Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa bývalého důstojníka československé armády a politického vězně Luboše Hrušky. Budoval jej už od 60. let, pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský, a instalována zde byla v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. V 90. letech byla prostřednictvím založené nadace vystavěna kaple podle návrhu architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. V srpnu 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule připomínající život a dílo Luboše Hrušky. Zahrada je od roku 1995 v majetku plzeňského biskupství.

Luboš Hruška (1927–2007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice a odsouzen k osmnácti letům. Během věznění na Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v táboře Bytíz se setkal s desítkami vězněných křesťanů a kněží, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a dal se tajně pokřtít. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Pamětní deska se nachází u vchodu do administrativní budovy uvnitř věznice. Byla odhalena u příležitosti Dne lidských práv v prosinci 1995 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu.

Věznice v Plzni-Borech byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 pro trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Jediný trest smrti, který byl ve zdejší věznici vykonán v období komunistického režimu, byla poprava generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] dne 21. června 1949.

V roce 1950 zde byl vykonstruován případ vězeňské vzpoury a v následném procesu stanulo před Státním soudem osm vězňů a šest dozorců [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Nebyl to jediný případ odhalení „protistátní činnosti“ mezi příslušníky Sboru vězeňské stráže [viz též Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi], tzv. borský proces však patří k těm nejvýznamnějším.

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999.

Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Deska z leštěné žuly s nápisem a rytou lidskou postavou stojící před ostnatými dráty umístěná na budově obecního úřadu v Korozlukách z iniciativy Okresního úřadu v Mostě byla odhalena v roce 1994 zástupci Konfederace politických vězňů.

Tábor v Sedlci (dnes součást obce Korozluky) byl jedním z pracovních útvarů věznice Plzeň-Bory. V místním (dnes opuštěném) lomu pro těžbu křemenců pracovali do roku 1954 vězni pro Mostecké keramické závody, n. p.

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při  zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.