Deska z terrazza s leptaným portrétem a textem, jejímž autorem je Ondřej Pisch, byla odhalena 7. října 2004 z iniciativy teplické organizace ČSSD za účasti tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, představitelů kraje a města.

Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] nastoupil v Teplicích na umístěnku po ukončení studia na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v roce 1962. Ve zdejších Spojených keramických závodech pracoval do roku 1966.

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci.

Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval v básnické tvorbě.

Pamětní deska byla odhalena 12. dubna 1996 v den nedožitých 52. narozenin Karla Kryla. Iniciátorem původním nápadu bylo občanské sdružení Přátel města Kroměříže v Praze. Na realizaci se podílely město Kroměříž, okresní knihovna a Dům kultury v Kroměříži. Autorem návrhu je kroměřížský rodák, sochař Ivan Racek. Betonová pamětní deska je tvořena bustou na pozadí obrysů kytary, stylizované do šířících se vln Rádia Svobodná Evropa.

Karel Kryl (1944–1994), básník a písničkář [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Do suterénních prostor domu v Pavlovského ulici (dnes Kpt. Jaroše) byla rodina Karla Kryla st. nuceně přestěhována v roce 1950, kdy byla zlikvidována jejich tiskárna (tiskařské stroje rozbity a odvezeny do šrotu). Žili zde do roku 1957, kdy se vrátili do Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi].

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby.

Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým textem byla odhalena na domě, kde žil Zdeněk Urbánek, u příležitosti jeho nedožitých 95. narozenin 21. října 2012. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci Knihovny Václava Havla a přátelé z disentu.

Spisovatel, redaktor, překladatel, literární a divadelní kritik Zdeněk Urbánek (1917–2008), disident a signatář Charty 77, patřil mezi významné postavy nezávislého kulturního a intelektuálního života. V letech 1949–1957 působil jako lektor v Československém státním filmu, od 60. let se věnoval výhradně překladům z anglické a americké literatury. V době normalizace vycházely jeho autorské práce v samizdatu a v exilu. V roce 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně. V roce 2003 knižně vydal deníkové záznamy z let 1986–1999, přinášející zajímavou reflexi života v disentu.

Dne 6. ledna 1977 se z bytu Zdeňka Urbánka vydali Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský osobně doručit Prohlášení Charty 77 československému parlamentu, vládě a tiskové kanceláři, po cestě však byli zadrženi Státní bezpečností (stejně jako Urbánek, u něhož byla provedena domovní prohlídka) [viz Praha 6. Pomník Chartě 77].

Obdélníková deska na výšku z leštěné žuly s rytým portrétem a textem byla odhalena 21. května 2012 jako připomínka básníkovy hudby a životní filozofie. K iniciátorům instalace desky patřil mimo jiné zpěvák Ivan Hlas.

Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi].

Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.

Mramorová pamětní deska básníku a písničkáři Karlu Krylovi byla odhalena 3. června 1995 z iniciativy Klubu Karla Kryla. Autorem desky s rytým písmem, vystupující z dlažby, je Vladimír Vystyd.

Rodina Krylových pochází z Nového Jičína, kde vybudovala knihtiskařskou firmu Kryl a Scotti. Po anexi Sudet se přestěhovala do Kroměříže, kde Karel Kryl st. tiskárnu obnovil a provozoval až do roku 1950 a kde se budoucí básník a písničkář Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] narodil. Znárodnění podniku znamenalo pro rodinu i nucené přestěhování. Do Nového Jičína se Krylovi vrátili v roce 1957.

Pamětní deska byla odhalena v roce 1991 z iniciativy Vladimíra Věrného, předsedy okresního sdružení Svazu učitelů postižených z politických a náboženských důvodů v letech 1948–1989.

Miroslaw Horčička (1913–1983) byl učitel a tělovýchovný pracovník. V roce 1941 byl jako sokolský funkcionář a příslušník domácího odboje zatčen a až do května 1945 vězněn v Mauthausenu a Dachau. Po válce působil jako učitel a později ředitel na 1. základní škole v Šumperku, kterou musel z politických důvodů po roce 1968 opustit.