Pamětní místa v Ústeckém kraji připomínají v první řadě nezákonnosti z konce čtyřicátých a začátku padesátých let dvacátého století. V Lounech pamětní deska na místní sokolovně upomíná oběti regionálního monstrprocesu z roku 1949, v němž bylo za protistátní aktivity odsouzeno 23 osob, z toho čtyři k trestu smrti. V Žatci jsou dvě pamětní místa odkazující k existenci ilegální skupiny Praha-Žatec, v níž působilo několik důstojníků československé armády, a k pěti popraveným obětem procesu s touto skupinou.

Konkrétním osobám – obětem komunismu jsou věnovány připomínky v Bořislavi, Duchcově, Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Ústí nad Labem, Budyni nad Ohří a Teplicích. Památce Milady Horákové jsou věnována pamětní místa v Teplicích a Terezíně, kde byla tato národně socialistická politička vězněna v letech 1942 až 1944. Připomínáni jsou také příslušníci Pomocných technických praporů v Děčíně, Korozlukách, Mostě a Postoloprtech. Na umělecké začátky Karla Kryla upomíná pamětní deska v Teplicích. K období konce komunismu se váže pamětní deska ekologickým demonstracím tamtéž a pád totalitního systému připomíná pamětní deska v Děčíně.

Celá řada připomínek v Ústeckém kraji má symbolický charakter. K takovým místům patří památníky v Chomutově, Teplicích a Ústí nad Labem. Díky aktivitě Konfederace politických vězňů je v regionu instalováno osm pamětních desek symbolicky připomínajících oběti komunismu (Děčín, Libochovice, Litoměřice, Lovosice, Roudnice nad Labem, Terezín, Třebechovice a Úštěk). Pamětním místem s kontroverzní symbolikou je pomník padlým ochráncům československých hranic na Cínovci odhalený Klubem českého pohraničí v roce 2008, jenž obhajuje ideologický pohled na úlohu Pohraniční stráže z doby panování komunistického režimu (obdobný pomník se nachází u Aše).

Bořislav. Pamětní deska Franzi Sittemu

Bořislav Pamětní deska Franzi Sittemu

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí. Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi] i po roce 1948. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů v roce 1960 mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky. Dne 5. ledna 1960 však byl na hranicích v Chebu zatčen na základě skutečnosti, že převážel dva výtisky kroniky regionu Na slunné straně Milešovky, údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů StB, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Prohlédnout detail
Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Budyně nad Ohří Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Profesor Kepka (1902–1952) [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946, kdy byla škola uzavřena a Josef Kepka se stává po krátkém působení v Litoměřicích ředitelem vyšší sociální a zdravotní školy v Lovosicích.

Prohlédnout detail
České Hamry. Pomník Jaroslavu Soukupovi

České Hamry Pomník Jaroslavu Soukupovi

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu. Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci, které se zúčastnilo přes dvě stě osob. Jako mnoho jiných případů byl i tento mytizován do legendy, v tomto případě o agentu americké zpravodajské služby (Sudarse), který se chtěl po špionážním úkolu prostřílet z Československa do východního Německa.

Prohlédnout detail
Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Chomutov Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

U příležitosti stého výročí založení republiky z iniciativy člena Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Milana Kopeckého a za podpory zastupitelstva města Chomutova byly 2. listopadu 2018 postupně odhaleny tři měděné pamětní desky dedikované třem legionářům a představitelům prvorepublikové armády, kteří během své vojenské služby v Chomutově sloužili: Theodoru Koubovi a Josefu Šulcovi popraveným za protektorátu a Karlu Kutlvašrovi. Pamětní deska generálu Kutlvašrovi byla instalována na kamenném bloku na prostranství před domem, ve kterém za svého pobytu ve městě žil. Generál Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Chomutov. Pomník obětem válek a totalitních režimů

Chomutov Pomník obětem válek a totalitních režimů

Pomník obětem válek a totalit tvoří tři různě vysoké kamenné pylony, na nichž jsou umístěny desky z černého leštěného mramoru s nápisy a státním znakem. Jeho autorem je sochař a umělecký kovář Karel Meloun. Pomník byl zbudován na místě, kde byl od roku 1980 připomínán jeden z vůdců mezinárodního komunistického hnutí Jiří Dimitrov. Jeho desku zničili po roce 1989 vandalové. Iniciátorem přeměny původního pomníku byla městská rada Chomutova, město Chomutov také zajistilo finanční prostředky. K slavnostnímu odhalení došlo v roce 1991.

Prohlédnout detail
Cínovec. Památník padlým ochráncům československých státních hranic

Cínovec Památník padlým ochráncům československých státních hranic

Památník ze žuly s obrazem psí hlavy (symbol Pohraniční stráže) a pamětní deskou je věnován památce všem padlým strážcům hranic. Byl odhalen 26. října 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku Československa představiteli Klubu českého pohraničí. Činnost a úloha Pohraniční stráže v letech 1948–1989 je jedním z témat, jež rezonuje v současných debatách o protiprávnosti komunistického režimu [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Prohlédnout detail
Děčín. Pamětní deska k 20. výročí Listopadu 1989

Děčín Pamětní deska k 20. výročí Listopadu 1989

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy společnosti Amici Decini 16. listopadu 2009 za přítomnosti primátora města. Bronzová deska s textem a logem Občanského fóra se nachází v místech setkávání účastníků listopadových událostí v Děčíně. Občanské fórum se konstituovalo dva dny po zásahu bezpečnostních složek proti studentské manifestaci konané v Praze 17. listopadu 1989 jako otevřené občanské politické hnutí sdružující představitele opozičních a disidentských struktur. Jeho hlavním požadavkem bylo obnovení politického pluralismu, demokracie a právního státu. Jednotlivé pobočky Občanského fóra vznikaly v listopadu 1989 po celé republice a sehrály rozhodující roli v demontáži komunistického režimu. Občanské fórum se stalo vítězem parlamentních voleb v roce 1990, v následujícím roce se rozštěpilo a transformovalo v politické strany.

Prohlédnout detail
Děčín. Pamětní deska obětem komunismu

Děčín Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 28. října 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Děčín. Černá deska z leštěného mramoru s rytým pozlaceným písmem je vsazena přímo do fasády budovy magistrátu města.

Prohlédnout detail
Děčín. Pamětní deska Pomocným technickým praporům

Děčín Pamětní deska Pomocným technickým praporům

Pamětní deska Pomocným technickým praporům z tmavého kamene s rytým textem byla odhalena 4. prosince 2008 za účasti zástupců Svazu PTP – VTNP Děčín a primátora statutárního města Děčín. V Děčíně byly v letech 1951 až 1954 dislokovány 60. (od 15. dubna 1951) a 62. (od 1. dubna 1951) lehký prapor PTP, jehož příslušníci byli určeni zejména pro stavební práce [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Duchcov Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Jaroslav Pešata se narodil do rodiny duchcovského horníka a legionáře. Jeho matka byla dlouhodobou členkou duchcovské městské rady za národně socialistickou stranu. Jaroslav Pešata se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku, mimo jiné se účastnil partyzánských akcí a odzbrojování německých jednotek na konci května 1945. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů posledního XI. všesokolského sletu v roce 1948. Jaroslav Pešata byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde tehdy působil jako učitel tělocviku. Státní bezpečnost zinscenovala případ Oktáva – sokolskou protistátní skupinu na Teplicku, o které mluvila jako o „ilegální skupině Jaroslava Pešaty“. Jak později vyšlo najevo, Jaroslav Pešata byl ve vyšetřovací vazbě v Ústí nad Labem a v Litoměřicích mučen, až byl v důsledku naprostého vyčerpání převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, kde zemřel dva dny před zahájením soudního procesu. Proces vedený Krajským soudem v Ústí nad Labem se konal 8.–9. března 1954 a 15 obžalovaných bylo odsouzeno za činnost „v ilegální skupině Jaroslava Pešaty“. Jeho smrt byla v procesu zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března. V březnu 1990 se konal první pietní akt u jeho hrobu na duchcovském hřbitově. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo například přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 přejmenováním školy na Základní školu Jaroslava Pešaty.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

Kadaň Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

24. června 2013 byla odhalena na fasádě portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže na kadaňském náměstí pamětní deska františkána P. Jana Nepomuka Štikara, který zde v 50. letech sloužil jako farní administrátor. Za přítomnosti zástupců města a KPV ji požehnal P. Josef Čermák. Jan Nepomuk Štikar se narodil 12. listopadu 1891 v Újezdu u Žďáru nad Sázavou. Od svých jedenácti let byl v péči svého strýce v Plzni, kde chodil do gymnázia a později už jako františkán studoval teologii. Řeholní sliby složil 28. září 1913 a na kněze byl vysvěcen 12. července 1914. Kromě dvou let v Trutnově působil až do roku 1950 v Praze. Byl prvním františkánským farářem u Panny Marie Sněžné (1929–1950), a zároveň i posledním před záborem klášterů v roce 1950. P. Štikar se angažoval i v organizování duchovní hudby – byl redaktorem časopisu Cyril a předsedou Obecné Jednoty Cyrilské, která sdružovala chrámové sbory a zájemce o duchovní hudbu z celé republiky. Byl žákem a zároveň zpovědníkem skladatele Josefa Bohumila Foerstera. Po přepadení klášterů komunistickou mocí v dubnu 1950 byl P. Štikar asi čtyři měsíce se svými spolubratry internován v klášteře v Oseku a v Bohosudově. Po skončení internace byl pro svůj nekompromisní postoj k tehdejšímu režimu vypuzen z Prahy a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960.  V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 v Chomutově a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Kadaň Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Kovová pamětní deska s rytým textem v areálu františkánského kláštera Čtrnácti sv. Pomocníků připomíná internaci českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, byla odhalena 24. června 2013. Mons. ThDr. Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] patřil k nejvýznamnějším církevním představitelům katolické církve, kteří byli drženi v 50. a 60. letech v internaci. Prvním místem jeho nucené internace byl bývalý františkánský klášter v Kadani, kam byl příslušníky StB unesen z českobudějovické církevní rezidence v noci 29. března 1952. Byl zde zadržován do září 1952. Tuto dobu využil k sepsání duchovního rozjímání Cyklus rozjímání o mši svaté. Biskup Hlouch díky sestrám Fidelis (Aloisie Hauserová) i Blance (Abína Hušková), které se zde o něj staraly, navázal kontakt s místním děkanem P. Štikarem [viz Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi]. Z Kadaně byl biskup Hlouch převezen 2. září 1952 do Růžodolu u Liberce, do vily bývalého majitele slévárny a pak na další místa [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kadaň Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina a divadla Moskva, kde v 50. letech 20. století probíhaly politické procesy, v nichž byla nespravedlivě odsouzena řada občanů z Kadaňska. Deska připomíná například veřejný soudní proces, který se zde v režii státního soudu konal ve dnech 30. listopadu až 1. prosince 1951 s šestičlennou údajně protistátní skupinou pěti tzv. kulaků z Račetic na Kadaňsku a jednoho občana z Kadaně. Obvinění byli odsouzeni k těžkým trestům a jednomu trestu smrti.

Prohlédnout detail
Korozluky. Pamětní deska obětem pracovního tábora Sedlec

Korozluky Pamětní deska obětem pracovního tábora Sedlec

Deska z leštěné žuly s nápisem a rytou lidskou postavou stojící před ostnatými dráty umístěná na budově obecního úřadu v Korozlukách z iniciativy Okresního úřadu v Mostě byla odhalena v roce 1994 zástupci Konfederace politických vězňů. Vězeňský tábor v Sedlci (dnes součást obce Korozluky) byl jedním z pracovišť věznice Plzeň-Bory. V místním (dnes opuštěném) lomu pro těžbu křemenců pracovali do roku 1954 vězni pro Mostecké keramické závody, n. p.

Prohlédnout detail
Libochovice. Pamětní deska obětem komunismu

Libochovice Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena v roce 2005 starostou města a zástupci Konfederace politických vězňů. Deska je z červeného terrazza s rytým pozlaceným písmem.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Busta Václava Havla

Litoměřice Busta Václava Havla

Při příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla byla 8. října 2012 v parku, které nese jeho jméno, odhalena busta autorky Alžběty Kumstátové. Bronzová busta je umístěna na kamenném podstavci s kovovým plátem na položení květin. Pořízení busty hradilo město Litoměřice, tehdejší senátor a Havlův přítel Alexandr Vondra a významnou měrou také veřejná sbírka. Dramatik, spisovatel, občanský aktivista a politik Václav Havel (1936–2011) byl za protirežimní aktivity (Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) dvakrát vězněn. V listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra a byl zvolen prezidentem republiky [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní deska obětem válek a komunistického režimu

Litoměřice Pamětní deska obětem válek a komunistického režimu

Pamětní deska obětem válek a komunistického režimu byla odhalena v rámci oslav 20. výročí pádu komunistického režimu 11. listopadu 2009 za přítomnosti senátora Alexandra Vondry, starosty města a dalších hostí. Pamětní desku, jejíž autorkou je litoměřická sochařka Ilona Staňková, posvětil emeritní biskup Josef Koukl, její výrobu financovaly Nadační fond Kalich a město Litoměřice. Deska je bronzová, čtvercového tvaru s litými písmeny, doplňuje ji trn pro zavěšení věnce ze stejného materiálu a tvaru.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Litoměřice Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu (jmenován v roce 1947) byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (česky: Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie. Štěpán Trochta se narodil 26. března 1905 ve Francově Lhotě, okres Vsetín. V letech 1917–1921 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, byl však nucen studia přerušit. Na podzim 1923 odjel do Itálie, vstoupil do noviciátu salesiánského řádu a roku 1925 složil řeholní sliby. Od roku 1928 studoval teologii na Papežské teologické fakultě v Turíně, kde roku 1932 získal doktorát teologie a byl vysvěcen na kněze. Po návratu do Československa řídil postupně stavby řádových domů a kostelů. Za nacistické okupace se zapojil do odboje v ilegálních organizacích Obrana národa a Politické ústředí. Po prvním výslechu gestapem v roce 1940 byl propuštěn, po druhém v roce 1942 však postupně deportován do koncentračních táborů Terezín, Mauthausen a Dachau. V roce 1947 byl P. Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od počátku 50. let byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v roce 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Propuštěn byl v květnu 1960 na amnestii. Po propuštění pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od roku 1962 žil v církevních charitních ústavech v Květově domě v Táboře u sester premonstrátek a pak v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], kde pobýval pod dohledem StB. Soudně rehabilitován byl 19. červene 1968 a opět se ujal biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore. K zveřejnění jmenování došlo až roku 1973. Zemřel 6. dubna 1974 po jednání s krajským církevním tajemníkem. Trochtova pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła (papež Jan Pavel II.). Dne 28. října 1992 propůjčil prezident Václav Havel Štěpánu Trochtovi řád T. G. Masaryka III. třídy in memoriam. Beatifikační proces kardinála Štěpána Trochty se nachází ve fázi sbírání materiálů.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Litoměřice Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem. Josef Pohl (1911 Kostelec nad Orlicí – 1950 Praha) a Miroslav Plešmíd (1912 Praha – 1950 Praha) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z Vojenské akademie v Hranicích. Poté se jejich osudy opět spojily po zatčení v červenci 1949.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní desky obětem komunismu

Litoměřice Pamětní desky obětem komunismu

Pamětní desky obětem komunismu byly odhaleny 26. června 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Desky z tmavého terrazza s rytým a pozlaceným písmem jsou umístěny protilehle ve vestibulu budovy okresního soudu.

Prohlédnout detail
Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Louny Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel SOkA Louny a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník-Louny či MAPAŽ (Masaryk-Palacký-Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese, pomáhala při ilegálních přechodech hranic, vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky. Podle obžaloby též skupina uskutečnila ozbrojené útoky na komunistické funkcionáře. Při vyšetřování byl pro své bývalé postavení do čela skupiny postaven Josef Hořejší z Mělníka [viz Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], majitel továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky. Ta byla v únoru 1948 znárodněna a Josef Hořejší jako „nepřítel pracujícího lidu“ zatčen. Po propuštění v březnu 1948 pracoval v zemědělství, obhospodařoval pozemky, které mu nebyly zatím znárodněny. Před dalším zatčením v únoru 1949 uprchl, podařilo se mu přejít hranice, ale nakonec se rozhodl vrátit se do republiky. Skrýval se u svého přítele a bývalého obchodního partnera Kamila Novotného, majitele řeznictví. V srpnu 1949 byl Josef Hořejší zatčen. Spolu s ostatními členy skupiny souzen Státním soudem ve veřejném procesu v lounské sokolovně. Josef Hořejší, Kamil Novotný byli odsouzeni za velezradu, Josef Plzák, agent-chodec [viz Nymburk. Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu] a Bohumil Klempt navíc za sabotáže na železnicích. Všichni jmenovaní byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni v Praze na Pankráci. V procesu byli dále odsouzeni: Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravení Josef Hořejší, Kamil Novotný, Josef Plzák a Bohumil Klempt byli plně rehabilitováni v roce 1993.

Prohlédnout detail
Lovosice. Pamětní deska obětem komunistické zvůle

Lovosice Pamětní deska obětem komunistické zvůle

Pamětní deska obětem komunistické zvůle byla odhalena 15. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů, pod záštitou Okresního úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice.

Prohlédnout detail
Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu

Most Pamětní deska vojenským obětem komunismu

Mramorová veduta se zlatým nápisem, emblémem vojenských táborů nucených prací, lipovými listy a rytým portrétem zastřeleného příslušníka 59. PTP byla odhalena v roce 1994, kdy byla založena tradice každoročního setkávání členů Svazu PTP – VNTP. V roce 2007 byl pomník po demolici mostecké kasární zdi, u které byl umístěn, instalován na stávající místo před městským muzeem a slavnostně vysvěcen. Lehký 59. pomocný technický prapor Most-Bílina byl zřízen 15. dubna 1951 především pro osoby povolané na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Jeho jednotlivé roty byly dislokovány po celém území severozápadních Čech, například v Žatci, Postoloprtech, Kadani, Teplicích, Podbořanech, Slaném, Karlových Varech, Teplé a Stříbře. Vojáci pracovali především u vojenských stavebních podniků na bytové a další výstavbě. Okolnosti tragické události, při které byl 10. května 1952 smrtelně postřelen členem vojenské eskorty v mosteckých kasárnách František Niedermertl (*1930), prověřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Prohlédnout detail
Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu

Postoloprty Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu

Terrazzová deska byla odhalena za účasti starosty Miroslava Hyláka 11. května 2007 z iniciativy bývalých členů PTP Josefa Sochora, Zdeňka Ouška a dalších a města Postoloprty. Tři roty lehkého 59. pomocného technického praporu Most-Bílina, zřízeného 15. dubna 1951, byly umístěné v Postoloprtech v ubytovně Moskva (dnešní restauraci Flamengo) a v dalších  objektech ve městě.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Roudnice nad Labem Pamětní deska 17. listopadu 1989

U příležitosti stého výročí založení republiky byla 17. listopadu 2018 z iniciativy zastupitelstva města odhalena měděná deska upomínající na roudnický průběh událostí v listopadu 1989. Akce proběhla za účasti politické reprezentace města, zástupců společenských a kulturních organizací a spolků a veřejnosti. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Roudnice nad Labem Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti paní Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Roudnice nad Labem Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje byla odhalena 8. dubna 2000 společně s deskou obětem nacismu. Iniciátorem desky z černého mramoru je Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Sýrovice. Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Sýrovice Pamětní deska vězňům zemědělského pracovního tábora

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se v letech 1958–1968 nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl vězeň-pamětník Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení laskavě poskytl Žatecký deník. Zatímco na počátku éry budování uranového průmyslu byly jiné pracovní tábory při průmyslových a zemědělských podnicích rušeny, aby co největší počet vězňů mohl být nasazen v uranových dolech, v souvislosti s utlumováním těžby byli naopak „nadbyteční“ vězni umisťováni jinam. V roce 1958 vzniklo několik zemědělských pracovních táborů fungujících (do roku 1961) jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. Na Žatecku a Lounsku např. kromě Sýrovic také v Novém Sedle a Drahonicích, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary.

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Teplice Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní akademii v Teplicích od roku 1936. Pohraničí opustil po zabrání Sudet, ale v květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi

Teplice Pamětní deska Karlu Krylovi

Deska z terrazza s leptaným portrétem a textem, jejímž autorem je Ondřej Pisch, byla odhalena 7. října 2004 z iniciativy teplické organizace ČSSD, za účasti tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, představitelů kraje a města. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] nastoupil v Teplicích na umístěnku po ukončení studia na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v roce 1962. Ve zdejších Spojených keramických závodech pracoval do roku 1966.

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska na ekologické demonstrace 1989

Teplice Pamětní deska na ekologické demonstrace 1989

Pamětní bronzová deska s litým písmem a plastikou ruky v gestu vítězství upomíná na místo konání ekologických v listopadu 1989. V roce 1996 ji odhalili protagonisté ekologických aktivit Petr Veselský a Eduard Vacek. Oblast severních a severozápadních Čech byla dlouhodobě sužována opakujícími se smogovými situacemi, kdy imise oxidů síry, dusíku a těžkých kovů překračovaly limitní hodnoty. Dne 8. listopadu 1989 se v Teplicích objevily plakáty, které na neúnosné ekologické podmínky reagovaly a vyzývaly občany k protestní demonstraci. Na tehdejším náměstí Zdeňka Nejedlého se 11. listopadu 1989 sešlo 800 až 1000 lidí, kteří požadovali čistý vzduch. Zaskočená policie zasáhla až při průvodu městem. Demonstrace se následující dny opakovaly a vyvrcholily 13. listopadu, kdy byla vedení městu předána petice s žádostí, aby se o ekologické situaci začalo veřejně jednat. K setkání demonstrantů s vedením města došlo 20. listopadu už za poněkud změněné politické situace. Ekologické demonstrace se z Teplic šířily i do dalších měst – Litvínova, Mostu, Děčína, dokud nebyly překryty politickými důsledky pražské studentské demonstrace ze 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní desky obětem komunismu

Teplice Pamětní desky obětem komunismu

Na kamenném soklu na centrálních schodech vedoucích k budově radnice jsou umístěny dvě pamětní desky. Bronzová pamětní deska o s nápisem „Prsť od Zborova, Dukly, Dunkerque, Ruzyně, Terezína a Pankráce“ zde byla umístěna po roce 1945. Druhá bronzová deska připomíná památku obětí komunismu, jejím autorem je Petr Janík a odhalena byla 17. listopadu 1993 z iniciativy ODS, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pod deskami je uložena prsť z památných míst českých dějin. Pamětní desky se nacházejí na místě frekventované připomínky a sebeprezentace města. První úpravy prostoru před teplickou radnicí se zhostil profesor vídeňské Umělecko-průmyslové školy Franz Metzner. Pětimetrová socha císaře Josefa II. a schodiště byly odhaleny v září 1913. Po vzniku Československa byl pomník na žádost českého obyvatelstva 10. listopadu 1920 odstraněn. Na uprázdněném podstavci obklopeném zachovanou figurálně zdobenou opěrnou zdí a schodištěm nalezla místo Metznerova socha Mozarta, která zde stála do léta 1945, kdy byla pro svůj původ opět odstraněna. Podstavec před radnicí zůstal po dobu totality prázdný.

Prohlédnout detail
Teplice. Pomník Miladě Horákové

Teplice Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové, jehož autory jsou sochařka Jaroslava Lukešová a architekt Milan Míšek, byl odhalen v červnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Pomník tvoří dvě vertikální břevna ve spodní části spojená třemi železnými pásky, do nichž jsou z přední a zadní strany zasazeny dvě měděné desky s nápisy. V horní části jsou břevna překryta jedním příčným se vsazeným kulatým portrétním reliéfem Milady Horákové. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950

Terezín Expozice Milada Horáková 1901–1950

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla, ač právnička, pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou. Z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla M. Horáková odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel Bohuslav na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu. V roce 1950 byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Součástí expozice je pamětní deska upomínající JUDr. Miladu Horákovou [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové

Terezín Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované JUDr. Miladě Horákové. Milada Horáková (1901–1950) byla vězněna za odbojovou činnost v letech 1940–1945, do roku 1942 v Praze na Pankráci, v letech 1942–1944 v policejní věznici v Malé pevnosti, v letech 1944–1945 v Drážďanech a Aichachu [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. V roce 1950 byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní deska obětem komunismu

Terezín Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu  byla odhalena 11. září 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Třebenice. Pamětní deska a busta Ladislava Kubíčka

Třebenice Pamětní deska a busta Ladislava Kubíčka

Pamětní desku s bustou 11. září 2005 odhalil na třebenické faře v den prvního výročí tragické smrti zavražděného faráře MUDr. Ladislava Kubíčka starosta města Václav Vobořil, posvětil ji arcibiskup Karel Otčenášek a biskup Josef Koukl. Autorem pamětní desky s bronzovou bustou je litoměřický akademický sochař Libor Piskálek, výrobu uhradilo město Třebenice. Ladislav Kubíček se narodil 3. ledna 1926 v Rachově na Zakarpatské Ukrajině. V roce 1945 maturoval na gymnáziu v Brně a roku 1950 dokončil studia medicíny na Masarykově univerzitě v Brně. Vojenskou službu vykonával i u útvarů PTP na šachtě na Kladensku. Během 50. let 20. století působil jako lékař na různých místech na Moravě, dokud nebyl nucen z politických důvodů v roce 1959 nastoupit brigádu na šachtě v Karviné. Zde byl zatčen pro své náboženské aktivity a odsouzen za podvracení republiky. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pokračoval v práci na šachtě a později v Kamenoprůmyslu v Letovicích. Externě studoval teologii a 7. února 1967 byl tajně vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou na katolického kněze. Do duchovní správy nastoupil až od 1. srpna 1969, kdy dostal státní souhlas k výkonu kněžské služby a působil na různých místech litoměřické diecéze a ve farnostech v Jizerských horách, od roku 1999 v Třebenicích. Od počátku 90. let se podílel na vzniku hospiců v ČR, napsal několik knih s duchovní tematikou, působil jako duchovní ve věznici, v roce 2000 byl jmenován sídelním kanovníkem litoměřické kapituly a prezidentem litoměřické diecézní charity. 11. září 2004 byl na faře v Třebenicích zavražděn. Litoměřický biskup Pavel Posád označil Kubíčka za mučedníka, v roce 2011 začalo sbírání dokumentů, na jejichž základě by mohl být blahořečen.

Prohlédnout detail
Třebenice. Pamětní deska obětem komunismu

Třebenice Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. dubna 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Úštěk. Pamětní deska obětem komunismu

Úštěk Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu z červeného mramoru se zlatým písmem byla odhalena 25. dubna 2002 z iniciativy Vladimíra Chlupáče, Konfederace politických vězňů a města.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Františku Zajíčkovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Františku Zajíčkovi

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo posledním pracovištěm Františka Zajíčka před jeho zatčením. František Zajíček (1896 Ústí nad Labem – 1954 Praha) se za války aktivně podílel na odboji proti německým okupantům, od srpna 1944 se stal velitelem roty partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Jeho oddíl prováděl četné destrukce železnice pomocí náloží trhavin a poškozoval německé vojenské transporty. Po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje. V letech 1948–1950 shromažďoval zbraně a trhaviny. 28. května 1949 Zajíček společně se dvěma přáteli destrukcí poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. V roce 1953 byla činnosti Františka Zajíčka odhalena v souvislosti s akcí Státní bezpečnosti namířenou proti bývalým členům národně socialistické strany, jejímž byl Zajíček rovněž členem. V březnu 1953 byl zatčen a po vyzrazení úkrytů zbraní a trhavin a ke zjištění pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 byl František Zajíček postaven do čela protistátní skupiny. Státní bezpečnost nezákonnými prostředky donutila zatčené k doznání činů, které nikdy nespáchali (pokus o vraždu komunistického funkcionáře, příprava bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, špionáž). Ve veřejném procesu v sále kulturního domu chemických závodů ve dnech 30. a 31. dubna 1954 byl František Zajíček odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství a popraven 7. července 1954 v Praze na Pankráci, František Klepal a Václav Prejza byli odsouzeni na doživotí a dalších osm obžalovaných (vesměs železničářů) za velezradu k trestům odnětí svobody v rozsahu 25–11 let. V souběžných procesech byli odsouzeni k vysokých trestům i rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni obžalování rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města in memoriam.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Jaroslavu Brodskému

Ústí nad Labem Pamětní deska Jaroslavu Brodskému

Na budově mateřské školy v Brné byla odhalena z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920 Soběslav – 1981 Toronto, Kanada) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny sestavené z pedagogických pracovníků a v jednom z mnoha návazných procesů po procesu s Miladou Horákovou odsouzen 2. července 1951 na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění během květnové prezidentské amnestie v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů. V roce 1945 byl dr. Šmejkal (1909–1983) jmenován zatímním správcem a později ředitelem obnoveného reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Současně navázal na své předválečné aktivity, zejména v kulturní oblasti. Jako kulturní referent města Ústí nad Labem se staral o obnovení činnosti městského divadla, rozhlasu, knihovny, muzea i archivu. Zároveň byl oblastním důvěrníkem Československé strany národně socialistické. Po únoru 1948 byl odsouzen za neoznámení trestného činu poté, co mu jeden z žáků školy ukázal protikomunistický leták a dr. Šmejkal tuto skutečnost neoznámil Státní bezpečnosti. Byl  odsouzen k devíti letům těžkého žaláře, který odpykal především v uranových táborech. Za sepsání textů a básní s vězeňskou tematikou byl v roce 1958 odsouzen na dva roky do vězení. Po propuštění se vyučil zedníkem a živil dělnickými profesemi. Stal se tajemníkem spolku českých bibliofilů a nakonec se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V březnu 1969 byl rehabilitován. Zemřel 16. května 1983 v Praze.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pomník obětem komunismu

Ústí nad Labem Pomník obětem komunismu

Pomník, jehož autorem je Olbram Zoubek, tvoří bronzová figurální plastika a deska s nápisem.  Byl zřízen městem Ústí nad Labem a odhalen v Městských sadech 22. června 1997 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. V roce 1953 se v Ústí nad Labem konal veřejný proces Skalický a spol. [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Obžalovaní byli obviněni z  úmyslného šíření nemocí hospodářských zvířat. Miroslav Skalický (Roudnice n. Labem), Josef Kalík (Lovosice), Stanislav Jirsa (Chomutov, synovec Petra Zenkla, předsedy národně socialistické strany a významného představitele exilu), Alois Kváš (Libochovice, člen národně socialistické strany), František Knotek (Roudnice n. Labem, krajský tajemník strany lidové), Josef Krejčí (Budyně n. Ohří), Vlastimil Frühauf (Mšené) a Josef Studnička (Břežany) se podle obžaloby stali členy ilegální organizace „Kotva“ a podle instrukcí agenta Václava Šebka (Libochovice) prováděli hospodářskou sabotáž. Byli odsouzeni k mnohaletým trestům.

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec

Žatec Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté. Skupina Praha-Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády (generálního štábu, ministerstva národní obrany, vojenských útvarů v Milovicích, Kralovicích, Berouně, Pardubicích, Chomutově a Žatci) byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenských obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v  hradčanském „domečku“, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud v něm vynesl devět trestů smrti, z nichž čtyři byly pozměněny na doživotí, pět doživotních trestů a jeden 25letý. Obchodník Bohuslav Hubálek, bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic a Vilém Sok-Sieger [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] byli 18. července 1949 popraveni v Praze-Pankráci. Jejich ostatky byly uloženy do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. V červenci 1959 zemřel ve vězeňském táboře Vojna jeden z dalších klíčových aktérů skupiny, doživotně odsouzený Jiří Voves. Do čela druhého procesu konaného 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými byl postaven demobilizovaný důstojník Václav Žatecký [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi

Žatec Pamětní deska Karlu Sabelovi

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů. Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. V červnu 1939 uprchl do zahraničí, působil v cizinecké legii a později v čs. zahraniční armádě. V roce 1944 velel četě čs. jednotek v bojích ve Francii. Za své válečné zásluhy získal mnoho vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. V červnu 1949 byl spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a vyzvědačství a 18. července 1949 popraven.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru