Pomník 52. pomocnému technickému praporu byl v Zaječově odhalen 4. října 2001 z iniciativy Svazu PTP–VTNP a Vojenských lesů a je umístěn nad klášterem Svatá Dobrotivá. Pomník, jehož autorem je architekt Jiří Rathouský, tvoří na kamenech umístěné dvě bronzové desky. První nese označení místního PTP v podobě vojenské výložky.

52. pomocný technický prapor v Zaječově (Svaté Dobrotivé) patřil mezi první čtyři útvary tzv. lehkých PTP, které vznikly 1. září 1950 [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Prapor sestával z pěti rot, z nichž jednu (tzv. kněžskou) tvořili především řeholníci, kteří tak byli izolováni od ostatního mužstva a podíleli se např. na stavbě silnice ve Strašicích. „Standardní“ roty pracovaly na různých místech západních a středních Čech, např. ve Strašicích, Lešanech, Stříbře [viz Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu], stavěli vojenskou nemocnici v Plzni, ale i obytné domy v Praze-Vokovicích. Ubytovací objekty 52. PTP vznikly na místě bývalého vězeňského tábora zřízeného německou okupační správou v době protektorátu. Po zániku pomocných technických praporů v roce 1954 zde sídlil v 52. technický prapor, jehož velitelství bylo v roce 1956 přemístěno do Stružné u Karlových Varů. Svatá Dobrotivá však nadále zůstala posádkou odloučených jednotek.

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě.

Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Od tohoto ústředního procesu, ve kterém se údajní „agrofašističtí vůdci“ v důsledku fyzického a psychického týrání „doznávali“ k účasti na mezinárodně řízeném spiknutí, se odvíjely další, prezentované veřejnosti jako jednotlivé „odnože Zelené internacionály“. Jednalo se např. o veřejný proces v Ústí nad Labem konaný 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou a další procesy v Praze či Brně v letech 1952 a 1953. V druhém nejvýznamnějším procesu, který se konal v Brně 2.–4. července 1952, bylo odsouzeno patnáct katolických intelektuálů, z toho třináct představitelů moderní české literatury, např. Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody], Václav Prokůpek (22 let), Zdeněk Kalista a Bedřich Fučík (oba 15 let), Ladislav Jehlička (14 let) či František Křelina (12 let). V rámci rehabilitačních řízení v 60. letech byly většině odsouzených sníženy tresty či byli úplně osvobozeni, plně rehabilitováni byli až po pádu komunistického režimu.

Pamětní deska příslušníku SNB Josefu Sporkovi byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR na budově bývalé služebny.

Vrchní strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Sporka (1910–1951) byl souzen se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity v čele s ředitelem uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, historikem Jindřichem Čadíkem (1891–1979) [viz Plzeň. Čestný hrob Jindřicha Čadíka]. Ten spolu s přednostou oddělení fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonínem Čechem a penzionovaným št. kpt. Josefem Erlebachem formovali protirežimní skupinu, která prostřednictvím západních velvyslanectví v Praze předávala informace o situaci na Plzeňsku (ve Škodových závodech, ve zbrojním průmyslu, na hranicích apod.). Do skupiny byli zapojeni v Horní Bříze zdejší přednosta poštovního úřadu Robert Pavličko a Josef Sporka, který se kromě předávání strategických informaci údajně podílel i na jejím vyzbrojování. Právě tito členové byli na základě vyšetřování šíření protirežimních letáků v nedaleké Třemošné zatčeni jako první. S J. Čadíkem, zatčeným v září 1950, sehrála Státní bezpečnost pomocí agenta-provokatéra hru na „propuštění“ a následné „zorganizování útěku“ za hranice – poté, co jej fingovaný převaděč vyzpovídal ohledně ilegální činnosti, byl u hranic opět zatčen. Skupina byla odsouzena ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především ze Škodových závodů. Všichni obžalovaní (13 osob) byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž, Josef Sporka jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v činné službě k trestu smrti. Jeho odvolání Nejvyšší soud zamítl a stejně negativně bylo vyřízeno jednomyslné doporučení soudního senátu k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí. Josef Sporka byl popraven 9. října 1951 v Praze na Pankráci.

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa bývalého důstojníka československé armády a politického vězně Luboše Hrušky. Budoval jej už od 60. let, pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský, a instalována zde byla v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. V 90. letech byla prostřednictvím založené nadace vystavěna kaple podle návrhu architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. V srpnu 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule připomínající život a dílo Luboše Hrušky. Zahrada je od roku 1995 v majetku plzeňského biskupství.

Luboš Hruška (1927–2007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice a odsouzen k osmnácti letům. Během věznění na Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v táboře Bytíz se setkal s desítkami vězněných křesťanů a kněží, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a dal se tajně pokřtít. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

.

Pamětní deska se nachází u vchodu do administrativní budovy uvnitř věznice. Byla odhalena u příležitosti Dne lidských práv v prosinci 1995 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu.

Věznice v Plzni-Borech byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 pro trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Jediný trest smrti, který byl ve zdejší věznici vykonán v období komunistického režimu, byla poprava generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] dne 21. června 1949.

V roce 1950 zde byl vykonstruován případ vězeňské vzpoury a v následném procesu stanulo před Státním soudem osm vězňů a šest dozorců [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Nebyl to jediný případ odhalení „protistátní činnosti“ mezi příslušníky Sboru vězeňské stráže [viz též Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi], tzv. borský proces však patří k těm nejvýznamnějším.

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil.

Pravomil Raichl (1921–2002) [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v Beřovicích.

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999.

Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté.

Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která případ do té doby regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (1893–1952) a kapitána Václava Ženíška (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012) [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Pamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni, jejímž autorem je výtvarník Vladimír Havlic, byla odhalena v roce 1993.

Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 pronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurz nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V. I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo. Součástí odvetných opatření byla také „spontánní“ demolice pomníku TGM v centru Plzně [viz Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. Viz též Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953.