Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí vzniku Československa byla 28. října 2018 u kostela sv. Anežky České instalována pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné, upomínající na vysazení Lípy republiky v roce 1968. Akce proběhla z iniciativy Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel.

Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody], které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské Základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968] jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968.

Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se opakovaně stal terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí. Proti textu na nových deskách z roku 2018 se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu. Demontáž pomníku začala 3. dubna 2020 odstraněním sochy, na místě má vzniknout nový památník osvobození Prahy v květnu 1945.

Básníkova bronzová busta byla odhalena 6. října 2014 v atriu Poslanecké sněmovny u příležitosti dvou Krylových životních výročí: 20 let od úmrtí a 70 let od jeho narození. Jejím autorem a iniciátorem je sochař Pavel Monhart. Proti umístění připomínky v parlamentu byla Klubem Karla Kryla iniciována petice, kritizující přivlastňování básníkova odkazu politiky, kterou podepsalo přes tisíc občanů. Na jejím základě byla na jaře 2015 za účasti autora a tehdejšího poslance a ministra kultury Daniela Hermana nově umístěna v poslaneckém klubu KDU-ČSL.

Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost.

Václav Havel (5. říjen 1936 – 18. prosinec 2011) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společenskopolitických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československé televize psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel na formulaci prohlášení Deset bodů a spolu s dalšími intelektuály je podepsal a o tři roky později s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.

Václav Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77 [viz Praha 6. Pomník Chartě 77] a o rok později spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za protirežimní aktivity byl dvakrát vězněn, poprvé v letech 1979–1983 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka; Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi], podruhé v roce 1989, kdy byl již vnímán jako neoficiální vůdce opozičního hnutí a kdy jeho zatčení vyvolalo silnou vlnu protestů ve světě i v Československu, včetně nominace na Nobelovu cenu míru.

V listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra a vedl vyjednávání s představiteli režimu o nenásilném převzetí moci. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky. Prezidentskou funkci vykonával v letech 1989–1992 a po rozdělení federace znovu v letech 1993–1998 a 1998–2003.

Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na své chalupě v Hrádečku u Trutnova. 20. a 21. prosince 2011 byla rakev s jeho ostatky vystavena v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce], odkud vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb [viz též Praha 1. Srdce pro Václava Havla; Litomyšl. Srdce pro Václava Havla].

Viz též Chotíkov. Socha Václava Havla; Karlovy Vary. Busta Václava Havla; Letovice. Busta Václava Havla; Litoměřice. Busta Václava Havla; Plzeň. Busta Václava Havla; Praha 1. Busta Václava Havla; Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi II. aj.

Pamětní deska byla odhalena 14. září 2014 na budově skautské klubovny střediska Mawadani a připomíná osobnosti, které se podílely na znovuobnovení činnosti organizace Junák v roce 1968 a 1989. Odhalení proběhlo za přítomnosti členů střediska a pamětníků.

Mawadani bylo jedním ze tří nástupnických středisek skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou v roce 1929 založil a vedl benediktin P. Metod Klement. Již během německé okupace, kdy byla jednotná organizace Junák zrušena, se začal scházet ilegální roverský kmen Klamovka pod vedením Přemysla Muchy-Dódi (1923–2004). Skautské 58. středisko Mawadani pak bylo založeno v květnu 1945. Po únorovém převratu 1948 došlo k postupné likvidaci Junáka a celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. K znovuobnovení organizace došlo během pražského jara v roce 1968 a poté v roce 1989.

Pomník Dům matky a Dům syna, dedikovaný Janu Palachovi a jeho matce Libuši Palachové, je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny. Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrewa Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny. Autor jej věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Krátce po jeho smrti vyšel z konzervativních kruhů KSČ manipulativní výklad o „zneužitém studentovi“, jenž se stal obětí provokace. S účelovou konstrukcí o tzv. studeném ohni veřejně vystoupil člen ÚV KSČ Vilém Nový. Spisovatelé a publicisté Vladimír Škutina, Pavel Kohout a Luděk Pachman, studentský vůdce Lubomír Holeček a sportovec Emil Zátopek, kteří byli Novým nařčeni, že se podíleli na nezdařeném pokusu o spektakulární čin (Palach se měl domnívat, že jej použitá látka nepopálí), podali na autora výroku žalobu. Připojila se k nim i matka Jana Palacha (1913–1980) zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soud však žalobu v roce 1970 odmítl (Emil Zátopek v jeho průběhu svůj původní postoj odvolal).

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Pamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.

V inkriminovaný den Šádek podle domluvy na Choce čekal nedaleko Schrammova bytu v Praze s taxíkem, aby společně odvezli důležité dokumenty, jež měl Choc získat buď od Schramma, nebo u něho v bytě. Slavoj Šádek nebyl vědomým spolupachatelem vraždy. Nelze ani vyloučit, že právě získání dokumentů (a nikoli zabití Schramma) byl původní Chocův plán. Šádkovi ovšem přitížilo, že Choc byl zatčen s jednou z pistolí, které mu obstaral právě on a jíž byl podle provedené expertizy Augustin Schramm usmrcen. Možnost spojit vraždu komunistického funkcionáře s poúnorovým exilem ovlivnila nejen vyšetřování provázené brutálními výslechy [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného], ale i průběh procesů, které v souvislosti s ní byly vedeny. V hlavním procesu padlo celkem osm absolutních trestů (v šesti případech proti obžalovaným v nepřítomnosti, mj. Josefu Vávru-Staříkovi [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu]). Slavoj Šádek a Miloslav Choc byli popraveni na nádvoří pankrácké věznice 19. února 1949.