Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny.

Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované Miladě Horákové [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950].

Milada Horáková (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou, z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel dr. Bohuslav Horák (1899–1976, Washington) na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu.

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem.

Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při  zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.