Ve Středočeském kraji je možné nalézt přes padesát konkrétních a symbolických připomínek represe prováděné v letech 1948–1989 ve jménu komunistické ideologie i připomínek odporu proti komunistickému režimu. V kraji se nachází autentická místa pracovních táborů na těžbu uranové rudy, jejichž historii spojenou s nucenou prací politických vězňů připomínají Památník Vojna a Muzeum třetího odboje v Příbrami, jež je zároveň i důležitou badatelskou a dokumentační institucí. Na existenci dalších pracovních táborů odkazují pamětní místa v Mořině a ve Svatém Janu pod Skalou stejně jako stálá expozice na zámku v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi. Pomník příslušníkům 52. PTP v Zaječově a pamětní deska příslušníkům 57. PTP ve Smečně připomínají osudy příslušníků Pomocných technických praporů.

Obětem politických procesů jsou věnována pamětní místa v Berouně, Mělníku a Nymburku. Připomínky na násilnou kolektivizaci lze nalézt v Kamberku, Klukách, Kutlířích, Nymburku a Zvěstově. Na osudy představitelů katolické církve upozorňují pamětní místa v Hrádku u Vlašimi, Paběnicích, Příbrami a Sedlčanech. Různé formy protirežimního odporu, včetně činnosti skupiny bratří Mašínů, jsou spojeny s pamětními místy v Čelákovicích, Chlumu, Kolíně, Obděnicích a Poděbradech. Z dalších míst dedikovaných jednotlivcům, kteří se pokoušeli vzdorovat vládnoucímu režimu, je možné připomenout Beřovice, Mnichovo Hradiště, Nižbor, Rakovník a Slaný. Osoby, které se staly oběťmi nezákonností, mají připomínky v Kutné Hoře, Mělníku a Neratovicích. Několik pamětních míst má v Mělníku a ve svém rodišti ve Všetatech Jan Palach.

Symbolické připomínky obětem komunismu se nacházejí v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Kutné Hoře, Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti, Ratajích nad Sázavou a Sedleci-Prčicích a symbolická připomínka 17. listopadu 1989 v Krhanicích.

Beroun. Pamětní deska Ladislavu Královi

Beroun Pamětní deska Ladislavu Královi

Skleněná pamětní deska upomínající Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře církve evangelické a Ladislava Krále (1902–1970), faráře církve husitské, byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních. Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě působil jako farář na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do zahraničí dva dopisy o postavení církví v Československu. Po odhalení skupiny Státní bezpečností byl 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky za války působil ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl podplukovník Sok-Sieger zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání. V červnu 1949 byl spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a vyzvědačství a 18. července 1949 popraven.

Prohlédnout detail
Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Beřovice Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. V roce 1939 se Pravomil Raichl (*1921) jako 18letý student rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry. (Jednalo se o agenty-provokatéry vystavěnou protistátní skupinu příslušníků druhého odboje z čs. brigády v Sovětském svazu, cílem akce bylo napojit tuto skupinu na představitele národně socialistické strany.) Po únorovém převzetí moci ji komunistický režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jedním ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Pravomil Raichl byl vězněn v Plzni-Borech a později v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice v Leopoldově na Slovensku, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout a přejít do západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA.

Prohlédnout detail
Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky

Blažejovice Antikomunistické pamětní desky

Na soukromém pozemku jako součást oplocení před domem instaloval 17. listopadu 2009 k výročí Dne boje za svobodu a demokracii Josef Fialka dvě žulové desky, jejichž nápodoby se nacházejí v obci Chyšná [viz Chyšná. Antikomunistické pamětní desky]. Třetí žulová deska s nápisem byla osazena v roce 2013.

Prohlédnout detail
Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Expozice PTP a Vojenské tábory nucených prací

Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Expozice PTP a Vojenské tábory nucených prací

Ve spolupráci Svazu pomocných technických praporů-Vojenské tábory nucených prací ČR, města Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi a Národního muzea byla 25. listopadu 2016 otevřena v prostorech druhého patra jižního křídla brandýského zámku stálá expozice s názvem „Pomocné technické prapory – komunistické zločiny 50. let“. Část exponátů pochází z expozice, která byla v zámku umístěna od roku 2004 a jejímiž iniciátory byli bývalí příslušníci PTP František Holec a Jiří Růžička. Expozice představuje vývoj v Československu po komunistickém převratu v roce 1948, především v  50. letech, ukazuje způsob fungování represivních složek společnosti, mapuje vývoj Pomocných technických praporů v letech 1950–1954 a současně je představuje nejen jako zvláštní vojenské útvary pro občany komunistickou mocí označené za politicky nespolehlivé, ale rovněž jako nástroj perzekuce [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Památník města obětem odboje

Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Památník města obětem odboje

Ústřední městský památník byl slavnostně odhalen v roce 1981. Tvoří jej pět pískovcových bloků, které symbolizují koncentrační tábory a další místa utrpení (Lidice – druhý blok zleva se stylizovanou růží). Je situován na trojúhelníkové základně, v jejíchž vzdálenějších rozích jsou vztyčeny dva vlajkové stožáry. Památník byl v roce 1990 osazen dvěma deskami – ústřední z černé leštěné žuly a s bílým nápisem je umístěna vertikálně před bloky. Šedá žulová deska s rytým znakem města na pravém krajním bloku byla vyměněna za původní, jež nesla nápis „Na paměť bojovníků proti fašismu“. Poslední rekonstrukce s novým obložením betonové základny deskami z leštěné světlé žuly a úprava okolí proběhla v roce 2013. Památník vznikl jako kompromisní výsledek snahy místní organizace protifašistických bojovníků o pietní připomínku válečných obětí podle návrhu pražských kameníků Peterky, Šusty a Černého. Iniciativa za zřízení „náhradního“ památníku souvisela s poválečným osudem pomníku TGM, jenž byl odstraněn v roce 1956 (a znovu 1973) a byl vnímán jako obecná připomínka národního odboje. Místní a krajská organizace KSČ zmařily několik pomníkových projektů a zabránily také úsilí o uvedení konkrétních dedikací místním občanům-vojákům druhého západního odboje (mj. pilotu RAF štkpt. Jiřímu Macháčkovi, arm. gen. Aloisu Liškovi, brig. gen. Emilu Strankmüllerovi, genpor. Jaroslavu Selnerovi či arm. gen. Tomáši Sedláčkovi), kteří byli komunistickým režimem perzekvováni.

Prohlédnout detail
Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Pamětní deska u pomníku TGM

Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Pamětní deska u pomníku TGM

Kamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena v říjnu 2013 z iniciativy místních členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Instalování desky proběhlo v rámci revitalizace pamětního místa a úpravy jeho okolí, které financovalo město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti na žulovém podstavci, jejímž autorem byl akademický sochař Břetislav Benda, byla odhalena před budovou okresního soudu a finančních úřadů 7. března 1937. Z nařízení německé správy byl pomník 21. července 1940 stržen a socha roztavena pro válečné účely. Žulový podstavec zůstal zachován. V roce 1945 byla uspořádána sbírka na opětovné postavení pomníku. Kopie sochy, kterou za podpory Břetislava Bendy vytvořila místní kovolitecká firma Josefa Haszpry, byla odhalena na původním místě 10. května 1947. Pomník byl znovu odstraněn v listopadu 1956, socha nejdříve odvezena do suterénu brandýského zámku, později přemístěna do budovy za místní radnicí. K nové obnově pomníku došlo během pražského jara 1968, po komplikacích byl odhalen 27. října 1968 na novém místě před vchodem do budovy Pedagogické fakulty UK.

Prohlédnout detail
Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Čelákovice Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Bronzová pamětní deska obdélného formátu s plastickým písmem a pěticípou hvězdou byla umístěna na domě čp. 234 v dnešní Masarykově ul., sídle bývalé služebny SNB v Čelákovicích kolem roku 1975. Její zhotovení objednal náčelník místního obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Deska byla z rozhodnutí městského zastupitelstva 14. března 1994 sejmuta a uložena do sbírek městského muzea. Při výročích je zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (*1923) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v létě 1952 odsouzen k výkonu trestu v jáchymovských dolech, odkud byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu následujícího roku. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (*1898). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.

Prohlédnout detail
Český Brod. Pamětní deska sokolům

Český Brod Pamětní deska sokolům

Bronzová deska je umístěna na budově sokolovny a byla odhalena u příležitosti 110. výročí položení jejího základního kamene dne 28. října 1994. Jejím iniciátorem byl tehdejší náčelník místního Sokola Josef Kapička. Viz Praha 1. Pomník sokolům.

Prohlédnout detail
Chlum. Pomník Anně Kvašové

Chlum Pomník Anně Kvašové

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (*1908). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti.

Prohlédnout detail
Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi

Hrádek u Vlašimi Pamětní deska Františku Štverákovi

Deska z červené žuly je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži, byla odhalena 3. července 2011 a požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý. Rytý text je tvořen úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci. František Štverák se narodil 5. března 1909 do rodiny vesnického učitele Antonína Štveráka z Hrádku u Vlašimi. Po dokončení obecné školy studoval na gymnáziu v Benešově, kde maturoval v roce 1928. Poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze – Dejvicích a absolvoval teologická studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1933. Jako kaplan vystřídal několik farností na Rokycansku a v Polabí a v roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se František Štverák aktivně zapojil do odboje proti nacistickému režimu. Vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně pro domácí odboj a podílel se na rozšiřování ilegálního odbojového časopisu V boj. Zatčen gestapem byl 22. května 1940 a odsouzen na pět let, vězněn byl v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau. Po návratu do Chval u Prahy v roce 1945 se pustil do přerušené práce a v lednu 1946 byl ustanoven vikářem okolních farností.

Prohlédnout detail
Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi

Kamberk Pamětní deska Václavu Burdovi

Pamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č.p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově se v obci konala připomínka události také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později podlehl následkům zranění v táborské nemocnici.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Kladno Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi. Kladenský rodák Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu. Jako kapitán generálního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však před hrozícím zatčením ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Kladno Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně, odešel Jiří Kolář po druhé světové válce do Prahy, kde se etabloval nejdříve jako básník. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení: zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech, propuštění ze zaměstnání v nakladatelství, téměř rok ve vyšetřovací vazbě a soud (1952–1953). Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech, včetně jeho vrcholného básnického díla Prométheova játra (z roku 1950). Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým; po okupaci 1968 sponzoroval literární samizdat. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska upomínající Pomník padlým vojínům a legionářům se sochou TGM

Kladno Pamětní deska upomínající Pomník padlým vojínům a legionářům se sochou TGM

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci Pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen. Viz též Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Pamětní deska u pomníku TGM.

Prohlédnout detail
Kluky. Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Kluky Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Iniciátorem připomínky byl pan Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, pana Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné  obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes 30 osob z Kluk i sousedních obcí Sudoměř, Březinka, Vrátno, Malé Všelisy, Líny, Trnová, Plužná, Doubravice, Kovanec, Březovice, Skalsko, Katusice, Valovice, Olešno, Ždírec a Luka. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů spáchal 18. října 1952 sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě.

Prohlédnout detail
Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi

Kolín Pamětní deska Borisi Volkovi

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, pana Smrčka a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena a nahrazena díky iniciativě Bronislavy Adámkové plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy. V roce 1945 vstoupil sedmnáctiletý Boris Volek (26. srpna 1928 – 11. listopadu 1952) do oddílu Junáka v Praze-Košířích a začal se věnovat skautingu. Po absolvování dvou tříd vyšší drogistické školy přešel do 3. ročníku vyšší průmyslové školy chemické v Kolíně. V Kolíně založil ze skautů a spolužáků tajnou odbojovou protikomunistickou skupinu – Bratrstvo. V jejich činnosti zpočátku hrála úlohu i mladistvá romantika a dobrodružství z rizikové ilegální práce. V prvním stádiu své činnosti se členové Bratrstva snažili získat zbraně, aby se s nimi zúčastnili případného státního ozbrojeného převratu. Bratrstvo vytvořilo své užší vedení ve složení, Boris Volek. Evžen Vítek (Volkův starší spolužák) a Jaroslav Martínek (vedoucí bývalého junáckého oddílu). Snažili se, aby jejich skupina našla spojení i s dalšími protikomunistickými skupinami v Československu, popřípadě navázala spojení se zahraničním protikomunistickým odbojem. Z tohoto důvodu odešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici do zahraničí a začátkem září se vrátil zpět do ČSR jako agent CIC. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou a špionážní činností z průmyslových závodů atp. Evžen Vítek se často vracel se zprávami a splněnými úkoly zpět do americké okupační zóny Německa. Vícekrát překračoval ilegálně státní hranici a až do svého zatčení v roce 1950 přinášel i nové instrukce pro činnost Bratrstva. Po jeho zatčení byla mimo jiné odhalena i činnost Bratrstva. 3. února 1950 byl zatčen Jaroslav Martínek (*1929), 1. března byl zatčen Boris Volek a po něm další studenti průmyslové školy chemické v Kolíně. Osmnáct členů ilegální skupiny Bratrstvo odsoudil 18.–20. prosince 1950 Státní soud za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Nepodmíněné tresty u obžalovaných, včetně ztráty majetku, občanských práv a udělení pokut se pohybovaly od 18 do 5 roků odnětí svobody. Boris Volek byl odsouzen na 16 let ztráty svobody a byl převezen do Horního Slavkova do trestaneckého tábora XII, aby trest odpracoval v uranových dolech. Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu. Boris Volek se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14. [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] S dopadenými trestanci a těmi, kdo o jejich útěku věděli, byl v Hornickém domě v Jáchymově zinscenován exemplární proces. Před senátem Státního soudu stanulo 19.–21. března 1952 dvanáct obžalovaných. Postřelený vězeň Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 roků, Vladimír Křivánek na 16 roků, František Kubát na 21 roků, Josef Tykvart na 18 roků, Věkoslav Subotič na 17 roků, Otto Matějka na 16 roků, Václav Novák na 15 roků, Otakar Novák na 15 roků a Stanislav Pech na 3 roky. Strážmistr SNB Josef Karolík byl odsouzen k trestu smrti, rovněž Ladislav Plšek a Boris Volek. Poslední dva jmenovaní byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen a uvězněn v dopravní šachetní kleci. Všichni tři odsouzení k smrti byli převezeni do Prahy a popraveni v ranních hodinách 11. listopadu 1952 ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Kolín Pomník Anastázi Opaskovi

Pomník s bustou Jana Nepomuckého Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan Opasek se narodil 20. dubna1913 ve Vídni, ale v roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1932 odešel do kláštera v Břevnově, vstoupil do benediktinského řádu a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu. V červenci 1938 byl vysvěcen na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera. Během 2. světové války spolu se svými spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám. V roce 1947 obdržel Řád za zásluhy v boji proti nacismu a byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB, po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl 27. listopadu – 2. prosince 1950 souzen v rámci velkého proticírkevního procesu „Zela a spol.“ [viz Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina a Praha. Podmínečně propuštěn byl na amnestii prezidenta republiky v květnu 1960 a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 mohl působit jako správce depozitáře grafických sbírek Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do Rakouska a posléze NSR, kde žil až do roku 1990 v benediktinském klášteře v Rohru. V roce 1972 spoluzakládal katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů, v roce 1977 sdružení podpořilo Chartu 77. V roce 1990 se vrátil do Československa, byl jmenován opatem břevnovského kláštera a v roce 1993 arciopatem. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě kláštera v Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik. V exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Prohlédnout detail
Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi

Koubalova Lhota Pomník Vladimíru Mandíkovi

S příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů – Vladimíra Mandíka, Václava Junka, Aloise Laciny a Karla Máši, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník Vladimíru Mandíkovi (*1892) dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené – Václava Junka (*1906), Aloise Lacinu (*1904) a Karla Mášu (*1905) – připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík, Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také personální základ místní organizace Komunistické strany Československa (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru (MNV) Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a jejím případném rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře n. Vltavou). Není tedy překvapením, že z vraždy byli krátce na to obviněni a zatčeni zbývající aktéři sporu. Ti se v průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku  [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu, Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu], k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však přirozeně náležitým způsobem propagandisticky využit byl. Podstatou kriminální zločin byl veřejnosti prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.

Prohlédnout detail
Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace

Křečhoř-Kutlíře Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace

Pamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky. Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Postupně zanikla nejen dosavadní forma života na vesnici a způsoby zemědělského hospodaření, ale také se velmi výrazně proměnila krajina a celkový ráz venkova.

Prohlédnout detail
Krhanice. Pomník 17. listopadu 1989

Krhanice Pomník 17. listopadu 1989

Žulový pomník s rytým letopočtem byl odhalen 17. listopadu 1990, u příležitosti prvního výročí demokratické revoluce, z iniciativy tehdejší starostky MUDr. Heleny Macháčkové a za finanční podpory místního Občanského fóra. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu  1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Křinec. Pamětní deska Vladimíru Přikrylovi

Křinec Pamětní deska Vladimíru Přikrylovi

Bronzová deska v horní části vlevo se znakem městyse Křinec a v pravé se státním znakem Československé republiky a textem níže byla odhalena dne 19. dubna 2014 vnukem Vladimíra Přikryla. Iniciátory desky byli městys Křinec a členové Klubu vojenské historie Veteranen. Generál Vladimír Přikryl (1895–1968), účastník prvního i druhého odboje [viz Horní Studénky. Pamětní deska Vladimíru Přikrylovi], žil v Křinci po svém propuštění z vězení v roce 1953.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Kutná Hora Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple blízko rozlučkové síně na hřbitově v Kutné Hoře a byla odhalena dne 4. listopadu 2011. Jejím iniciátorem byla místní pobočka Konfederace politických vězňů. Emanuel Viktor Voska se narodil 14. listopadu 1875 v Kutné Hoře. Vyučil se kamenosochařem, ale už v devatenácti letech se vystěhoval do Spojených států amerických, kde se prosadil jako úspěšný stavební podnikatel. Působil zároveň v českých krajanských spolcích, organizoval návštěvy T. G. Masaryka v USA a za první světové války pro něj organizoval mezi krajany zpravodajskou síť. Od vstupu USA do války vykonával funkci styčného důstojníka mezi americkou armádou a legiemi, mj. i v Rusku. Patřil k informátorům amerických vojenských a politických kruhů v době mírové konference v Paříži. Od roku 1919 žil v ČSR, působil v sociální demokracii, organizoval založení Čs. červeného kříže a později pomoc antifašistům v Německu a Španělsku. Za nacistické okupace se mu po krátkém uvěznění podařilo emigrovat do USA a během druhé světové války pracoval pro americkou zpravodajskou službu v Turecku. Po válce se E. V. Voska vrátil do Prahy a jako sedmdesátiletý se opět pustil do podnikání, jeho firma dovážela americké psací stroje a do společenského života.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pamětní deska obětem komunismu

Kutná Hora Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře. Zhotovení a umístění desky na budově městského úřadu bylo financováno městem. Deska ze světlého kamene nese nápis, emblém KPV a kovovou plastiku ruky v přísaze. Byla odhalena v roce 1993.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pamětní nápis na pomníku TGM

Kutná Hora Pamětní nápis na pomníku TGM

Pomník s bronzovou sochou TGM na žulovém podstavci byl vybudován podle návrhu sochaře Karla Dvořáka a architekta Pavla Janáka. Nápis na zadní straně připomíná jeho odhalení v roce 1948 a odstranění v roce 1959. Pomník prezidentu Masarykovi před Vlašským dvorem byl odhalen 27. října 1938. Německou okupační správou byla socha odstraněna v noci z 18. na 19. června 1940 a v červenci 1942 roztavena. K znovuodhalení pomníku došlo z iniciativy faráře Českobratrské církve evangelické Jana Duse přesně o deset let později. Mezi 14. a 18. lednem 1959 byl pomník opět odstraněn a socha uložená v depozitáři místního muzea na přelomu let 1964 a 1965 roztavena. Po roce 1989 byla socha podle dochované sádrové kopie zrekonstruována odlita Miloslavem Smrkovským a Petrem Krámkem. Na původní podstavec nalezený ve skladu technických služeb města se vrátila v roce 1991. Pomník byl slavnostně odhalen 27. října kutnohorským starostou Jaroslavem Bendou.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pomník Miladě Horákové

Kutná Hora Pomník Miladě Horákové

Pomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován jako „Sad JUDr. Milady Horákové“. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský. Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička odsouzená v zinscenovaném procesu a popravená 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Lešetice. Památník Vojna

Lešetice Památník Vojna

Památník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram. Památník zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V roce 2007 zde byly instalovány plastiky akademického malíře Jiřího Sozanského převezené z areálu věznice ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům].

Prohlédnout detail
Libčice nad Vltavou. Pamětní deska 17. listopadu 1939 a 1989

Libčice nad Vltavou Pamětní deska 17. listopadu 1939 a 1989

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2015 na budově městského úřadu u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Připomíná obě listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu  1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Liběchov. Pomník obětem světových válek a komunismu

Liběchov Pomník obětem světových válek a komunismu

Po vzniku Československé republiky byl původní pomník císaři Josefu II. z roku 1884 přeměněn na pomník padlých v první světové válce – zachovaný podstavec byl opatřen jmény místních padlých a na něj nově vztyčen čtverhranný obelisk s letopočtem 1914–1918. Dílo sochaře Josefa Kysely bylo slavnostně odhaleno koncem května 1932 za přítomnosti československého ministra vnitra. Po pádu komunistického režimu iniciovalo zastupitelstvo rozšíření dedikace o připomínku obětem druhé světové války a komunismu. Deska byla odhalena v říjnu 1998.

Prohlédnout detail
Mělník. Pamětní deska Josefu Strakovi

Mělník Pamětní deska Josefu Strakovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec. Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.

Prohlédnout detail
Mělník. Pamětní deska obětem komunismu

Mělník Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 6. ledna 1996 ve vstupní hale Masarykova kulturního domu, kde se v 50. letech konaly politické procesy. Skupina označovaná jako Mělník-Louny či MAPAŽ (Masaryk-Palacký-Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese, pomáhala při ilegálních přechodech hranic, vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje].

Prohlédnout detail
Mělník. Pomník „Pocta Janu Palachovi“

Mělník Pomník „Pocta Janu Palachovi“

Pomník byl odhalen 19. ledna 2009 u příležitosti 40. výročí smrti Jana Palacha v sadech proti gymnáziu, ve kterém Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] studoval a které nyní nese jeho jméno. Monumentální sochu znázorňující siluetu hořícího muže vytvořil v roce 1969 András Beck (1911–1985), maďarský sochař žijící ve Francii. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil prezident ČR Václav Klaus, který spolu se státním tajemníkem pro evropské záležitosti ministerstva zahraničních věcí Francie sochu odhalil. Přítomni byli i další hosté, mj. maďarský velvyslanec, ministr Alexandr Vondra, starosta a další zástupci města, které na pořízení sochy vypsalo veřejnou sbírku.

Prohlédnout detail
Milovice. Pamětní deska odchodu Sovětské armády

Milovice Pamětní deska odchodu Sovětské armády

Pamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po odcizení rozhodlo zastupitelstvo města v dubnu 2007 o pořízení nové pamětní desky; prozatímně ji nahradila plechová kopie instalovaná na původním místě, která byla sňata v roce 2010 v souvislosti s rekonstrukcí budovy radnice na náměstí 30. června. Obnovení původního pamětního místa bylo plánováno k 25. výročí v červnu 2016. V Milovicích se nacházelo tzv. velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze; Prostějov. Pamětní deska obětí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy]. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Krieglovi]. Koexistence se sovětskými posádkami [viz též Vysoké Mýto. Pamětní deska na vojenskou intervenci a pobyt sovětské okupační armády] se stala součástí každodenního života za normalizace ve více než třiceti městech a obcích v Československu. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.

Prohlédnout detail
Mladá Boleslav. Pamětní deska obětem komunismu

Mladá Boleslav Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 17. listopadu 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Bronzová deska s rytým nápisem uložená na přivráceném žulovém kvádru je umístěna na kraji parkové úpravy náměstí.

Prohlédnout detail
Mladá Boleslav. Pamětní deska sokolským obětem nacismu a komunismu

Mladá Boleslav Pamětní deska sokolským obětem nacismu a komunismu

Bronzová deska obětem nacistické a komunistické perzekuce z řad mladoboleslavských sokolů byla odhalena 24. června 2015 z iniciativy České obce sokolské a Československé obce legionářské. Stalo se tak u příležitosti 110. výročí otevření sokolovny v Mladé Boleslavi a 25. výročí znovuobnovení Sokola po pádu komunismu. [viz Praha 1. Pomník sokolům]  

Prohlédnout detail
Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Mnichovo Hradiště Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny, společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (*1913) byl po absolvování Vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. V září 1848 byl převelen jako velitel roty v  Benešově. 16. května 1949 byl zatčen a obviněn z přípravy vojenského převratu [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní údajné aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Prohlédnout detail
Mnichovo Hradiště. Pomník obětem bojů za svobodu

Mnichovo Hradiště Pomník obětem bojů za svobodu

Původní pomník obětem první světové války, jehož autorem je sochař Rudolf Březa, měl být odhalen v říjnu 1938. Po odtržení Sudet byla již odlitá socha Čechie s revoluční čapkou držící ratolest vavřínu a lípy uschována do země. Po roce 1945 bylo rozhodnuto, že pomník bude připomínkou i padlým a umučeným během druhé světové války. K odhalení pomníku obětem bojů za svobodu v letech 1914–1918 a 1939–1945 došlo 5. května 1946. Na žádost Českého svazu bojovníků za svobodu byla v říjnu 2002 dedikace rozšířena i na protikomunistický odboj. Změnu schválila rada města a doplnění nápisu na pomník na náklady města Mnichovo Hradiště provedl místní kameník pan Václav Ješke.

Prohlédnout detail
Mořina. Památník politickým vězňům

Mořina Památník politickým vězňům

Památník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Ing. Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule. Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako Trestanecký lom, neboť zde byl provozován trestanecký pracovní tábor za druhé světové války a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají Českým Mauthausenem.

Prohlédnout detail
Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi

Mukařov Pamětní deska Josefu Beranovi

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964. Pražský arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi] byl od roku 1949 internován či pod dohledem StB na několika místech republiky [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově].

Prohlédnout detail
Neratovice. Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Neratovice Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem se státním znakem a nápisem Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi, diplomatu a politickému vězni byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (Lobkovice 1883 – 1963 Praha)byl ve svých sedmdesáti letech zatčen a odsouzen za napomáhání k útěku svému bývalému spolupracovníkovi a jednomu ze svých následovníků na vyslaneckém postu Karlu Erbanovi. Trest odpykával ve věznici v Praze na Pankráci a v Ilavě. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno  neratovická základní škola ve Školní ulici.

Prohlédnout detail
Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Nižbor Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově místní základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Generál Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Patřil mezi okruh vysokých vojenských představitelů, kteří na příkaz Bedřicha Reicina začali být krátce před únorovým převratem sledováni obranným zpravodajstvím. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, připravoval útěk rodiny na Západ. Generál Hasal úspěšně překročil hranice do americké zóny na počátku července, v početné skupině, v níž prchal také generál Mikuláš Ferjenčík (1904–1981). Ačkoli obranné zpravodajství mělo o plánovaném útěku generálů informace (i o dalších, např. Aloise Lišky či Františka Moravce), nezasáhlo, neboť jejich činnost v exilu hodlalo pomocí svých spolupracovníků zpravodajsky využít.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces se soukromými rolníky ze Všejan a Vanovic – komunistickou justicí označovaný jako Antonín Maruška a spol. – se konal v prosinci 1950 v nymburském divadle. Skupina „venkovských boháčů a jejich přisluhovačů“ odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus), letákovými akcemi požadovala konání svobodných voleb pod patronací OSN a vyjadřovala se k politickému vývoji v zemi. Členové skupiny byli od jara 1950 postupně pozatýkáni. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, došlo i k neúspěšnému pokusu ukrýt u Antonína Marušky zbraně. Za svědectví o této akci byla manželka Antonína Marušky odsouzena pro křivé obvinění místního komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo na příkaz z vyšších míst zatčeno krajským velitelstvím Státní bezpečnosti téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném Oskar Krause a spol. Impulsem k vytvoření protistátní skupiny se stal kontakt Josefa Plzáka, agenta-chodce s manžely Krauseovými. Státní bezpečnost, která Josefa Plzáka sledovala (byl zatčen v září 1949 a 24. října v Lounech [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] Státním soudem odsouzen k trestu smrti), poslala za Krauseovými agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka. Na jeho podnět Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a fotografie nymburského seřaďovacího nádraží. Veřejný proces s devíti nymburskými občany se konal v nymburské sokolovně – 14. června 1950 byli Státním soudem odsouzeni za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo byl v té době uvězněn pro pokus o ilegální překročení hranice. Rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu

Obděnice Pamětní deska obětem komunismu

Bronzová deska připomínající jména popravených členů protikomunistické skupiny Černý lev 777 byla umístěna 10. února 1995 z iniciativy Václava Sirotka, synovce jednoho z popravených, a Vladimíra Bohuslava na památník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Nad deskou je obdélníkový reliéf souboje svatého Jiří s drakem a nad ním půlkruhový nápis: Z POROBY NEZÁVISLOST. Po obou stranách památníku jsou jména nejen místních občanů, ale i občanů z okolních obcí, kteří padli ve světové válce. [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu]

Prohlédnout detail
Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům

Paběnice Pamětní deska internovaným biskupům

Pamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev. Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] byl od roku 1949 protiprávně internován či pod dohledem StB na různých místech Československa, nejprve v arcibiskupském paláci v Praze a posléze na dalších místech [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově]. Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela opatřit či vyrobit kompromitující materiály. Ve vile v lese nedaleko Paběnic, v bývalém letním sídle stavitele Viktory, byl arcibiskup internován od 20. prosince 1957 do 3. října 1963. Zde se opět sešel s biskupy Karlem Skoupým (1886–1972) a Josefem Hlouchem (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], sestrami dominikánkami, Alenou (Marií) Chromčákovou, Konrádou Czepegyovou, Bernardou (Vincencií) Klementovou, a na krátký čas také se slovenským biskupem Jánem Vojtaššákem (1877–1965). Izolace byla velmi přísná, styk se světem mimo vykázaný objekt minimální a žádný osobní finanční příjem.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Poděbrady Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u Pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín byl jako jeden ze „tří králů“ protinacistického domácího odboje zatčen v květnu 1941 a popraven během tzv. druhé heydrichiády. Zdena Mašínová byla zatčena v lednu 1942 a po popravě jejího manžela v srpnu propuštěna. V roce 1945 se zúčastnila tryzny na kobyliské střelnici. Po únoru 1948 na základě tzv. Gottwaldovy výzvy vstoupila do komunistické strany, po zatčení Milady Horákové, s níž byla za války vězněna v Terezíně, ze strany opět vystoupila. V listopadu 1953, po úspěšném útěku jejích synů Ctirada a Josefa a Milana Paumera do západního Berlína, byla znovu zatčena. Pro těžké zdravotní obtíže způsobené neléčením po přestálých operacích před vězněním i během něho nebyla ve stavu, jenž by umožnil soudit ji spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji]  obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata a Václav Švéda, zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák, bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Ve vězení zemřela o rok později [viz též Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místního sboru Církce československé husitské a převším faráře Josefa Šamánka. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi

Poděbrady Pamětní deska Milanu Paumerovi

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (*1931) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (*1930) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi,  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Poděbrady Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda a Zbyněk Janata – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (*1902), Václav Švéda (*1921) a Zbyněk Janata (*1933) byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (*1907), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici. [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 6. Pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955; Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]  V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Prohlédnout detail
Příbram. Kříž Josefa Toufara

Příbram Kříž Josefa Toufara

Iniciátorem kříže P. Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil v první polovině 90. let P. Josef Břicháček, tehdejší představený komunity redemptoristů na Svaté Hoře. Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti P. Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.

Prohlédnout detail
Příbram. Muzeum třetího odboje

Příbram Muzeum třetího odboje

Muzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992. Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen ve třetím odboji a ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005  se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].

Prohlédnout detail
Příbram. Památník politickým vězňům

Příbram Památník politickým vězňům

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz. V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – během nuceného nasazení v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Prohlédnout detail
Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Rakovník Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Prohlédnout detail
Rataje nad Sázavou. Pamětní deska obětem komunismu

Rataje nad Sázavou Pamětní deska obětem komunismu

Deska s raženým nápisem byla slavnostně odhalena 17. listopadu 2011 a je umístěna v památníku padlých ve světových válkách v parku pod rybníkem v Ratajích nad Sázavou (původní památník vznikl podle návrhu stavitele Antonína Kozáka roku 1928). Iniciátorem desky obětem komunismu byla dcera diplomata a spisovatele Zdeňka Němečka, Olga Brzorádová, která se po čtyřiceti letech emigrace vrátila zpět do vlasti. Desku navrženou grafickým studiem Lepor v Kutné Hoře financoval městys Rataje nad Sázavou.

Prohlédnout detail
Sedlčany. Pamětní deska Františku Bučilovi

Sedlčany Pamětní deska Františku Bučilovi

Pamětní deska pateru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miroslava Vlka 15. prosince 2005. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. Tento nález byl propagandisticky zneužit vůči místním občanům a P. Bučil byl na jeho základě znovu obžalován. Státní soud zasedal již 2. února 1951 v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností vybranou církevními tajemníky. Líčení před senátem Státního soudu přenášel místní rozhlas. P. Bučil byl odsouzen za sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl děkan Bučil přemístěn do věznice Plzeň-Bory. Později byl vězněn v Mírově, Mladé Boleslavi, Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)].

Prohlédnout detail
Sedlec-Prčice. Kříž obětem komunismu

Sedlec-Prčice Kříž obětem komunismu

Kříž ze světlé žuly, u jehož paty je umístěna bronzová deska s nápisem, byl odhalen v zahradě léčebny dlouhodobě nemocných a domova seniorů v roce 2011. Iniciátorem i investorem připomínky je pan Ivo Foltýn [viz též Janov nad Nisou-Hrabětice. Kříž obětem komunismu].

Prohlédnout detail
Slaný. Pamětní desky obětem komunistického režimu ze Slaného a Slánska

Slaný Pamětní desky obětem komunistického režimu ze Slaného a Slánska

Pamětní desky byly odhaleny 24. září 1996 a 16. listopadu 2009 z iniciativy Konfederace politických vězňů, resp. městského zastupitelstva. Deska věnovaná René Černému a Josefu Šípkovi z roku 1996 je modře smaltovaná s bílým písmem, autorem novější desky z tvrzeného plastu dedikované obětem komunismu ze Slánska je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.

Prohlédnout detail
Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu

Smečno Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu

Terrazzová pamětní deska s rytým textem je umístěna v bráně zámku ve Smečně. Hlavním iniciátorem instalace desky, která byla odhalena dne 7. května 2000, byl bývalý příslušník 57. PTP pan Karel Šťáva. 57. PTP Libušín-Kladno vznikl 1. října 1950 jako tzv. těžký prapor, jehož příslušníci, politicky nespolehliví branci a záložníci, pracovali v dolech na Kladensku. Těžké prapory nahrazovaly Vojenské báňské oddíly (VBO), které existovaly v letech 1946–1951 a byly sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. 57. PTP Libušín-Kladno zanikl od 1. května 1954 [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu

Svatý Jan pod Skalou Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 21. května 2005 obcí Svatý Jan pod Skalou, Svatojánskou společností a Konfederací politických vězňů. V bývalém benediktýnském klášteře ve Svatém Janu pod Skalou byl na podzim 1949 zřízen tábor nucených prací (TNP), zatímco šest místních řeholníků bylo přestěhováno do místního mlýna (na jaře 1950 byli odvezeni k internaci v Želivi a Oseku). Tábor, jenž sloužil jako také jako sběrný, byl zrušen již k 31. prosinci 1950, především mladí muži přikázaní do svatojánského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách v Králově Dvoře.

Prohlédnout detail
Svídnice. Pamětní deska Marii Elišce Pretschnerové

Svídnice Pamětní deska Marii Elišce Pretschnerové

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru. Marie Eliška Pretschnerová, křestním jménem Anna (1911–1993), vstoupila do Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF) a v roce 1932 složila řeholní sliby. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu Kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1948, kdy byla škola zrušena.

Prohlédnout detail
Všetaty. Busta Jana Palacha

Všetaty Busta Jana Palacha

Sádrovou bustu na dřevěném pylonu před deskou s nápisem Jan Palach vytvořila sochařka Vlasta Prachatická. Pamětní místo vzniklo z iniciativy Společnosti Jana Palacha ve vestibulu školy, kterou Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] navštěvoval v letech 1954 až 1963. Odhalil ji 16. ledna 1999 u příležitosti 30. výročí Palachova úmrtí prezident Václav Havel.

Prohlédnout detail
Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi

Všetaty Pamětní deska Janu Palachovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a pochodní byla odhalena v roce 1990 z iniciativy Společnosti Jana Palacha na budově základní školy, kterou Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] navštěvoval v letech 1954 až 1963. Společnost Jana Palacha vznikla v lednu 1969. Její činnost byla záhy zakázána, finanční dary z celonárodní sbírky na vybudování pomníku Janu Palachovi, jejž měl vytvořit sochař Olbram Zoubek, byly vráceny dárcům či propadly ve prospěch státu. Po listopadu 1989 obnovená společnost se věnuje připomínání jeho odkazu.

Prohlédnout detail
Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II

Všetaty Pamětní deska Janu Palachovi II

Místo uložení ostatků Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] v letech 1974–1990 připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad. V roce 1994 byl u vchodu do urnového háje odhalen pomník [viz Všetaty. Pomník „Pocta Janu Palachovi“].

Prohlédnout detail
Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III

Všetaty Pamětní deska Janu Palachovi III

Pamětní deska na rodném domě Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] s vytesaným nápisem byla odhalena v roce 1993 z iniciativy Společnosti Jana Palacha.

Prohlédnout detail
Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV

Všetaty Pamětní deska Janu Palachovi IV

Černá mramorová deska s posmrtnou maskou a zlatým nápisem byla odhalena 22. ledna 1994 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Originál posmrtné masky Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], kterou sejmul sochař Olbram Zoubek, zde byl dočasně umístěn už v roce 1969 [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi].

Prohlédnout detail
Všetaty. Pamětní expozice Jana Palacha

Všetaty Pamětní expozice Jana Palacha

Expozice s dokumenty o životě Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] byla odhalena v roce 1996 zásluhou Společnosti Jana Palacha a nachází se v 1. patře budovy základní školy Jana Palacha.

Prohlédnout detail
Všetaty. Pomník „Pocta Janu Palachovi“

Všetaty Pomník „Pocta Janu Palachovi“

U vchodu do urnového háje všetatského hřbitova připomíná Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] torzo pomníku akademického sochaře Františka Jandy, který byl odhalen v roce 1994 a sestával z trojice plastik nazvaných Oběť, Smutek a Plamen (první dvě jmenované byly v letech 2007–2011 ukradeny). Pomník s názvem Pocta Janu Palachovi autor vytvořil podle původního návrhu z roku 1969, jenž byl zamýšlen pro místo, kde se Jan Palach upálil [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci]. Nedaleko se nachází pamětní deska připomínající místo uložení ostatků Jana Palacha v letech 1974–1990 [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II].

Prohlédnout detail
Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha

Vysoký vrch Mohyla Jana Palacha

Mohylu založenou v den úmrtí Jana Palacha tvoří vršené kamení s dřevěným křížem a podobiznou. Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Viz též Smrk. Mohyla Jana Palacha.

Prohlédnout detail
Zaječov (Svatá Dobrotivá). Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu

Zaječov (Svatá Dobrotivá) Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu

Pomník 52. pomocnému technickému praporu byl v Zaječově odhalen 4. října 2001 z iniciativy Svazu PTP – VTNP a Vojenských lesů a je umístěn nad svatodobrotivským klášterem. Pomník, jehož autorem je architekt Jiří Rathouský, tvoří na kamenech umístěné dvě bronzové desky. První nese označení místního PTP (v podobě vojenské výložky), druhá nápis připomínající jeho historii. 52. pomocný technický prapor ve Svaté Dobrotivé patřil mezi první čtyři útvary PTP [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům], které vznikly 1. září 1950 reorganizací tzv. silničních praporů ženijního vojska, v nichž byli od srpna 1948 soustřeďováni politicky nespolehliví odvedenci k nucené práci. Prapor sestával z pěti rot, z nichž jednu (tzv. kněžskou) tvořili především řeholníci svezení z internačních táborů, kteří tak byli izolováni od ostatního mužstva a podíleli se např. na stavbě silnice ve Strašicích. „Standardní“ roty pracovaly na různých místech západních a středních Čech, např. ve Strašicích, Lešanech, Stříbře [viz Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu], stavěli vojenskou nemocnici v Plzni, ale i obytné domy v Praze Vokovicích. Ubytovací objekty 52. PTP vznikly na místě bývalého sběrného a vězeňského tábora zřízeného německou okupační správou v době protektorátu. Po zrušení Pomocných technických praporů v roce 1954 byl místní PTP přeměněn v 52. technický prapor, jehož velitelství bylo v roce 1956 přemístěno do Stružné u Karlových Varů. Svatá Dobrotivá však nadále zůstala posádkou odloučených jednotek.

Prohlédnout detail
Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let

Zdice Pomník obětem politických procesů 50. let

Dne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II].

Prohlédnout detail
Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Zvěstov Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla doplněna na zvěstovský pomník obětem první světové války 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (*11.8.1923) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal (cílem akce bylo podle všeho zastrašení), byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny – kromě dalších osob [viz Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi] – rovněž Jarošova matka a sestra za poskytnutí úkrytu agentovi západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl) k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let. Odsouzeno bylo celkem 36 občanů, kteří Slepičku ukrývali či jiným způsobem podporovali. V roce 1995 byl Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, rehabilitován.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru