Většinu pamětních míst z doby před listopadem 1989 jsme do dokumentace nezařazovali, zejména ne sochy a další artefakty dedikované komunistickým představitelům a formalizovaným symbolům dějin komunistického hnutí (zpravidla stejně již demontované). Rozhodli jsme se věnovat pozornost těm, která nějakým způsobem komunikují s pamětí na komunistický režim po roce 1989.
V tomto smyslu největší skupinu předlistopadových pamětních míst tvoří pomníky Pohraniční stráže budované s cílem vytvořit autentickou paměť jednotlivých pohraničních útvarů. Ačkoli téměř všechna pohraničnická pamětní místa jsou připomínkami na komunistický režim (tematizují fenomén střežení hranic), rozhodli jsme se vyloučit případy komemorace pohraničníků, kteří zemřeli v důsledku nejrůznějších nehod, ať již ve službě nebo mimo ni. Ve výběru připomínek jsou tedy zařazeny pouze ty, které odkazují k ozbrojeným střetům s uprchlíky (a ve většině případů dokládají manipulativní dobovou interpretaci událostí).
Další významnou skupinu tvoří předlistopadová komemorace obětí tzv. politických vražd, tedy usmrcení kvalifikovaná jako politicky motivované odstranění veřejných osob (funkcionářů KSČ či příslušníků ozbrojených složek). Je spojena s všeobecně známými případy (Babice, činnost skupiny bratří Mašínů) i s těmi méně známými vraždami vesnických funkcionářů (např. v Koubalově Lhotě či Chlumu). Řadí se k nim i pražské pamětní desky Augustinu Schrammovi a vojínu Šmatlavovi, propojené polistopadovou komemorací popravených za účast v těchto ozbrojených přepadeních (Slavoje Šádka, resp. Vladivoje Tomka). Není asi třeba dodávat, že právě tyto případy a jejich veřejné připomínání vyvolávají nejvíce kontroverzí a výrazně ovlivňují společenskou debatu o protikomunistickém odboji.
Poslední nevelkou skupinu předlistopadových pamětních míst představují připomínky neoficiální či alternativní kultury, např. Palachovy mohyly či místa vytvořená k poctě Johna Lennona. S výjimkou Lennonovy zdi na pražské Kampě jde vesměs o pamětní místa, jež byla vzhledem ke svému umístění veřejná jen pro omezený okruh kolem jejich iniciátorů, případně náhodných kolemjdoucích.
Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailTříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska strážmistru Honzátkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 15. dubna 1975, k 30. výročí vzniku SNB. Po pádu komunistického režimu byla deska z rozhodnutí městského zastupitelstva v březnu 1994 sejmuta, uložena do sbírek městského muzea a při výročích zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. K 65. výročí události, 28. září 2016, byla z její iniciativy na původním místě osazena nová deska, vyrobená podle originálu. Za přítomnosti příbuzných, členů Klubu českého pohraničí a veřejnosti ji odhalil poslanec a předseda středočeského krajské organizace KSČM Stanislav Grospič. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.
Prohlédnout detailPamátka Johna Lennona v lese nad Řezníčkovou roklí u České Skalice je připomínána už od roku 1986. V roce 2012, v den výročí zpěvákovy tragické smrti, zde byl instalován nový kovový kříž se znakem hippies a s vyřezaným jménem hudebníka, jehož autorem je Miloš Kvaššay. Nachází se na Stezce Johna Lennona, opatřené informačními tabulemi. Původní připomínka vznikla zásluhou Miroslava Zvonaře a Jiřího Mervarta, kteří se inspirovali zdí Johna Lennona na pražské Kampě [viz Praha 1. Lennonova zeď]. Viz též Smrk. Mohyla Johna Lennona.
Prohlédnout detailNa kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu. Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci.
Prohlédnout detailPomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailČerná mramorová pamětní deska strážmistru Kašíkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 26. června 1970, k 25. výročí vzniku SNB. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu. Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína (1896–1942), hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním, neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil Josef Mašín při potyčce službu konajícího Oldřicha Kašíka (1914–1951). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].
Prohlédnout detailDrobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailPamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události. Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).
Prohlédnout detailPamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č. p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově byla událost přiomenuta také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem ze základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později v táborské nemocnici podlehl následkům zranění.
Prohlédnout detailS příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník zavražděného Vladimíra Mandíka dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík (1892–1951), Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také jádro místní organizace KSČ (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a její případné rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře nad Vltavou). Z vraždy byli krátce nato obviněni zbývající aktéři sporu a následně zatčeni. V průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu; Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu]), se k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však bylo náležitým způsobem propagandisticky využito. Podstatou kriminální zločin byl prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky. Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] působil jako důstojník československé armády v Kroměříži v letech 1922 a 1923, poté opět od roku 1934 do 15. března 1939. S plukem Jana Žižky z Trocnova se v hodnosti podplukovníka zúčastnil květnové i zářijové mobilizace roku 1938.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže. Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.
Prohlédnout detailSpolečný hrob, kterému dominuje pískovcová socha truchlící ženské postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy Místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je pohřben také na tomto hřbitově.
Prohlédnout detailPomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné místo, v němž byla osazena dnes chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek. Jan Anděl (1911–1948), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].
Prohlédnout detailV katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie. Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem v roce 2001 umístil Klub českého pohraničí. (Citujeme nápis na původní desce.) Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy. Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (1911–1948), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev namístě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].
Prohlédnout detailKamenná mohyla na svahu nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd byla založena v roce 1946 na památku pěti skautů z Ostravy, které v dubnu 1945 zatklo gestapo a zastřelilo v polském Těšíně. Tradiční pouť se zde koná vždy 24. dubna, v den jejich popravy. Po zákazu Junáka během komunistického režimu v roce 1950 a 1970 [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám] se navštěvy mohyly a setkávání u ní staly aktem symbolického protirežimního protestu, obdobně jako v případě mohyl vytvářených na paměť Jana Palacha [viz Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha] či Johna Lennona [viz Smrk. Mohyla Johna Lennona].
Prohlédnout detailPomníček se nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku do roku 1978, kdy tato rota reorganizací zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisujícího v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava-Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen. Václav Horváth (1937–1959) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit i s vědomím, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, pokračoval v útěku a kontaktoval západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé se pokusili vojína Řandu zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o vydání Řandy a jeho stíhání pro trestný čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem, milost se týkala pouze trestu vyhoštění, a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více než devíti let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenná mohyla, na níž je umístěna terrazzová pamětní deska s nápisem a reliéf hlavy psa, symbol Pohraniční stráže. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. Mladší strážmistr Sboru národní bezpečnosti z pohraničního útvaru Nové Zhůří Jaroslav Hodboď (1929–1950) byl usmrcen v přestřelce s neznámými osobami na noční hlídce 23. srpna 1950. Druhý člen hlídky, svobodník Pohraniční stráže Jaroslav Jasan, zranění přežil. Dobový tisk za útočníky označil agenty západních rozvědek, ale identitu obou osob, které po střetu přešly hranici, se nepodařilo státním orgánům zjistit.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem a zasazenou fotografií. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Unčovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler (1924–1949). Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Unčovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 let a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr s černou skleněnou deskou ve tvaru pavézy s nápisem a pěticípou hvězdou na vrcholu. Vznikl před rokem 1989. František Vacula (1934–1956) a Miloslav Chalupník (*1935) vykonávali u Pohraniční stráže vojenskou službu. 10. dubna 1956 byli společně na hlídce, prošli uzamykatelnými vraty drátěného zátarasu a prováděli ostrahu na jeho vnější straně. Další hlídka, která je měla střídat, našla zastřeleného Vaculu jen několik metrů od hraniční čáry. Vyšetřování potvrdilo, že Vacula byl zastřelen zezadu zbraní Miloslava Chalupníka, který přešel hranici. Chalupník byl v západním Německu zatčen a odsouzen za vraždu k deseti letům vězení. Případ patří k méně známým, československý tisk o něm neinformoval. Přísné potrestání západoněmeckou justicí, jež údajně neočekával ani zběh, se nehodilo do propagandistického schématu příběhů ze státní hranice, v nichž jsou vrazi pohraničníků na Západě přijímáni jako hrdinové.
Prohlédnout detailPamátník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem. Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr, v ustupujícím rámečku je nápis černou barvou. Vznikl před rokem 1989 a v současné době je neudržovaný. Tragická smrt Václava Königsmarka (1928–1951) byla v 50. letech ideologicky zneužita pro budovaný příběh příslušníků Pohraniční stráže, kteří obětují své životy v boji s imperialistickými agenty na hranici „míru a socialismu“. Ve skutečnosti byl Königsmark, vykonávající u PS vojenskou službu, omylem zastřelen hlídkou vlastního útvaru, jak dokládají archivní materiály [viz Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi].
Prohlédnout detailZeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Z iniciativy výtvarníka Pavla Šťastného, autora loga Občanského fóra, Lennonovu zeď na jaře 2019 pomalovala skupina mladých českých i zahraničních výtvarníků, aby v roce 30. výročí pádu komunistického režimu opět připomínala původní poselství. Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako zeď nářků, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis Za Johna Lennona a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie.
Prohlédnout detailBronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970. Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.
Prohlédnout detailPamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna. Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).
Prohlédnout detailPamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].
Prohlédnout detailPohřeb Jana Patočky, který byl 16. března 1977 uložen do rodinného hrobu na břevnovském hřbitově, se stal tichou protirežimní demonstrací. Jan Patočka (1907–1977), jeden z prvních tří mluvčích Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], zemřel 13. března 1977 v nemocnici, kde byl 4. března hospitalizován po celodenním vyčerpávajícím výslechu. Jeho pohřbu, který se konal 16. března 1977, se účastnily stovky lidí. Pietní akt byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou i hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy a jeho účastníci byli natáčeni Státní bezpečností.
Prohlédnout detailPomník vzniklý před rokem 1989 je situován na lesní mýtině asi 100 metrů od státní hranice. Vedle vyrytých nápisů zobrazuje také stylizovanou postavu chodského strážce hranic. Nízký pomník na kamenné podezdívce nese u paty název Granitwerk J. Lugner Plan. Na jeho zřízení byl tedy využit jiný, pravděpodobně náhrobní, kámen. Umístění pomníku neodpovídá autentickému místu události. To se nachází v prostoru Střebelského vrchu, kam 2. dubna 1955 odešla hlídka, kterou tvořili Pavol Juhás (1932–1955) a Jan Fojtík (*1935). Oba sloužili u Pohraniční stráže v rámci vojenské služby. Fojtík, rozhodnutý uprchnout přes hranici, Juháse zastřelil a podařilo se mu hranici překročit. Fojtík se k dezerci a opuštění státu rozhodl na základě informací, že jej brzy dostihne vyšetřování Státní bezpečnosti. Jan Fojtík totiž předtím ukrýval svého bratrance Ladislava, zapojeného do odbojové činnosti, a podílel se na přípravách jeho útěku. Jeho další osud není znám, zachovala se však nahrávka rozhovoru s redaktorem Rádia Svobodná Evropa, v níž se přiznal, že zabití plánoval, aby jej nestihl osud jiných neúspěšných dezertérů, kteří byli na hranici zastřeleni či – jako v případě Aloise Jeřábka – zavlečeni zpět na československé území a poté popraveni. (Četař Alois Jeřábek, který 7. ledna 1953 zběhl z hlídky na státní hranici u Volar, byl další hlídkou pronásledován, postřelen a po neúspěšném pokusu o sebevraždu odvlečen zpět za hranice. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. prosince 1953.)
Prohlédnout detailSpontánně založené pamětní místo tvoří vršená kamenná mohyla, která byla založena nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech v roce 1970. V současné době ji identifikuje dřevěný kříž, portrét a nápis na dřevěných deskách. Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailMohyla nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech byla vybudována dva roky po tragické smrti zpěváka a básníka Johna Lennona (1940–1980) jako místo setkávání jeho příznivců. Lennonova hudba, revolta proti establishmentu a angažovanost v mírovém hnutí představovaly v Československu symboly (západního) životního stylu, s nímž se část mladé generace identifikovala a který minimálně vnějškovými znaky (dlouhé vlasy, džíny) napodobovala, vyjadřujíc tak distanci od oficiálně prosazovaných a obsahově vyprázdněných hodnot socialistické kultury.
Prohlédnout detailPamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000. Je věnován vojínu Ludasovi (1960–1981), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16 let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.
Prohlédnout detailHrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží trnová koruna z ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu pod záštitou malíře Kryštofa Trubáčka a podle návrhu akademického sochaře Daniela Trubače v roce 1992. Trnovou korunu v roce 2016 poškodil neznámý pachatel. Pohřeb Pavla Wonky (1953–1988) [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi], který je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu, se konal 6. května 1988.
Prohlédnout detailMohylu založenou v den úmrtí Jana Palacha na vrcholu Křivoklátské vrchoviny tvoří vršené kamení s dřevěným křížem a podobiznou s nápisem. Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailPomník tvoří přírodní kámen s instalovanou terrazzovou deskou s nápisem. Původní pomník (situovaný na jiném místě) vznikl před rokem 1989, podruhé byl odhalen 15. července 2006 senátorem a starostou Tachova Ladislavem Macákem a starostou Zadního Chodova Václavem Brůžkem. Obnovení připomínky inicioval Klub českého pohraničí. Milan Myslovič (*1957), vojín základní služby u vojenského útvaru Tachov, zběhl dne 27. listopadu 1979 ze stráže. U Zadního Chodova byl spatřen pomocníky Pohraniční stráže, kteří možného „narušitele hranic“ ohlásili; v té době se již vědělo i o případu ozbrojeného zběha. Přesto velení v Zadním Chodově vyslalo na hlídku dva jen krátce sloužící vojáky – svobodníka Miroslava Plíška a vojína Miloše Kuklu (1958–1979), který zde absolvoval základní vojenskou službu teprve druhý měsíc. Při střetu hlídky s pronásledovaným zběhem byli vážně zraněni jak Kukla, tak Myslovič, jenž zemřel v nemocnici v Horní Plané téhož dne. Kukla, zasažený do stehenní tepny, zemřel v nemocnici v Praze na pooperační komplikace 3. prosince 1979.
Prohlédnout detailPomník vzniklý před rokem 1989 se původně nacházel uvnitř areálu objektu roty Pohraniční stráže. Po zrušení roty nebyl přístupný, proto byl z iniciativy členů Klubu českého pohraničí roku 2015 umístěn před rotu a osazen novou deskou. Tvoří jej na kameni osazená černá skleněná deska s textem, fotografií a reliéfem psa. Josef Ulrich (1944–1964) a Miloš Dobřichovický (*1945) vykonávali u Pohraniční stráže základní vojenskou službu. Dne 20. prosince 1964 odešli na hlídku, kterou měli vykonávat na strážní věži zvané Trigonometr, 12 metrů vysoké věži s pozorovatelnou a ochozem. Tam došlo k zápasu mezi oběma aktéry, Josef Ulrich utrpěl střelné poranění, zemřel však na následky pádu z věže při převozu do nemocnice. Dobřichovický po střetu vzal Ulrichovi klíče od průchodu přes drátěný zátaras, kterým prošel, a přešel hranice do západního Německa. Tam byl – po průtazích ohledně jeho vydání do Československa – odsouzen za zabití z nedbalosti na 42 měsíců. Případ byl široce medializován. Podle některých pozdějších svědectví prý ze strany Dobřichovického nešlo o promyšlený čin spojený s plánem utéct za hranice. K útěku se údajně rozhodl na místě, po smrtelném zranění Josefa Ulricha, k němuž mělo dojít nešťastnou náhodou.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 v hostinci ve Zvonkové zadržel vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Josefem Maršálkem (1925–1948), který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.
Prohlédnout detail