Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu.

Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

V červnu 1956 zde dvanáct politických vězeňkyň – v reakci na tvrzení komunistického režimu, že v Československu nejsou vězněni lidé z politických důvodů – napsalo dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů. Dopisy zadržené cenzurou a kvalifikované režimem jako pokus o „hanobení Československé republiky v zahraničí“ se staly záminkou pro přísné kázeňské tresty (držení v izolaci apod.) pisatelek, např. prof. Růženy Vackové (1901–1982) [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu], Dagmar Skálové (1912–2002) [viz Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka] či Vlasty Charvátové (1920–2011), odsouzené na doživotí v procesu konaném 19.–22. srpna 1949, v němž byl odsouzen k trestu smrti její manžel Josef Charvát (popraven 5. listopadu 1949). Statečnost jejich činu znamenala pro většinu z nich také vyloučení z amnestie v roce 1960 (V. Charvátová byla propuštěna 1963, D. Skálová 1965, prof. Vacková dokonce až 1967).

Bronzová pamětní deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo 22. května 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka.

Jednou z perzekvovaných skautek je plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla v květnu 1949 zatčena za účast v ilegální skupině Zvon, ve které byly zapojeny některé junácké oddíly. Byla postavena do čela procesu s dalšími 22 skauty a Státním soudem odsouzena (5.–8. srpna 1949) na doživotí. Její manžel Karel Skála (1905–1973), poválečný skautský náčelník pražské organizace, byl odsouzen v následném procesu (15. a 16. srpna 1949) na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, kteří našli sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 z vězení adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů [viz Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. S manželem se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.