Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka.

Josef Žemlička (1952–1968), šestnáctiletý učeň v ZKL (dnes Zetor) v Brně-Líšni, sledoval ráno 21. srpna 1968 příjezd okupačních vojsk nedaleko čerpací stanice v Jihlavské ulici. V 8.40 byl postřelen, když se sovětští vojáci výstražnou střelbou snažili zabránit v jízdě projíždějícímu motocyklistovi. Zemřel během převozu do nemocnice. Pohřeb za velké účasti veřejnosti se konal 26. 8. 1968 v Omicích [viz Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Viz též Brno-Líšeň. Pomník Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi.

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka.

21. srpna 1968 odpoledne kolem čtvrté hodiny třicetiletý Viliam Debnár (1938–1968) vezl automobilem svého malého syna domů. Když mu sovětská hlídka v Jedovnické ulici dala znamení červeným praporkem, domníval se zřejmě, že je průjezd zakázán, otočil vůz a chtěl pokračovat v jízdě jinou cestou. Sovětský voják ale na automobil vystřelil a Viliam Debnár byl okamžitě zabit. Sovětští vojáci pak po dlouhou dobu k automobilu nikoho nepustili, stříleli i po zdravotnících a pětileté dítě muselo určitý čas zůstat bez pomoci s mrtvým otcem. Pohřeb V. Debnára se konal 28. srpna v brněnském krematoriu.

Viz též Brno-Líšeň. Pomník Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi.

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka..

V srpnu 1969, ve dnech prvního výročí intervence demonstrovaly v ulicích Brna, ale také v mnoha dalších českých a moravských městech desetitisíce především mladých lidí [viz též Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové]. Stanislav Valehrach (1941–1969) byl 21. srpna smrtelně raněn střelou vypálenou nejspíše příslušníky Lidových milicí v Orlí ulici v centru Brna asi v půl šesté navečer.

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka.

V srpnu 1969, ve dnech prvního výročí intervence, demonstrovaly v ulicích Brna, ale také v mnoha dalších českých a moravských městech desetitisíce především mladých lidí. Demonstrace byly nejen výrazem protestu proti okupaci země a trvající přítomnosti sovětských vojsk, ale velmi výrazně také proti politice nového, normalizačního vedení KSČ. To od dubna 1969, poté co Gustáv Husák vystřídal v čele strany Alexandra Dubčeka, stále zjevněji směřovalo k odbourání posledních zbytků reforem a svobod z období pražského jara a k úplné restauraci standardní podoby komunistického režimu. Husákovo vedení se také na potlačení očekávaných demonstrací u příležitosti výročí intervence důsledně připravovalo. Nasazeny byly nejen jednotky policie, ale také Lidových milicí a vyčleněné jednotky armády. Rozkaz byl potlačit nepokoje za každou cenu. Především v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi; Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi], Brně a Liberci nabyly demonstrace velkého rozsahu a intenzity, velmi rezolutní a brutální byla reakce režimu. Při střelbě do demonstrantů bylo pět lidí zabito (z toho dva v Brně [viz též Brno-střed. Pamětní deska Stanislavu Valehrachovi]), desítky zraněny, tisíce zatčeny.

V Brně proběhly intenzivní demonstrace 21. srpna, kdy odpoledne a večer demonstranti na určitou dobu ovládli části centra, stavěli barikády a pokoušeli se klást odpor zasahujícím represivním silám. Znovu se demonstrovalo 22. srpna. Po oba dny se v ulicích ozývala také střelba. I když okolnosti úmrtí a zranění nebyly nikdy řádně vyšetřeny, je zřejmé, že nejčastěji byli původci střelby příslušníci Lidových milicí, kterým byla na rozdíl od vojáků vydána ostrá munice. 21. srpna padly první výstřely před pátou hodinou odpoledne. Na tehdejším náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí) byla asi v šest hodin navečer do hlavy smrtelně zasažena osmnáctiletá Danuše Muzikářová (1951–1969), pánská krejčová z Brna. Její otec Jaroslav Muzikář usiloval po roce 1989 o vyšetření případu a potrestání viníků, což se ovšem již nepodařilo. Také díky jeho úsilí byl případ Danuše Muzikářové medializován a její oběť se stala symbolem represí a násilí nastupujícího normalizačního režimu.

Viz též Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové II; Brno-Žabovřesky. Pamětní deska Danuši Muzikářové.

Mramorová deska s bustou a se zlatým nápisem na žulovém podstavci stojí od 6. listopadu 1998 v blízkosti místa smrtelné havárie slovenského politika. Autory pamětního místa, které vzniklo z iniciativy Národního literárního centra v Bratislavě, jsou sochař Teodor Baník a architekt Karol Granec.

Alexander Dubček (1921–1992) byl československý a slovenský komunistický politik, v letech 1963–1968 první tajemník Komunistické strany Slovenka, od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník KSČ. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění [viz Praha 1. Pamětní deska Alexandru Dubčekovi].

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla.

Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Černá mramorová deska s rytým nápisem věnovaná jihlavskému rodáku Evženu Plockovi byla odhalena u morového sloupu na Masarykově náměstí 4. dubna 1990 starostkou Danielou Brodskou a předsedou Federálního shromáždění Alexandrem Dubčekem.

Evžen Plocek (1929–1969) pracoval jako vedoucí obchodně-technického oddělení největšího jihlavského podniku Motorpal. Byl stoupencem reformní politiky pražského jara (do KSČ vstoupil 1955), v červnu 1968 vystoupil s projevem na krajské konferenci v Brně, kde byl zvolen jako delegát pro 14. mimořádný sjezd KSČ, kterého se v Praze-Vysočanech 22. a 23. srpna 1968 zúčastnil. Okupaci a prohru reformní politiky těžce nesl. Na Velký pátek 4. dubna 1969 okolo 18 hodiny se na jihlavském náměstí polil benzinem před tehdejší prodejnou obuvi a u morového sloupu škrtl sirkou. Poté utíkal hořící k horní kašně, kde upadl na zem a byl lidmi uhašen. Na náměstí zanechal dva složené papíry s ručně napsanými texty „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Zemřel 9. dubna v jihlavské nemocnici. Jeho pohřbu, který byl vypraven 11. dubna od areálu podniku Motorpal, se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí, včetně vedoucích funkcionářů okresního výboru KSČ.

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta.

Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Milovice. Pamětní deska odchodu sovětské armády.

První pietní místo, kam lidé přinášeli květiny, vzniklo bezprostředně po tragické události a po dobu normalizace bylo monitorováno Státní bezpečností. Po listopadu 1989 byly oběti veřejně připomenuty iniciativou studentů jičínského gymnázia, kteří k místu neštěstí, kde zapálili svíčky a položili květiny, zorganizovali 11. prosince živý řetěz. Původní kamenný pomník z roku 1990 stál v místech později vybudovaného kruhového objezdu. Nový pomník, odhalený 21. srpna 2013 při příležitosti 45. výročí události, vznikl z iniciativy města Jičína. Jeho autorem je architekt Radek Jiránek.

Pomník je věnován jičínským občanům Zdeně Klimešové (1912–1968) a Jaroslavu Veselému (1944–1968), které na tomto místě 7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob (včetně dvou polských vojáků), které přežily s různě těžkými zraněními. Pohřeb obětí 12. září 1968 se stal manifestací odporu proti srpnové intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. Původní polská posádka, umístěná od 22. srpna 1968 ve městě, byla po tomto incidentu nahrazena posádkou sovětských vojsk, která až do roku 1991 sídlila v objektu bývalé jezuitské koleje. Dorna byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na trest doživotí, a po 15 letech byl propuštěn.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994.

Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Karel Kryl jako autor a interpret balad, kterými jako jeden z prvních vyjádřil pocit okupované země, umožnil celým generacím identifikovat se s tímto určujícím prožitkem, stal se symbolem občanského odmítnutí režimního výkladu, jenž okupaci roku 1968 indoktrinoval jako akt „internacionální pomoci“. Jeho desky vycházející v zahraničí byly pašovány a nelegálně šířeny mezi českým publikem. Jejich popularita byla výjimečná.

Viz též Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi; Praha 1. Busta Karla Kryla; Praha 7. Pamětní deska Karlu Krylovi.