehdejší rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš za účasti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, ministra mezinárodních vztahů Josefa Zieleniece, ministra kultury Jindřicha Kabáta a dalších zástupců univerzity.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Pamětní deska u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého byla odhalena 6. března 2019 na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde v roce 1930 vstoupil do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními v roce 1946. V Praze si našel civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami (na základě kontaktů s vicekonzulem britského velvyslanectví v Praze) a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], v němž byl Miloslav Jebavý hlavním koordinátorem. Po zatčení byl postaven do čela hlavního procesu (30. května až 9. června 1949), odsouzen k trestu smrti a 18. července popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.

Pamětní místo je součástí Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. K prvnímu označení uložení Toufarových ostatků v místě hromadného anonymního pohřebiště došlo z iniciativy příbuzných na jaře 1990, kdy zde umístili kamennou desku. V polovině devadesátých let nad ní Ladislav Kott na paměť umučeného faráře vztyčil polní litinový kříž s nápisem.

Dne 14. listopadu 2014 byly z hromadného hrobu vyzdviženy ostatky kněze Josefa Toufara (1902–1950), který zde byl pohřben 28. února 1950 pod falešným jménem v šachtě XVI, č. 19. Exhumace ostatků byla součástí procesu blahořečení P. Josefa Toufara. Projekt inicioval Miloš Doležal a podpořila ho opakovaná žádost rodiny a číhošťských farníků o exhumaci (v letech 1968 a 1992), katolická církev a Magistrát hl. města Prahy. Uložení ostatků proběhlo 12. července 2015 v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Pamětní deska Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena 26. července 2014 v rámci pojmenování místní ulice jeho jménem. Desku z černé žuly na budově proti kostelu sv. Petra a Pavla odhalil starosta města Karel Zrůbek za účasti členů farnosti, historiků, skautů a veřejnosti. Desku, jejímž autorem je akademický malíř Petr Mika a již vyrobilo místní kamenictví Ladislava Srba, posvětil P. Petr Koutský.

Karel Fořt (1921–2014) byl v roce 1940 jako člen a vedoucí skautského oddílu několik měsíců vyšetřován gestapem, během pobytu ve vyšetřovací vazbě se rozhodl pro povolání kněze. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil v roce 1941 do kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal v červnu 1948 a nastoupil na faru do Vimperka, kde se zapojil do pomoci uprchlíkům z Československa. Před avizovaným zatčením Státní bezpečností se mu 10. července 1950 podařilo odejít za hranice. První roky nuceného exilu působil mezi křesťany v Alžírsku a roku 1958 odešel do Mnichova pečovat o české exulanty. V letech 1980 až 1995 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, kde pod jménem otec Karel připravoval pořady o náboženství a přímé přenosy českých bohoslužeb. V posledních letech žil v kněžském domově v Českých Budějovicích a na české faře v Mnichově. Zemřel v roce 2014 a je pochován na hřbitově v Práchni u Horažďovic. Karel Fořt v roce 2012 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Jan Dostálek byl zatčen v červenci 1954, po zatčení členů tzv. pražské skupiny křesťanskodemokratické strany, jako představitel tzv. hradecké skupiny. V té době již sedmdesátiletý bývalý politik vyšetřovacím metodám nedokázal dlouho vzdorovat a zvolil cestu „doznání“. Na konci srpna byl převezen do Prahy, kde část vyšetřovací vazby strávil v péči lékařů, přesto se jeho zdravotní i psychický stav postupně zhoršoval. Vyšetřování a vypracování obžaloby bylo ukončeno na konci listopadu. 16. února 1955 byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 21. března zemřel. Soud s tzv. ilegálním pražským krajským výborem křesťanskodemokratické strany se konal 26. a 27. března 1955, s tzv. hradeckým pak 29. března. Obvinění (celkem dvacet osob) byli odsouzeni k vysokým trestům – významný předúnorový člen lidové strany Vilém Schaffer, jenž byl po úmrtí Jana Dostálka postaven do čela druhého procesu, na 22 let.

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zástupci městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jaroslav Borkovec (1906–1949), účastník protinacistického i protikomunistického odboje, byl popraven v souvislosti s přípravou tzv. květnového puče 5. listopadu 1949 [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi].

Pamětní deska umístěná na žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena 28. října 2017 z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách u pevnosti Hanička. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti

Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády byl od května do října 1938 velitelem pevnosti Hanička. Za války působil ve Velké Británii jako zástupce velitele prvního československého praporu, od léta 1944 do jara 1946 pak vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ v Jeruzalémě. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu Pozůstalost 38 o mobilizaci v září 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka.

René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.

Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.