Ve Středočeském kraji je možné nalézt přes padesát konkrétních i symbolických připomínek represe prováděné v letech 1948–1989 ve jménu komunistické ideologie i připomínek odporu proti komunistickému režimu. V kraji se nachází autentická místa pracovních táborů na těžbu uranové rudy, jejichž historii spojenou s nucenou prací politických vězňů připomínají Památník Vojna, Památník politickým vězňům na hřbitově v Příbrami i zdejší Muzeum třetího odboje. Na existenci dalších pracovních táborů odkazují pamětní místa v Mořině a ve Svatém Janu pod Skalou. Stálá expozice na zámku v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi přibližuje fenomén pomocných technických praporů, jimž jsou také věnována pamětní místa v Zaječově (52. PTP) a ve Smečně (57. PTP).
Několik připomínek, většinou na autentických místech, komemoruje oběti významných regionálních procesů (Beroun, Mělník, Nymburk). Připomínky na násilnou kolektivizaci jsou spojeny s Klukami, Kutlířemi, Nymburkem či Zvěstovem. Na perzekuci církví upozorňují pamětní místa v Berouně, Hrádku u Vlašimi, Kolíně, Mukařově, Paběnicích, Příbrami, Sedlčanech, členů Sokola pak v Českém Brodě a Mladé Boleslavi.
Na území Středočeského kraje se dochovalo několik pamětních míst z doby normalizace, která byla odhalena obětem násilných ozbrojených aktů proti představitelům socializace vesnice v 50. letech (Chlum, Kamberk, Koubalova Lhota). K těm se řadí i pamětní deska v Čelákovicích, na rozdíl od předchozích po roce 1989 sňatá a uložená do muzejního depozitáře. Je spojena s činností skupiny bratří Mašínů, kterou po pádu režimu komemoruje několik pamětních míst v Poděbradech. Jako vše, co se týká případu bratří Mašínů, tedy i způsobu jeho komemorace, vzbuzuje vypjaté emoce a zcela protichůdná stanoviska.
Další okruh pamětních míst připomíná Jana Palacha – v Mělníce, na Vysokém vrchu (mohyla), ale v první řadě v jeho rodišti ve Všetatech, kde k již existujícím připomínkám ve škole, sokolovně, na hřbitově ad., přibude v srpnu 2019 památník vybudovaný z rekonstruovaného domu Palachovy rodiny.
Přehled doplňují symbolická pamětní místa v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Kutné Hoře, Liběchově, Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti, Ratajích nad Sázavou a Sedleci-Prčicích a pomník 17. listopadu 1989 v Krhanicích, odhalený u příležitosti prvního výročí pádu komunistického režimu.
Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních. Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailModrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].
Prohlédnout detailNa soukromém pozemku jako součást oplocení před domem instaloval 17. listopadu 2009 k výročí Dne boje za svobodu a demokracii Josef Fialka dvě žulové desky, jejichž nápodoby se nacházejí v obci Chyšná [viz Chyšná. Antikomunistické pamětní desky]. Třetí žulová deska s nápisem byla osazena v roce 2013.
Prohlédnout detailVe spolupráci Svazu pomocných technických praporů – vojenské tábory nucených prací ČR, města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a Národního muzea byla 25. listopadu 2016 otevřena v prostorech druhého patra jižního křídla brandýského zámku stálá expozice Pomocné technické prapory – komunistické zločiny 50. let. Část exponátů pochází z expozice, která byla v zámku umístěna od roku 2004 a jejímiž iniciátory byli bývalí příslušníci PTP František Holec a Jiří Růžička. Expozice je věnována internačním formám politické perzekuce v 50. letech, zejména historii vojenských táborů nucených prací (VTNP) a pomocných technických praporů (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].
Prohlédnout detailÚstřední městský památník odhalený v roce 1981 tvoří pět pískovcových bloků, které symbolizují koncentrační tábory a další místa utrpení (Lidice – druhý blok zleva se stylizovanou růží). Je situován na trojúhelníkové základně s dvěma vlajkovými stožáry. V roce 1990 byl osazen dvěma deskami – ústřední z černé leštěné žuly s novou dedikací je umístěna vertikálně před bloky, šedá žulová deska s rytým znakem města na pravém krajním bloku byla vyměněna (původní nesla nápis Na paměť bojovníků proti fašismu). V roce 2015 byl památník doplněn o dvě kovové desky, které byly slavnostně odhaleny 5. května. Desky nesou jména 130 obětí nacismu; pro odpor místní a krajské organizace KSČM na nich nejsou uvedeni i veteráni druhého odboje, perzekvovaní komunistickým režimem.
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena v říjnu 2013 z iniciativy místních členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Instalování desky proběhlo v rámci revitalizace pamětního místa a úpravy jeho okolí, které financovalo město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti na žulovém podstavci, jejímž autorem byl akademický sochař Břetislav Benda, byla odhalena před budovou okresního soudu a finančních úřadů 7. března 1937. Z nařízení německé správy byl pomník 21. července 1940 stržen a socha roztavena pro válečné účely. V roce 1945 byla uspořádána sbírka na opětovné postavení pomníku. Kopie sochy, kterou za podpory Břetislava Bendy vytvořila místní kovolitecká firma Josefa Haszpry, byla odhalena na původním místě 10. května 1947. Pomník byl znovu odstraněn v listopadu 1956, socha nejdříve odvezena do suterénu brandýského zámku, později přemístěna do budovy za místní radnicí. K další obnově pomníku došlo během pražského jara 1968, po komplikacích byl odhalen 27. října 1968 na novém místě před vchodem do budovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Zde pomník stál až do 11. července 1973, kdy byla z rozhodnutí městského národního výboru socha stržena a původní žulový podstavec rozřezán. Na konci roku 1989 byla socha TGM nalezena ve sklepích nelahozeveského zámku a po renovaci prozatímně odhalena 28. října 1990 v prostorách městského muzea. Na nově zhotovený žulový podstavec a původní místo se vrátila v září 1993.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska strážmistru Honzátkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 15. dubna 1975, k 30. výročí vzniku SNB. Po pádu komunistického režimu byla deska z rozhodnutí městského zastupitelstva v březnu 1994 sejmuta, uložena do sbírek městského muzea a při výročích zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. K 65. výročí události, 28. září 2016, byla z její iniciativy na původním místě osazena nová deska, vyrobená podle originálu. Za přítomnosti příbuzných, členů Klubu českého pohraničí a veřejnosti ji odhalil poslanec a předseda středočeského krajské organizace KSČM Stanislav Grospič. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.
Prohlédnout detailPamětní desku z iniciativy vedení města odhalili 17. listopadu 2019 starosta Josef Pátek a místostarosta Petr Studnička (ODS). Deska z patinovaného červeného bronzu s motivem klíčů na kroužcích, jejímž autorem je sochař Jakub Vlček, je umístěna na nádvoří Tvrze, v níž sídlí městské muzeum a kde bylo 3. prosince 1989 založeno místní Občanské fórum. Dva dny po zásahu bezpečnostních složek proti studentské demonstraci v Praze 17. listopadu 1989 [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] bylo ustaveno Občanské fórum [viz Děčín. Pamětní deska Občanskému fóru; Jeseník. Pamětní deska Občanskému fóru], které se postavilo do čela vyjednávání s vedením státu o politických a společenských změnách, jež vyústily v pád komunistického režimu.
Prohlédnout detailPamětní desku z iniciativy vedení města odhalili k 30. výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 2019 starosta Josef Pátek a místostarosta Petr Studnička (ODS). Deska z patinovaného červeného bronzu s motivem mříží, jejímž autorem je sochař Jakub Vlček, je umístěna na budově bývalé měšťanské školy, před níž stojí pomník padlým, kde se pravidelně konají vzpomínkové ceremonie.
Prohlédnout detailBronzová deska je umístěna na budově sokolovny a byla odhalena u příležitosti 110. výročí položení jejího základního kamene dne 28. října 1994. Jejím iniciátorem byl tehdejší náčelník místního Sokola Josef Kapička. Po nacistické perzekuci za války a krátkém období obnovy, jež vyvrcholilo sletem v roce 1948, přišla politika restrikcí a reorganizací vedoucí k zániku tradičního Sokola [viz Praha 1. Pomník sokolům].
Prohlédnout detailPomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailDeska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý. František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.
Prohlédnout detailPamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č. p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově byla událost přiomenuta také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem ze základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později v táborské nemocnici podlehl následkům zranění.
Prohlédnout detailPod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku. Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.
Prohlédnout detailPamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen.
Prohlédnout detailIniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, Antonína Smrčky a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena z iniciativy Bronislavy Adámkové nahrazena plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy. Boris Volek (1928–1952) se po válce začal věnovat skautingu. V Kolíně, kam přešel z Prahy studovat průmyslovou školu chemickou, založil ze skautů a spolužáků odbojovou skupinu Bratrstvo, která se chtěla zúčastnit očekávaného státního převratu. V užším vedení Bratrstva působil kromě B. Volka jeho starší spolužák Evžen Vítek (*1924) a vedoucí bývalého junáckého oddílu Jaroslav Martínek (*1929). Ve snaze navázat spojení se zahraničním odbojem přešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici a začal působit jako kurýr. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou činností týkající se strategických průmyslových závodů atp. Po jeho zatčení v dubnu 1950 byla odhalena i činnost Bratrstva. Osmnáct členů skupiny odsoudil Státní soud 18.–20. prosince 1950 za velezradu, špionáž a vyzvědačství (Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu). Boris Volek, odsouzený na 16 let, byl k výkonu trestu převezen do Horního Slavkova. Zde se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14 [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] a spolu s dalšími útěkáři byl znovu souzen v Jáchymově 19.–21. března 1952. Boris Volek a Ladislav Plšek (*1925) byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen. Oba byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena spolu s ní 26. října 1990. Pamětní místo bylo obnoveno podle architektonického návrhu Bohuslava Neumanna. Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti, jejímž autorem byl sochař Jaroslav Hruška, byla odhalena 28. října 1929. V červnu roku 1940 byla odstraněna a uschována v městském muzeu, v roce 1943 však došlo k jejímu roztavení pro vojenské účely. V roce 1946 vytvořil J. Hruška novou sochu, nepatrně odlišnou od původní, a ta byla odhalena v následujícím roce. V roce 1958 byla opět stržena, podařilo se ji však uchovat. Během pražského jara byl v rámci snahy o navrácení sochy instalován pouze pilíř, který byl v roce 1974 osazen sochou J. A. Komenského. Po roce 1989 se podařilo z iniciativy Zdeňka Mullera a Vladimíra Linharta, členů Československé strany socialistické, sochu objevit v depozitu nelahozeveského zámku. Podle sochy TGM byla v roce 1990 vytvořena forma pro odlití nové sochy v Plzni [viz Plzeň. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM].
Prohlédnout detailPomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.
Prohlédnout detailNa průčelí nově zrekonstruovaného kostela Narození Panny Marie v Košicích odhalili 21. dubna 2012 převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek a kolínský vikář Libor Bulín bustu arciopata Anastáze Opaska připomínající jeho místní kořeny. Jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Jan N. Opasek (1913–1999), řeholním jménem Anastáz, byl v padesátých letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn, v 70. a 80. letech podporoval československý katolický a politický exil a disent. [Viz Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi.]
Prohlédnout detailS příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník zavražděného Vladimíra Mandíka dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík (1892–1951), Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také jádro místní organizace KSČ (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a její případné rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře nad Vltavou). Z vraždy byli krátce nato obviněni zbývající aktéři sporu a následně zatčeni. V průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu; Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu]), se k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však bylo náležitým způsobem propagandisticky využito. Podstatou kriminální zločin byl prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky. Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni.
Prohlédnout detailŽulový pomník s rytým letopočtem byl odhalen 17. listopadu 1990, u příležitosti prvního výročí demokratické revoluce, z iniciativy tehdejší starostky Heleny Macháčkové a za finanční podpory místního Občanského fóra. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailDeska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů. Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem komunismu vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře. Zhotovení a umístění desky na budově městského úřadu bylo financováno městem. Deska ze světlého kamene nese nápis, emblém Konfederace politických vězňů a kovovou plastiku ruky v přísaze. Byla odhalena v roce 1993.
Prohlédnout detailPomník byl slavnostně odhalen 27. října 1991 kutnohorským starostou Jaroslavem Bendou. Podle dochované sádrové kopie byla socha odlita Miloslavem Smrkovským a Petrem Krámkem a vrátila se na původní podstavec nalezený ve skladu městských technických služeb. Nápis na zadní straně připomíná historii pomníku, včetně zničení v roce 1959. Pomník prezidentu Masarykovi před Vlašským dvorem byl vybudován podle návrhu sochaře Karla Dvořáka a architekta Pavla Janáka a odhalen 27. října 1938. Německou okupační správou byla socha odstraněna v noci z 18. na 19. června 1940 a v červenci 1942 roztavena. K znovuodhalení pomníku 27. října 1948 došlo z iniciativy faráře Českobratrské církve evangelické Jana Duse. Mezi 14. a 18. lednem 1959 byl pomník opět odstraněn a socha uložená v depozitáři místního muzea na přelomu let 1964 a 1965 roztavena.
Prohlédnout detailPomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován Sad JUDr. Milady Horákové. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Prohlédnout detailPamátník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram. Památník zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V roce 2007 zde byly instalovány plastiky akademického malíře Jiřího Sozanského převezené z areálu věznice ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2015 na budově městského úřadu u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Připomíná obě listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989. Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].
Prohlédnout detailPo vzniku Československé republiky byl původní pomník císaři Josefu II. z roku 1884 přeměněn na pomník padlých v první světové válce – zachovaný podstavec byl opatřen jmény místních padlých a na něj nově vztyčen čtverhranný obelisk s letopočtem 1914–1918. Dílo sochaře Josefa Kysely bylo slavnostně odhaleno v květnu 1932. Po pádu komunistického režimu iniciovalo zastupitelstvo rozšíření dedikace o připomínku obětem druhé světové války a komunismu. Deska byla odhalena v říjnu 1998.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 11. září 2017 na budově obecního úřadu v Lošanech z iniciativy Společnosti Václava Morávka. Ta se spolu s dalšími dárci zasloužila o vyrobení repliky původní desky, odhalené v roce 1947 a odstraněné a zničené v roce 1956. Podle dochované dokumentace (a s novým nápisem) ji vytvořil kolínský akademický sochař Jaroslav Hylas a odhalili starosta obce Miroslav Jelínek a předseda společnosti Pavel Pobříslo. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím. V 50. letech pak byl odkaz Josefa Mašína dále zproblematizován osudy jeho rodiny: ozbrojenými akcemi synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) a jejich následným úspěšným odchodem na Západ, odsouzením manželky Zdeny Mašínové (1907–1956, zemřela ve vězení) a švagra Ctibora Nováka (1902–1955, popraven).
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec. Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem komunismu ve vstupní hale Masarykova kulturního domu byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 6. ledna 1996. Josef Hořejší (1910–1950), bývalý majitel mělnické továrny Liberta, byl souzen se skupinou označovanou jako Mělník–Louny či MAPAŽ v říjnu 1949 v Lounech [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje].
Prohlédnout detailPomník byl odhalen 19. ledna 2009 u příležitosti 40. výročí smrti Jana Palacha v Jungmannových sadech u mělnického gymnázia. Monumentální sochu znázorňující siluetu hořícího muže vytvořil v roce 1969 maďarský sochař András Beck. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil prezident ČR Václav Klaus, který spolu se státním tajemníkem pro evropské záležitosti ministerstva zahraničních věcí Francie sochu odhalil. Přítomni byli i další hosté, mj. maďarský velvyslanec, ministr Alexandr Vondra, starosta a další zástupci města, které na pořízení sochy vypsalo veřejnou sbírku. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. V letech 1963–1966 studoval na mělnickém gymnáziu (tehdy střední všeobecná vzdělávací škola), které od roku 1990 nese jeho jméno.
Prohlédnout detailPamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po jejím odcizení v roce 2005 město pořídilo prozatímní plechovou kopii (2007–2010), která byla sňata v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy radnice a celkovou revitalizací náměstí. Kvůli ní došlo i k demontáži torza rakety SCUD, které jako připomínku pobytu sovětských vojsk ve městě odhalil milovický Klub vojenské historie v červnu 2008. Po dokončení úprav se obě připomínky do veřejného prostoru již nevrátily. V Milovicích se nacházelo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament. Koexistence se sovětskými posádkami se stala součástí každodenního života za normalizace v desítkách měst a obcí v Československu [viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády]. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.
Prohlédnout detailBronzová deska s rytým nápisem spočívající na přivráceném žulovém kvádru je umístěna na kraji parkové úpravy náměstí. Byla odhalena 17. listopadu 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů.
Prohlédnout detailBronzová deska obětem nacistické a komunistické perzekuce z řad mladoboleslavských sokolů byla odhalena 24. června 2015 z iniciativy České obce sokolské a Československé obce legionářské u příležitosti 110. výročí otevření sokolovny v Mladé Boleslavi a 25. výročí obnovení Sokola po pádu komunismu. Pod záminkou reorganizací a slučování docházelo již brzy po únoru 1948 k proměně sokolského hnutí, formálně stvrzeného zánikem roku 1952 [viz Praha 1. Pomník sokolům].
Prohlédnout detailDeska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.
Prohlédnout detailPůvodní pomník obětem první světové války, jehož autorem je sochař Rudolf Březa, měl být odhalen v říjnu 1938. Po odtržení Sudet byla již odlitá socha Čechie s revoluční čapkou držící ratolest vavřínu a lípy uschována do země. Po roce 1945 bylo rozhodnuto, že pomník bude připomínkou i padlým a umučeným během druhé světové války. K odhalení pomníku obětem bojů za svobodu v letech 1914–1918 a 1939–1945 došlo 5. května 1946. Na žádost Českého svazu bojovníků za svobodu byla v říjnu 2002 dedikace rozšířena i na protikomunistický odboj. Změnu schválila rada města a doplnění nápisu na pomník na náklady města Mnichovo Hradiště provedl místní kameník Václav Ješke.
Prohlédnout detailPomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule. Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.
Prohlédnout detailPamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964. 4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.
Prohlédnout detailMramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.
Prohlédnout detailKamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces v nymburském divadle, komunistickou justicí označovaný jako „Antonín Maruška a spol.“, se konal 12.–14 prosince 1950 a byla v něm souzena skupina soukromých rolníků ze Všejan a Vanovic, kteří se bránili násilné kolektivizaci. Odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus) a letákovými akcemi požadovali konání svobodných voleb pod patronací OSN či se kriticky vyjadřovali k politickému vývoji v zemi. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, byl podniknut pokus podstrčit v domě Antonína Marušky zbraně jako důkazní materiál. Za svědectví o této provokační akci byla manželka Antonína Marušky následně odsouzena pro křivé obvinění komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo krajským velitelstvím Státní bezpečnosti zatčeno téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném „Oskar Krause a spol.“ Ústřední postavou procesu se stal nymburský rodák Oskar Krause. Státní bezpečnost využila jeho kontaktů s kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950) a po jeho zatčení [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] za manžely Krauseovými poslala agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka s úkolem zformovat v Nymburku ilegální skupinu pracující pro exil. Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a shromažďovali informace, včetně fotodokumentace nymburského seřaďovacího nádraží. Členové vyprovokované protistátní skupiny byli ve veřejném procesu v nymburské sokolovně odsouzeni Státním soudem 14. června 1950 za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo (1936–2011) byl v té době vězněn pro pokus o ilegální překročení hranice, rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailBronzová deska byla z iniciativy Václava Sirotka a Vladimíra Bohuslava 10. února 1995 přidána na obděnický pomník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic, Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic a Bohumil Šíma (1928–1955) z Kojetína byli popraveni v souvislosti s činností protikomunistické skupiny Černý lev 777 [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev. Ve vyvlastněné vile stavitele Eduarda Viktory v Paběnicích byli od roku 1957 do roku 1963 internováni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972), od roku 1958 také biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Biskup Ján Vojtaššák (1877–1965), odsouzený v roce 1951 na 24 let, zde pobýval jen v dubnu 1958, na závěr svého přerušení trestu (od června 1956), poté nastoupil opět do vězení. Spolu s biskupy zde byly k jejich obsluze internovány sestry dominikánky Alena (Marie) Chromčáková, Konráda Czepegyová a Bernarda (Vincencie) Klementová.
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].
Prohlédnout detailPamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.
Prohlédnout detailDětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.
Prohlédnout detailMuzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti. Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.
Prohlédnout detailIniciátorem kříže pátera Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil 8. srpna 1993 P. Josef Břicháček, tehdejší rektor komunity redemptoristů na Svaté Hoře. Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti J. Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.
Prohlédnout detailMuzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992. Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005 se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].
Prohlédnout detailPamátník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz. V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].
Prohlédnout detailPomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku. Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.
Prohlédnout detailBronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.
Prohlédnout detailDeska s raženým nápisem na pomníku padlým ve světových válkách byla slavnostně odhalena 17. listopadu 2011. Iniciovala ji Olga Brzorádová, která žila před rokem 1989 v zahraničí, navrhlo grafické studio Lepor v Kutné Hoře, financoval městys Rataje nad Sázavou. Původní pomník z roku 1928 vznikl podle návrhu stavitele Antonína Kozáka.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska. Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].
Prohlédnout detailKříž ze světlé žuly, u jehož paty je umístěna bronzová deska s nápisem, byl odhalen v zahradě léčebny dlouhodobě nemocných a domova seniorů v roce 2011. Iniciátorem i investorem připomínky je Ivo Foltýn.
Prohlédnout detailPamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena 16. listopadu 2009 z iniciativy Konfederace politických vězňů, resp. městského zastupitelstva.
Prohlédnout detailModře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka. René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.
Prohlédnout detailPřipomínku inicioval Klub přátel hornických tradic Kladno a byla odhalena 3. září 2010 v bráně zámku ve Smečně za účasti starostky města Pavly Štrobachové v rámci setkání k výročí Lánské akce. Jedná se o zarámovanou kresbu s ručně psaným nápisem, jejímž autorem je Antonín Dvořák. Vznikla v reakci na zde dříve odhalenou pamětní desku příslušníkům 57. pomocného technického praporu, s níž polemicky komunikuje. Lánská akce byla celostátní náborovou kampaní do hornického povolání, kterou v letním prezidentském sídle vyhlásil v červenci 1949 prezident Klement Gottwald a o rok později zde prezentoval její první výsledky. K práci v důlním průmyslu trpícímu nedostatkem pracovních sil se přihlásilo přes 10 tisíc nových učňů. Propagandistickému úspěchu se podřizovaly praktické roviny akce, zejména reálné možnosti jejího sociálního zabezpečení. To se záhy negativně – ale již bez referování v médiích – odrazilo na značném počtu mladých lidí, kteří hornická učiliště opustili nevyučení (více než pět tisíc v letech 1949 až 1951). Ve smečenském zámku žili horničtí učni od září 1950 do prosince 1952, po nich zde bydleli branci a záložníci 57. pomocného technického praporu, kteří jako „politicky nespolehliví“ pracovali v kladenských dolech v rámci výkonu vojenské služby [viz Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu].
Prohlédnout detailTerrazzová pamětní deska s rytým textem je umístěna v bráně zámku ve Smečně. Hlavním iniciátorem připomínky, která byla odhalena dne 7. května 2000, byl bývalý příslušník 57. PTP Karel Šťáva. 57. PTP Kladno-Libušín vznikl 1. října 1950 jako tzv. těžký prapor, jehož příslušníci, „politicky nespolehliví“ branci a záložníci [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] pracovali v dolech na Kladensku. Ve smečenském zámku byli ubytováni po roce 1952, předtím sloužil jako internát pro hornické učně [viz Smečno. Pamětní deska hornickým učňům].
Prohlédnout detailPamětní deska obětem komunismu byla odhalena 21. května 2005 obcí Svatý Jan pod Skalou, sdružením Svatojánská společnost a Konfederací politických vězňů. V bývalém benediktýnském klášteře ve Svatém Janu pod Skalou byl na podzim 1949 zřízen tábor nucených prací [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací], zatímco šest místních řeholníků bylo přestěhováno do místního mlýna (a v rámci likvidace řeholních domů byli v dubnu 1950 internováni v Želivě a Oseku). Především mladí muži přikázaní do svatojanského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách v Králově Dvoře. Tábor, jenž sloužil jako také jako sběrný, byl zrušen již po roce trvání k 31. prosinci 1950. V letech 1951–1955 klášter sloužil jako věznice, mj. pro nemocné, invalidní a starší odsouzené ženy, poté jako škola ministerstva vnitra, v 80. letech pak jako archiv centrální evidence obyvatel. V roce 1991 byl navrácen církvi.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru. Marie Eliška Pretschnerová (1911–1993), členka Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF), složila řeholní sliby v roce 1932. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1949, kdy bylo zestátněno. V rámci internace a tzv. centralizace ženských řeholí v roce 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] školské sestry nuceně pobývaly v Krnově, poté působily v nemocnicích, ústavech, především v ústavu pro mentálně postižené děti a mládež ve Slatiňanech. Sestra Pretschnerová byla v roce 1954 zvolena představenou kongregace. V letech 1969 až 1983 pobývala v Římě, kde byla v roce 1970 zvolena generální představenou celé kongregace. Po návratu do Československa se zapojila do práce ve prospěch řeholních společností. Zemřela v květnu 1993 v Charitním domově v Hoješíně a je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.
Prohlédnout detailPamětní místo ve vestibulu vzniklo z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Sádrovou bustu na dřevěném pylonu sochařky Vlasty Prachatické odhalil 16. ledna 1999 u příležitosti 30. výročí Palachova úmrtí prezident Václav Havel. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Základní školu ve Všetatech navštěvoval v letech 1954 až 1963.
Prohlédnout detailExpozice v prvním patře všetatské školy připomínající Jana Palacha vznikla z iniciativy Společnosti Jana Palacha v roce 1996. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Základní školu ve Všetatech navštěvoval v letech 1954 až 1963.
Prohlédnout detailPamátník byl pro veřejnost otevřen 9. října 2019. Tvoří jej rekonstruovaný rodný dům Jana Palacha, který v roce 2014 odkoupilo Národní muzeum, a nová budova s expozicí. Autory architektonického řešení vzešlého z veřejné soutěže jsou Miroslav Cikán a Pavla Melková z MCA Ateliéru. Pracuje se symbolikou hrany (zlo, které zasáhlo dům zvenčí), vyprázdněného domova (devastace rodiny) a rodinného stolu (síla lidských hodnot, která hranu zla zastavila). Multimediální expozice, na níž se podíleli historici Marek Junek, Petr Blažek, výtvarník Jáchym Šerých, režisérka Olga Sommerová a další, má připomenout čin Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a reakci společnosti a režimu na jeho oběť.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým nápisem a pochodní byla na budově všetatské školy odhalena v roce 1990 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Základní školu ve Všetatech navštěvoval v letech 1954 až 1963. Viz též Všetaty. Busta Jana Palacha a Všetaty. Expozice Jan Palach.
Prohlédnout detailDočasné místo uložení ostatků Jana Palacha připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad. Hrob Palachovy rodiny, kam byly na jaře 1974 uloženy ostatky Jana Palacha (1948–1969) po demontáži jeho hrobu v Praze na Olšanských hřbitovech [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], byl stejně jako hrob Jana Zajíce (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] manifestačně navštěvován. Ke dvacátému výročí Palachovy smrti zveřejnily nezávislé iniciativy výzvu k celonárodní pouti na všetatský hřbitov. 21. ledna 1989, tedy již po několikadenních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, byly Všetaty obsazeny bezpečnostními orgány, které všechny účastníky poutě perlustrovaly, zadržovaly a poté autobusy odvážely pryč. Patrně jediným, kterým se podařilo překonat všechna bezpečnostní opatření, byli Ondřej Bartošek a mluvčí Charty 77 (1988) Stanislav Devátý. Ti přes zeď urnového háje hodili směrem k hrobu kytici a trnovou korunu. O jejich úspěchu informovala zahraniční média.
Prohlédnout detailPamětní deska na rodném domě byla z iniciativy Společnosti Jana Palacha odhalena v roce 1993. Od roku 2019 je součástí památníku [viz Všetaty. Památník Jana Palacha]. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec Josef (1910–1962) do počátku 50. let provozoval cukrářství. Když byl nucen živnost zavřít a začal pracovat jako dělník, nastoupila do zaměstnání také Palachova matka Libuše (1913–1980), která v 70. letech dům prodala a odstěhovala se za svým starším synem Jiřím (*1941).
Prohlédnout detailČerná mramorová deska s posmrtnou maskou a zlatým nápisem byla v budově všetatské sokolovny odhalena 22. ledna 1994 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Palach, jehož rodiče byli aktivními členy Sokola, chodil do všetatské sokolovny sportovat s přáteli z oddílu.
Prohlédnout detailU vchodu do urnového háje všetatského hřbitova připomíná Jana Palacha pomník akademického sochaře Františka Jandy, který byl odhalen v roce 1994. Pomník Pocta Janu Palachovi – trojice plastik nazvaných Oběť, Smutek a Plamen (první dvě jmenované byly v letech 2007–2011 ukradeny) – autor vytvořil podle původního návrhu z roku 1969, jenž byl zamýšlen pro místo, kde se Jan Palach upálil [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci]. Nedaleko se nachází pamětní deska připomínající místo uložení ostatků Jana Palacha v letech 1974–1990 [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailMohylu založenou v den úmrtí Jana Palacha na vrcholu Křivoklátské vrchoviny tvoří vršené kamení s dřevěným křížem a podobiznou s nápisem. Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailPomník 52. pomocnému technickému praporu byl v Zaječově odhalen 4. října 2001 z iniciativy Svazu PTP–VTNP a Vojenských lesů a je umístěn nad klášterem Svatá Dobrotivá. Pomník, jehož autorem je architekt Jiří Rathouský, tvoří na kamenech umístěné dvě bronzové desky. První nese označení místního PTP v podobě vojenské výložky. 52. pomocný technický prapor v Zaječově (Svaté Dobrotivé) patřil mezi první čtyři útvary tzv. lehkých PTP, které vznikly 1. září 1950 [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Prapor sestával z pěti rot, z nichž jednu (tzv. kněžskou) tvořili především řeholníci, kteří tak byli izolováni od ostatního mužstva a podíleli se např. na stavbě silnice ve Strašicích. „Standardní“ roty pracovaly na různých místech západních a středních Čech, např. ve Strašicích, Lešanech, Stříbře [viz Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu], stavěli vojenskou nemocnici v Plzni, ale i obytné domy v Praze-Vokovicích. Ubytovací objekty 52. PTP vznikly na místě bývalého vězeňského tábora zřízeného německou okupační správou v době protektorátu. Po zániku pomocných technických praporů v roce 1954 zde sídlil v 52. technický prapor, jehož velitelství bylo v roce 1956 přemístěno do Stružné u Karlových Varů. Svatá Dobrotivá však nadále zůstala posádkou odloučených jednotek.
Prohlédnout detailDne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi] byl odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu. Viz též Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv a Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.
Prohlédnout detailPamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.
Prohlédnout detail