Šedá mramorová deska se zlatým nápisem a s menší černou mramorovou deskou s rytými portréty obou obětí invaze roku 1968 byla odhalena zástupci městské části Praha 4 v roce 1991 na místě původní desky z roku 1968, odstraněné na počátku normalizace. Grafické a typografické zpracování pamětní desky je dílem akademického malíře Svatoslava Krotkého.

Večer 24. srpna se nezletilí chlapci Karel Parišek (1953–1968) a Karel Němec (1952–1968) vraceli z centra Prahy domů do okrajové čtvrti Braník. Zastavili dodávku, jejíž řidič jim nabídl odvoz. V Podolí zahájila sovětská hlídka na automobil palbu. Údajně proto, že na výzvu nezastavil – automobil byl ovšem zasažen zepředu, podle hlášení Veřejné bezpečnosti celkem čtyřmi průstřely. Oba chlapci byli namístě mrtví. Řidič Karel Šárka byl postřelen na rukou, sanitku si přitom musel zavolat sám z nedaleké restaurace. Sovětští vojáci umožnili sanitce příjezd na místo incidentu až po hodině.

Bronzová deska s lipovou ratolestí a nápisem dedikovaná Františku Kriegelovi byla na budově pavilonu A4 Thomayerovy nemocnice odhalena 3. prosince 1990 tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem.

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi], který se do dějin zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci, vedl třetí interní oddělení krčské nemocnice do roku 1970, kdy byl nuceně penzionován.

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi; Všetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec.

Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi, v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali v labyrintu rozsáhlé budovy orientovat a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně médií (nebo spíš médií v prvé řadě). Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také o snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Viz též Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968.

20. srpna 1993 byly u vchodu do budovy Českého rozhlasu z iniciativy jeho tehdejšího ředitele odhaleny dvě bronzové desky připomínající události z 21. srpna 1968: vysílání Československého rozhlasu při invazi a oběti z řad československých občanů, kteří budovu před okupačními vojáky bránili. Místo se stalo ústřední připomínkou obětí srpnové intervence obecně, 21. srpna se zde pravidelně konají vzpomínkové obřady za účasti ústavních činitelů státu a zástupců různých společenských organizací. V roce 2018 byla původní deska sňata a nahrazena novou, doplněnou o dvě jména.

V okolí budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě došlo v první den intervence k nejintenzivnějším srážkám mezi československými občany a sovětskými vojáky. Lidé se snažili bránit sovětským vojákům v přístupu k budově rozhlasu, stavěli barikády, pokoušeli se zapalovat sovětské tanky či jiná vojenská vozidla. I poté, co se sovětským vojákům podařilo budovu rozhlasu obsadit, se vždy znovu shromažďovali na Vinohradské a v přilehlých ulicích. Srážky probíhaly od rána prakticky po celý den. Sovětští vojáci opakovaně stříleli do vzduchu i do lidí, najížděli tanky a obrněnými transportéry do davu, dobývali se – někdy i pomocí střelby – do bytů v okolních domech. Od hořících sovětských vozidel vzplály na Vinohradské dva domy. Okolí budovy rozhlasu je místem, kde zahynulo (popřípadě bylo zraněno a na následky zemřelo později) nejvíc československých občanů. Mířenými i zbloudilými střelami bylo smrtelně zasaženo, pásy tanků rozdrceno, uhořelo či zemřelo následkem výbuchu munice celkem šestnáct lidí. (Jindřich Krahulec, uvedený na původní i nové desce, byl ve skutečnosti zastřelen na Karlově náměstí.) Desítky dalších utrpěly různě vážná zranění.

Viz též Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968.

O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce).

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Viz též Praha 4. Pamětní deska Františku Kriegelovi.

Pamětní deska Alexandru Dubčekovi byla odhalena 16. listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze a Slovenského institutu v Praze, ve spolupráci s Národním muzeem, Parlamentem ČR a dalšími institucemi. Slavnostního odhalení se zúčastnili předseda Slovenské národní rady Pavol Paška, slovenský ministr kultury Marek Maďarič, předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR Miloslav Vlček a Přemysl Sobotka.  Mramorovou desku s českým a slovenským nápisem a mělkým reliéfem politika vytvořil slovenský sochař Teodor Baník.

Alexander Dubček (1921–1992) představuje pro československou a zejména zahraniční veřejnost symbol pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Slovenský komunistický politik (od roku 1963 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa) byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 21. srpna, v prvních hodinách okupace Československa, byl sovětskými vojenskými orgány v budově ÚV KSČ v Praze spolu s dalšími představiteli reformní části vedení KSČ zadržen a odvezen do Sovětského svazu. V následujících dnech se účastnil jednání v Kremlu, která byla uzavřena podepsáním Moskevského protokolu, jímž byla československou stranou přislíbena „normalizace“ situace v zemi. Od dubna 1969, kdy jej ve funkci prvního tajemníka vystřídal Gustáv Husák, do října téhož roku předsedal Federálnímu shromáždění. Podpisem Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969 umožnil intenzivní perzekuci občanů, kteří při prvním výročí srpna demonstrovali proti sovětské okupaci a politice nového normalizačního vedení KSČ a naopak vyjadřovali podporu Dubčekovi a dalším představitelům pražského jara. V období 1969–1970 zbaven stranických funkcí a vyloučen z komunistické strany. Do politického života se vrátil během listopadové revoluce – po Bratislavě se objevil na veřejnosti v Praze na Václavském náměstí, v doprovodu Václava Havla. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky zranění, jež utrpěl při automobilové nehodě [viz Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi]. Je pochován v Bratislavě.

Vertikálně orientovanou obdélnou bronzovou desku tvoří v horní části nízký reliéf českého lva a dole umístěná replika posmrtné masky s nápisem. Autorem desky, jež byla odhalena v lednu 1990 na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je akademický sochař Olbram Zoubek.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy přestoupil v roce 1968.

Palachovu posmrtnou masku tajně sňal sochař Olbram Zoubek v Ústavu soudního lékařství na Albertově. Z formy zhotovil několik odlitků, jeden zanesl studentům, kteří drželi hladovku a tryznu na Václavském náměstí, další věnoval příbuzným ve Všetatech. Originál posmrtné masky je uložen v antropologickém oddělení Národního muzea, kde je součástí sbírky posmrtných masek významných osobností.

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu.

Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Vzhledem k tomu, že se Jan Palach označil za „pochodeň č. 1“ – ačkoli jeho sebeupálení bylo individuálním činem –, nastalo rozsáhlé pátrání po případných dalších studentech, kteří by jej chtěli následovat. 20. ledna vystoupil prezident Ludvík Svoboda v televizi s projevem, ve kterém zrazoval od následování činu Jana Palacha, jejž označil za projev osobní statečnosti. Emotivní výzvu k Palachovým následovníkům uveřejnil básník Jaroslav Seifert („Nechcete-li, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“). Přesto v tu dobu už se pod sochou sv. Václava mezi studenty držícími tryznu za Jana Palacha spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků nacházel Jan Zajíc, student střední školy, který se rozhodl být pochodní č. 2. Jan Zajíc (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] přijel 25. února, měsíc po pohřbu Jana Palacha do Prahy ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků. Těm odevzdal dopisy a provolání veřejnosti a rozloučil se s nimi. Opatřil si kyselinu, benzinový čistič a pastu na leštění parket, kterou si potřel tělo. V průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu nepodařilo vyběhnout – údajně v důsledku zásahu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jehož identitu se nepodařilo určit. Zemřel namístě.

Pamětní místo situované ve středním pásu bulváru tvoří dřevěný křížek s dvěma deskami olemovanými oblázky. Černá mramorová deska s rytými portréty Jana Palacha a Jana Zajíce byla odhalena díky soukromé iniciativě občanů žijících v blízkosti Václavského náměstí, desku z červeného mramoru připomínající oběti komunismu věnovalo Sdružení bývalých politických vězňů, jež vzniklo roku 1994 secesí od Konfederace politických vězňů.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Jeho čin následoval Jan Zajíc (1950–1969), který se označil za pochodeň č. 2 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Viz též Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci.