Vysočina patřila k regionům s relativně silným hnutím odporu proti komunistickému režimu a tudíž také k regionům poznamenaným větším rozsahem perzekucí. Na této skutečnosti se podílí celá řada faktorů. Mezi nejvýznamnější příčiny ovlivňující vznik a rozsah protirežimních aktivit a následně také podmiňující charakter represe patří krajinný ráz, skladba obyvatelstva, vztah k půdě, tradiční katolicismus a konkrétní povědomí o působení odbojových skupin za druhé světové války.

Pamětních míst připomínajících perzekuci katolické církve na Vysočině nalezneme velké množství. S tzv. „číhošťským zázrakem“ a s osobou umučeného kněze Josefa Toufara jsou spojeny připomínky v Číhošti, Ledči nad Sázavou, v Arnolci či v Polné. Další pamětní místa komemorují likvidaci mužských klášterů a kongregací (Želiv), internaci biskupů a opatů (Lipník, Želiv, Klanečná, Krásná Hora), osudy kněží či věřících (Vilémov, Střítež, Vilémov – Klášter).

Pamětní místa připomínající perzekuci rolníků, se váží k vysídlení velkého množství rodin během kolektivizace (Radňov, Lhotka u Tasova). Na Havlíčkobrodsku je několik pamětních desek spojených s aktivitami Miroslava Růžičky, neúnavného dokumentátorem osudů perzekvovaných sedláků i s dalšími členy místní pobočky Konfederace politických vězňů (Vrbice, Vilémov, Golčův Jeníkov).

Příkladem propojení zásahu vůči odpůrcům kolektivizace a církvi je tzv. babický případ. Babické události vedly k rozsáhlým represáliím vůči rolníkům i věřícím a jejich součástí byla také cílená kriminalizace katolických duchovních (Heřmanov ad.). Vlna zatýkání, jihlavský monstrproces a několik následných procesů měly za následek nejen osm odsouzených k trestu smrti, ale i stovky uvězněných, perzekvovaných a násilně vystěhovaných občanů. K jejich osudu odkazuje řada pamětních míst (Jihlava, Lukov, Třebíč). Přímo v Babicích připomíná dodnes ne zcela objasněnou událost z roku 1951 památník obětem střelby v místní škole umístěný v samém středu obce, jenž byl odhalen v roce 1975, ale také busta popraveného pátera Václava Drboly před místní farou. Její slavnostní odhalení a žehnání stejně jako mše za usmíření a odpuštění bylo součástí Dne smíření zorganizované místní farností v roce 2013.

Pamětní místa spojená s perzekucemi příslušníků československé armády jsou zastoupena např. pamětními deskami ve Velké Bíteši, Michalovcích či Kuroslepech. Specifickými pamětními místy jsou v tomto kontextu ta, jež jsou věnována generálovi a později prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi v rodném Hroznatíně.

V Pelhřimově a v Chotěboři nalezneme pamětní místa dedikovaná gymnaziálním studentům odsouzeným za protirežimní aktivity, nebo zadrženým při pokusu o přechod státní hranice. K období normalizace se vážou pamětní desky Evženu Plockovi, který se upálil na protest proti normalizační politice 4. dubna 1969 (Jihlava), poslednímu vězni svědomí, který zemřel ve vězení Pavlu Wonkovi (Žďár nad Sázavou), či vůdčí postavě undergroundu, básníku Ivanu Martinu Jirousovi v rodném Humpolci.

Symbolická pamětní místa připomínající oběti komunismu v daném regionu jsou spojena například s kolektivizací, s odbojovou činností, poukazují na oběti politických procesů atd. (Světlá nad Sázavou, Rodkov, Počátky, Pelhřimov, Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Bystřice nad Pernštejnem, Vilémov). Specifickým místem paměti je jihlavský památník zničené sochy prezidenta Masaryka.

Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Arnolec Pamětní deska Josefu Toufarovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým, zlaceným písmem je umístěna na rodném domě Josefa Toufara a byla odhalena 20. října 1991. Josef Toufar (Arnolec 1902 – 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu. V roce 1950 byl zatčen a obviněn z vykonstruování tzv. číhošťského zázraku. Zemřel na následky věznění a krutého zacházení v Praze roku 1950 [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Babice. Busta Václava Drboly

Babice Busta Václava Drboly

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost. Václav Drbola se narodil se 16. října 1912 ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nedéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se P. Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se P. Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi bylo schváleno 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla po roce 1990 sňata. Babické události dnes v obci připomínají tzv. zvony smíření instalované v kostele Nejsvětější Trojice v roce 1968 [viz Babice. Zvony smíření], pomník odhalený na návsi v roce 1975 [viz Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi] a od roku 2013 také busta popraveného babického faráře Václava Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly].

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná památku místních funkcionářů národního výboru zastřelených 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi, Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku.

Prohlédnout detail
Babice. Zvony smíření

Babice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Prohlédnout detail
Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Blažejovice-Rozsochy Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky. Velitel roty partyzánského oddílu z druhé světové války Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem založili po únoru 1948 místní odnož odbojové skupiny „Dr. Hřebík“, která působila v jihozápadních Čechách. Činnost skupiny byla rozkryta Státní bezpečností v rámci tzv. akce Pernštýn a v říjnu 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci byli zatčeni V. Koutník a R. Hájek. Státní soud v Brně 6. října 1950 odsoudil celkem osm osob, včetně Rajmunda Musila [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník odsouzený na doživotí za velezradu si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Byl propuštěn 2. dubna 1964 a rehabilitován v roce 1990. Na dvacet dva let odsouzený bratr Josef pracoval po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech Dolní Rožínka a rehabilitován byl v roce 1972. Nejmladšímu bratru Františku (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a 1. prosince 1948 emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

Prohlédnout detail
Bystřice nad Pernštejnem. Pamětní deska obětem komunismu

Bystřice nad Pernštejnem Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 17. listopadu 2006 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem šedé kamenné šedé desky s černým písmem je akad. sochař Oldřich Rujbr. Jména perzekvovaných občanů Bystřicka byla iniciátory pamětní desky sepsána a uložena v Městském muzeu.

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Chotěboř Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Jaroslav Kysela (1932–1950) se vyučil číšníkem, ze svého platu podporoval těžce nemocnou ovdovělou matku. Nelehký úděl ho patrně přivedl na myšlenku utéct za hranice, avšak v Klenčí pod Čechovem byl 21. dubna 1950 zadržen místní hlídkou SNB. Okresní soud v Plzni ho za pokus o ilegální přechod hranice odsoudil k ročnímu odnětí svobody. V trestně pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk, když při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB. Je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, než se jejich útěk prozradí. Jeden z mladíků se převlékl do uniformy SNB a předstírali skupinu eskortovaných vězňů. Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal v Jáchymově v místním kině, kde státní soud 10. a 11. října 1950 vynesl rozsudky v dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, ke kterému došlo 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem soudně perzekvovaným občanům chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Deska připomíná mimo jiné 13 nezletilých studentů chotěbořského gymnázia odsouzených v roce 1949 za velezradu. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu prezidenta republiky Edvarda Beneše v září 1948, jež jim nebylo povoleno. Na protest proti zákazu vyrobili a rozšiřovali letáky s protistátními hesly. Studenti (Milan Hájek, Karel Varga, Oldřich Musil, Josef Dvořák, Josef Pavlíček, Josef Boháč, Jan Kubát, Josef Stuna, Gabriel Janáček, Zdeněk Fousek, Václav Blecha, Miloš Pátek, Antonín Cigal) a jejich starší přítel Jan Křivský byli zatčeni 9. listopadu a senátem pro mladistvé odsouzeni 27. února 1949 k podmíněným trestům. Přelíčení se konalo za povinné účasti učitelů. Výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého byli všichni studenti vyloučeni ze studia na všech školách.

Prohlédnout detail
Chyšná. Antikomunistické pamětní desky

Chyšná Antikomunistické pamětní desky

Bývalý politický vězeň Josef Fialka (*1927), perzekvovaný a vězněný v době násilné kolektivizace, je iniciátorem úctyhodného počtu pamětních desek, které upozorňují na zločiny komunismu a na osobnosti, jež se o pád komunismu zasloužily. Jsou instalovány nejen v Chyšné [viz též Chyšná. Pamětní deska Reaganovi a Gorbačovovi], ale i v nedalekých Blažejovicích [viz Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky], kam se Josef Fialka přestěhoval po návratu z vězení. První žulová deska s americkou a českou vlajkou byla odhalena 5. května 2009 jako součást oplocení před jeho domem. Ve spolupráci s kamenictvím Jiřího Mrťky byly k výročí Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu 2013 na mohutném soklu instalovány další dvě žulové desky s nápisy, které jsou umístěny na hospodářském pozemku na okraji obce. Zatím poslední žulová deska byla odhalena před jeho domem v roce 2015.

Prohlédnout detail
Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi

Chyšná Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi

Pamětní deska byla z rozhodnutí místního zastupitelstva odhalena 17. listopadu 2013 na obecním pozemku před místním kulturním domem. Iniciátorem pamětního místa, jehož realizaci provedlo kamenictví Jiřího Mrťky, je bývalý politický vězeň Josef Fialka. Ronald Reagan a Michail Gorbačov jsou oceňováni jako představitelé velmocí, kteří svými postoji v době studené války urychlili pád komunistických režimů v Evropě [viz též Praha 6. Pamětní desky Ronaldu Reaganovi].

Prohlédnout detail
Číhošť. Cesta Josefa Toufara

Číhošť Cesta Josefa Toufara

Turistická stezka s názvem Cesta P. Josefa Toufara byla slavnostně vyhlášena 18. dubna 2009 za účasti představitelů státní správy, katolické církve, Klubu českých turistů a Konfederace politických vězňů České republiky. Cesta značená modrou značkou je dlouhá celkem 18,5 km a doplňuje stávající síť turistických cest. Spojuje místa: Smrčná – Benetice – Dubice (rozcestí) – Opatovice – Nezdínská studánka – Nezdín – Prosíčka – Číhošť – Kynice – Dobrnice – Leština u Světlé. V Číhošti je vedena také přes místní pamětihodnost – památník středu České republiky.

Prohlédnout detail
Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Číhošť Hrob Josefa Toufara

Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze na hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev. Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý složil v roce 1935 maturitu na reálce v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Ve svých 38 letech byl 29. července 1940 vysvěcen na kněze. Od roku 1940 působil jako kaplan a od roku 1946 jako farář v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara], kde po roce 1945 založil Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Roku 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů přeložen do Číhošti na Havlíčkobrodsku. V roce 1950 byl zatčen a obviněn z vykonstruování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince 1949 během mše v tamním kostele Nanebevzetí Panny Marie pohnul půlmetrový dřevěný kříž na hlavním oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Sám farář pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku vzbudila pozornost StB a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivi, Augustin Antonín Machalka [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému], na kterého se páter Toufar obrátil o radu ohledně události. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak zneužit komunistickým režimem k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten zemřel na následky mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

Prohlédnout detail
Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi

Číhošť Pomník Josefu Toufarovi

Dominantou obce je kostel a fara, místa spojená s působením a zatčením faráře Josefa Toufara v roce 1950 Státní bezpečností. Od 22. září 1990 připomíná jeho památku pomník Ecce homo, jehož autorem je sochař Roman Podrázský. Posvětil ho královéhradecký biskup Karel Otčenášek a opat želivského kláštera Vít Tajovský za účasti více než sedmdesáti kněží a deseti tisíc lidí. P. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem podroben ve valdické věznici krutému mučení vyšetřovatelů a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara

Číhošť Symbolický hrob Josefa Toufara

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle Pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí narození P. Josefa Toufara byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara a Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)] vyzvednuta prsť hlíny, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků Josefa Toufara do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen. Pamětní deska byla umístěna mezi exponáty stálé výstavy o životě P. Toufara v prvním patře číhošťské fary.

Prohlédnout detail
Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Golčův Jeníkov Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu – jejich formování i následné represe – zásadním způsobem ovlivnil příchod Karla Hořínka (1901–1952), osoby s problematickou minulostí i úmysly [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a postupně odsuzovány v celé sérii vykonstruovaných procesů v návaznosti na veřejný proces Státního soudu v Chotěboři v září 1951 (Praha, 8.–12. října 1951, Praha, 15.–17. ledna 1952, Praha, 17.–18. ledna 1952, Habry, 3.– 5. července 1952, Pardubice 15. listopadu 1952). Některé odsouzené připomínají další pamětní místa [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi].

Prohlédnout detail
Havlíčkův Brod. Památník obětem komunismu 1948–1989

Havlíčkův Brod Památník obětem komunismu 1948–1989

Památník byl odhalen v 17. listopadu 2000 z iniciativy Miloslava Růžičky a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej kamenná plastika představující torzo ženského těla svázaného křídly, jehož autorkou je akad. sochařka Martina Hozová, a kamenná deska s nápisem, umístěná na podstavci sochy.

Prohlédnout detail
Havlíčkův Brod. Pamětní deska Pavlu Landovskému

Havlíčkův Brod Pamětní deska Pavlu Landovskému

Patinovanou bronzovou desku s trojím reliéfním zpodobněním herce a dramatika Pavla Landovského, umístěnou na jeho rodném domě, odhalil 10. září 2010 Eugen Brikcius. Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Pavel Landovský (1936–2014) patřil ve druhé polovině 60. let mezi nejpopulárnější české filmové a divadelní herce, podpisem Charty 77 však veřejné herecké angažmá ztratil a mohl se podílet jen na tzv. bytových divadlech disentu. V rámci akce Asanace jej Státní bezpečnost přiměla v roce 1978 k odchodu do emigrace, kde se stal hercem vídeňského Burgtheatru a odkud se po roce 1989 zase vrátil. Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování.

Prohlédnout detail
Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi

Heřmanov Pamětní deska Františku Pařilovi

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem byla odhalena 18. září 2011 na hřbitově v Heřmanově při příležitosti uložení urny s ostatky P. Františka Pařila odsouzeného k trestu smrti v babických procesech. Pohřeb po šedesáti letech iniciovali jeho příbuzní spolu s paterem Tomášem Holcnerem, který desku u paty hlavního kříže posvětil. František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu. Již po zatčení dvou místních farářů v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] se na P. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny; Plichta, účastník místního odboje za nacistické okupace, patřil k rozhodným odpůrcům kolektivizace a po komunistickém převratu se zapojil do organizování nového odboje [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Skupina se u P. Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tato skutečnost byla stěžejním důvodem, proč byl farář Pařil tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] zatčen. Byl souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě v červenci, v němž padlo sedm rozsudků smrti, kromě pro P. Pařila také pro P. Drbolu. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Spolu s ostatními byl 3. srpna 1951 popraven v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Nad oběma duchovními byly také na nátlak režimu vyneseny církevní tresty. Brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, tak učinil pod dojmem vynucených veřejných přiznání (byly od počátku kanonicko-právně neplatné). Urna s farářovými ostatky byla díky ochotnému zaměstnanci brněnského krematoria předána rodině, léta uchovávaná v soukromí a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu na hřbitově v Heřmanově [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. Armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi].

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pomník Ludvíku Svobodovi

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly na výšku s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi]. V roce 1985 byl Svobodův rodný dům přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Prohlédnout detail
Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi

Humpolec Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi

Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, Města Humpolec a podnikatelů. Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe – PPU [viz Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi; Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe], autorem programového manifestu druhé kultury (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i jejím organizátorem (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel až 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pamětní deska Janu Zábranovi

Humpolec Pamětní deska Janu Zábranovi

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost. Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na místním gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval se do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem „normalizace“ se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědní esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už z gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi

Humpolec Pomník Alexandru Dubčekovi

Mramorová deska s bustou a se zlatým nápisem na žulovém podstavci stojí od 6. listopadu 1998 v blízkosti místa smrtelné havárie slovenského komunistického politika. Autory pamětního místa, které vzniklo z iniciativy Národního literárního centra v Bratislavě, jsou sochař Teodor Baník a architekt Karol Granec. Alexander Dubček (1921–1992) byl československý a slovenský komunistický politik, v letech 1963–1968 první tajemník KSS, od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník KSČ. 28. listopadu 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění [viz Praha 1. Pamětní deska Alexandru Dubčekovi].

Prohlédnout detail
Humpolec. Pomník obětem válek a doby nesvobody

Humpolec Pomník obětem válek a doby nesvobody

Pamětní deska je nyní součástí pomníku válečným obětem. Původní pomník z roku 1926 vytvořil sochař Rudolf Kabeš. Po druhé světové válce byla jeho dedikace rozšířena o památku na spoluobčany, kteří zemřeli či jinak trpěli za okupace, a v listopadu 2001 byla na pravé straně čtyřbokého kamenného podstavce sochy instalována bronzová deska s litým písmem komemorující perzekvované občany města v době komunistického režimu.

Prohlédnout detail
Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Jemnice Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Betonový pomník jemnickému rodákovi, sochaři Jaroslavu Šlezingerovi, popsal jeho autor Stanislav Müller těmito slovy: „Vytvořil jsem sochařské zátiší, na kterém je zrovna rozpracovaná busta – autoportrét Jaroslava Šlezingera, vlevo je materiál, chléb, který on používal v době nouze, když nebyl materiál… v těch pohnutých časech a vpředu jsou nástroje, které k tomu používal.“ Pomník byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí sochařova narození. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) se narodil v Jemnici. Absolvoval Státní průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl nacisty zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, například pomník plukovníka Švece v Jemnici, sousoší Zaváté šlépěje, věnované obětem druhé světové války nebo sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Od března 1949 byl Šlezinger členem odbojové organizace Karla Veselého, která působila od ledna do června 1949 v Jihlavě a okolí. Zatčen byl 6. září 1949 a obviněn z trestných činů velezrady a zločinu spoluviny na přípravě vraždy. Byl souzen spolu s dalšími dvaadvaceti muži v politickém procesu „Veselý, Rod a Tuček“, který se konal 7.–11. února 1950 před Státním soudem v Jihlavě [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Jaroslav Šlezinger byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 25 let, finančnímu trestu, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv. Nejdříve byl vězněn na Mírově. V roce 1951 byl převezen do Vykmanova, kde pracoval v tzv. věži smrti. Když se začal zhoršovat jeho zdravotní stav, byl přeložen do věznice v Ostrově, a měl za úkol vytvořit sousoší pro místní Dům kultury. V době věznění vznikly jeho drobné reliéfy křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]. Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově na rakovinu plic. Rehabilitován byl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Jihlava Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. 17. června 1950 byli v Brně popraveni Karel Veselý (*1917), Jan Tuček (*1916) a František Rod (*1902), odsouzení Státním soudem Brno v procesu, který se konal 7.–11. února 1950 v budově jihlavského krajského soudu. Tito tři menší živnostníci (Veselý vlastnil brašnářskou dílnu, Tuček obchod s textilem, Rod truhlářskou dílnu) a řadoví členové nekomunistických stran (lidové a národně socialistické) se počátkem roku 1949 rozhodli založit ilegální skupinu, rozšiřovat ji a organizovat v tzv. trojkové struktuře (tj. každý nový člen měl pro činnost získat další tři osoby, členové jednotlivých buněk se neměli kvůli konspiraci navzájem znát). Původním cílem bylo vytvořit širší informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží či ozbrojené zastrašování i funkcionářů KSČ a Státní bezpečnosti apod. Jako i v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit či v pokusech o ně (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic blízkých osob. Jak došlo k jejímu odhalení, není zcela známo a i popis konkrétní činnosti skupiny a jejích úmyslů lze rekonstruovat pouze na základě vyšetřovací a soudní dokumentace. Jako první byl v dubnu 1949 zatčen Jan Tuček (pro podezření z přípravy útěku za hranice), v polovině července Karel Veselý (již v souvislosti s činností skupiny) a na počátku září František Rod. Státní prokuratura vypracovala obžalovací spis na 23 osob a do čela skupiny postavila Karla Veselého. Jedním z jejích členů byl ak. sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi].

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 17. listopadu 1989

Jihlava Památník 17. listopadu 1989

Památník připomínající návrat demokracie byl odhalen 17. listopadu 2015 z iniciativy senátora Miloše Vystrčila, Spolku za navrácení sochy TGM do Jihlavy a zastupitelstva města, finančně jej podpořili sponzoři. Dvoumetrový artefakt z lipnické žuly ztvárněný svazkem klíčů jako symbolu listopadové revoluce pracuje i s další symbolikou – přívěskem v podobě lipového listu, v němž je vyryté „havlovské“ srdíčko. Jeho autorem je sochař Radomír Dvořák.

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska Evženu Plockovi

Jihlava Pamětní deska Evženu Plockovi

Pamětní místo připomíná černá mramorová deska s rytým nápisem, jež byla odhalena na Masarykově náměstí u morového sloupu 4. dubna 1990. Odhalovala ji starostka města Daniela Brodská a tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček. Evžen Plocek (29. října 1929 Jihlava – 9. dubna 1969 Jihlava) pracoval jako vedoucí obchodně-technického oddělení největšího jihlavského podniku Motorpal. Byl stoupencem reformní politiky pražského jara (do KSČ vstoupil 1955), v červnu 1968 vystoupil s projevem na krajské konferenci v Brně, kde byla potvrzena jeho volba delegáta pro 14. mimořádný sjezd KSČ, kterého se v Praze-Vysočanech 22.–23. srpna 1968 zúčastnil. Okupaci a prohru reformní politiky těžce nesl. Na Velký pátek 4. dubna 1969 okolo 18 hodiny na jihlavském náměstí polil benzínem před tehdejší prodejnou obuvi a po dvaceti metrech škrtl sirkou u morového sloupu. Poté utíkal hořící dalších asi dvacet metrů k horní kašně. Tam upadl na zem a byl uhašen. Na náměstí zanechal dva složené papíry s ručně napsanými texty „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Zemřel o pět dní později v jihlavské nemocnici. Jeho pohřbu, který byl vypraven 11. dubna od areálu podniku Motorpal Jihlava, se účastnilo kolem pěti tisíc lidí, včetně vedoucích funkcionářů okresního výboru KSČ.

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi

Jihlava Pamětní deska Karlu Krylovi

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968.

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM

Jihlava Pamětní deska u pomníku TGM

Z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy byla 28. října 2011 odhalena replika sochy prvního československého prezidenta. Autorem je akademický sochař Roman Richtermoc, práce po jeho smrti dokončil kamenosochař Robert Musil. Replika sochy byla instalována nedaleko původního umístění v parku proti budově gymnázia, na jejímž místě byl v roce 1998 odhalen pomník [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM]. Nápis na desce upozorňující, že jde historicky o poslední sochu TGM vztyčenou v Československu v roce 1948, je věcně nesprávný. Srv. např. odhalení pomníku TGM v říjnu 1948 v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní nápis na pomníku TGM] či v Kutné Hoře [viz Kutná Hora. Pamětní nápis na pomníku TGM].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Jihlava Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Dvě pamětní desky připomínající Jaroslava Šlezingera a oběti jihlavského procesu „Veselý, Rod, Tuček“ vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Nacházejí se na domě nesoucím jméno Vila Šlezinger, kde sochař Šlezinger žil se svou ženou Marií od roku 1944 až do svého zatčení Státní bezpečností v září 1949. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska). Sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v roce 1950 na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pomník zničené sochy TGM].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pomník zničené sochy TGM

Jihlava Pomník zničené sochy TGM

Památník stojící na místě původní sochy T. G. Masaryka byl vybudován jako připomínka prvního československého prezidenta a autora sochy Jaroslava Šlezingera. Má podobu dvou žulových smírčích kamenů spojených deskou s nápisem a byl odhalen 13. března 1998 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Sochu TGM v nadživotní velikosti, umístěnou od 12. září 1948 do června 1961 před budovou jihlavského gymnázia, vytvořil sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955), který byl v roce 1950 odsouzen na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy TGM byla z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy instalována 28. října 2011 v parku proti budově gymnázia, nedaleko původního umístění [viz Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM].

Prohlédnout detail
Klanečná. Deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Klanečná Deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Plastová tabule s životopisem a fotografiemi ze života Víta Bohumila Tajovského je umístěna před jeho rodným domem a byla odhalena 1. září 2012 u příležitosti 100. výročí narození. Havlíčkobrodský odbor KČT vyznačil nově turistickou trasu přímo s odbočkou k rodnému domu opata Tajovského. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), katolický kněz, opat premonstrátského želivského kláštera byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů na dvacet let odnětí svobody [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Prohlédnout detail
Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Krásná Hora Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy opata želivského premonstrátského kláštera Bronislava Ignáce Kramára a dalších bratří 25. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl pozdější opat želivského kláštera Vít Bohumil Tajovský pokřtěn. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), katolický kněz, opat premonstrátského želivského kláštera byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů na dvacet let odnětí svobody [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Prohlédnout detail
Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Kuroslepy Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obce Kuroslepy. Stanislav Rejthar (1911–1977) začal armádní kariéru u dělostřelectva, ale v rámci akce „1000 pilotů republice“ se přihlásil k letectvu, absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově. V roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. Od září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V dubnu 1943 utrpěl při nouzovém přistání zranění páteře, po rekonvalescenci se ale dokázal vrátit k létání. Přihlásil se do skupiny letců převelených do Sovětského svazu, s níž v únoru 1944 opustil Velkou Británii. Jako náčelník štábu utvořeného 1. československého stíhacího leteckého pluku s útvarem v září 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení zůstal s pozemním personálem pluku na Slovensku a stáhl se s ním do hor. S partyzány se Stanislav Rejthar v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen na Velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn a v roce 1950 definitivně z armády propuštěn, nicméně i v dalších letech byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Stanislav Rejthar nalezl zaměstnání pouze jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Stanislav Rejthar zemřel po několika dalších infarktech 20. listopadu 1977.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Květinov-Radňov Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Pamětní deska umístěná na polním kříži je dedikovaná místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2015. Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda MNV a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě uskutečněné domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžní pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění byli v únoru 1953 rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl v též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace

Květinov-Radňov Pomník obětem kolektivizace

Pomník nechal roku 2006 zbudovat pan František Brož ze sousední obce Květinov. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (27. června) chtěl také připomenout tradiční svatoannenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti. František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a vytrval nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Komunistický režim uplatňoval vůči samostatně hospodařícím rolníkům i mimosoudní formy perzekuce, mezi něž patřily i nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy. Tyto směny, často i opakované, byly pochopitelně pro soukromé rolníky nevýhodné, jejich původní pozemky byly směňovány za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi

Květinov-Radňov Pomník Václavu Hojerovi

Pomník zbudovaný v roce 2007 Františkem Brožem v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Pomník má být připomínkou rodiny Hojerů, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Václav Hojer (1884–1952) působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce, inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, které byly v souvislosti s domovními prohlídkami spojenými s kontrolou nucených dodávek ze zemědělství zničeny. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizací vězněn a celá rodina následně z obce vystěhována [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolventem letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu. Od roku 1932 působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu se mu podařilo odejít v přes Polsko do Francie, kde vstoupil s dalšími letci nejprve do cizinecké legie, na počátku roku 1940 byl přijat do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. české perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázaná hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V této době si také změnil německy znějící příjmení Fürst na české Fiřt. Po roce 1948 jej čekal podobný osud jako mnoho dalších západních letců. Během roku 1949 byl bez udání důvodu vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici bez obvinění odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Z Mírova byl propuštěn krátce před uzavřením zdejšího TNP v létě 1951. Po propuštění odešel Bohumír Fiřt z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl Bohumír Fiřt v roce 1991.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Černá leštěná mramorová deska s rytým postříbřeným nápisem je věnována obětem komunistického režimu na Ledečsku. Pamětní deska měla být původně umístěna na budově městského úřadu, ale zastupitelé města její umístění dvakrát odmítli. Odhalena byla na budově Československé církve husitské 14. dubna 2007 z iniciativy pana Miloslava Růžičky, politického vězně, a pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Park a pomník Josefu Toufarovi

Ledeč nad Sázavou Park a pomník Josefu Toufarovi

Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park patera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan P. Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořený žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině. S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak v adventním čase roku 1949, kdy došlo při mši svaté k pohybu dřevěného křížku na oltáři tamního kostela. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 nezákonně zadržen tehdejší tajnou policií a v únoru téhož roku zemřel v Praze na následky vyslýchání ve vyšetřovací vazbě ve Valdicích [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Lhotka u Tasova. Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Lhotka u Tasova Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic, nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Spolu s peněžitými tresty a předchozím krátkodobým vězněním členů většiny těchto rodin představují celkovou bilanci trestů za neplnění povinných zemědělských dodávek státu používaných komunistickým režimem během kolektivizační kampaně.

Prohlédnout detail
Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Lipník Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pamětní deska z červeného mramoru byla odhalena 24. června 2012 a posvěcena českobudějovickým biskupem Mons. Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Nachází se v kostele, kde byl pozdější biskup pokřtěn. Biskup Josef Hlouch (1902–1972) nemohl v letech 1950 až 1968, která strávil v internaci a v nedobrovolném ústraní, vykonávat svůj úřad [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi].

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (*1897) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však zasáhly zejména tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej v souvislosti s Babicemi neminul. Alois Melkus i jeho mladší bratr Jaroslav (1901–1953) se zapojili do činnosti ilegální zpravodajské skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, kromě J. Melkuse také jeho švagr Josef Černohous (*1903) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951). Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem „majorem Vaškem“ (nadporučíkem StB Františkem Marečkem). Na přelomu dubna a května 1951, poté, co v regionu začal v ilegalitě působit Ladislav Malý, byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci], od něhož se větvily Malého kontakty s místními občany (Bula a Malý byli bývalí spolužáci). Zatčení unikl naopak Antonín Plichta st., jehož pozdější osudové propojení s Malým prostřednictvím babického faráře Václava Drboly (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] vedlo až k babické tragédii. Po vraždách v Babicích byli členové Smetanovy skupiny i pater Jan Bula (1920–1952) účelově vtaženi do procesů s „babickými teroristy“. Jan Bula byl z rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ vyňat z prvního babického procesu (12.–14. července 1951, Jihlava) a odsouzen jako hlavní osoba druhého babického procesu (13.–15. listopadu 1951, Třebíč) k trestu smrti. V třetím nejvýznamnějším babickém procesu, jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, byli souzeni členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (patera Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), kteří oba nabídku na odbojovou spolupráci odmítli. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli odsouzeni k trestu smrti, Josef Černohous na doživotí. Páter Bula byl popraven 20. května 1952 v Jihlavě, G. Smetana a J. Melkus 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

Lukov Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

V září 2016 byla v prostorách lukovské fary otevřena pamětní síň věnovaná místnímu rodáku, knězi Janu Bulovi a stálá expozice o násilném vystěhování místních rodin v padesátých letech minulého století. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara (Občanské sdružení Paměť). Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů KPV, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a pater Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. Jan Bula (1920–1952) byl popraven v souvislosti s babickými událostmi v roce 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Jeho osobnost připomíná i pamětní deska v místě jeho kněžského působení [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. V rodném Lukově je připomínán společně s dalšími místními občany, oběťmi násilné kolektivizace [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi].

Prohlédnout detail
Mastník. Busta Jana Zahradníčka

Mastník Busta Jana Zahradníčka

Busta básníka Jana Zahradníčka (1905–1960) s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči. Významný katolický básník Jan Zahradníček byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Prohlédnout detail
Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Michalovice Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Mramorová pamětní deska se zlatým písmem na rodném domě generála Kutlvašra byla odhalena v květnu 1991 z iniciativy obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Generál Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Okrouhlice. Pamětní deska u Lípy svobody

Okrouhlice Pamětní deska u Lípy svobody

Pamětní deska byla odhalena v roce 2017 z iniciativy Ing. arch. Jiřího Šimka (1922), který na jaře 1968 jako předseda tělovýchovné jednoty Sokol v Okrouhlici s pomocí místních občanů zorganizoval zasazení stromu jako symbolický akt podpory reformnímu procesu pražského jara. Instalování pamětní desky zaštítila obec Okrouhlice. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Pelhřimov Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Mramorová deska s nápisem z litých bronzových písmen je umístěna ve vstupní chodbě budovy gymnázia a byla odhalena v září 1996. Iniciátory desky jsou bývalí Vilímkovi spolužáci Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Stanislav Vilímek (1930–1950) se narodil v Sudkově Dole, od roku 1936  chodil do obecné školy v Pelhřimově a od září 1941 studoval na místním reálném gymnáziu J. J. Ševce. V letech 1944 až 1945 byl totálně nasazen jako pomocný zemědělský dělník. Po válce pokračoval ve studiu na gymnáziu do 13. října 1948, odkud byl ředitelstvím školy pro neomluvenou absenci vyloučen. Po únoru 1948 se začala na gymnáziu vytvářet studentská protistátní skupina s názvem Vatra, kterou tvořili Stanislav Vilímek, Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Tiskli a distribuovali informační letáky a plánovali útěk do zahraničí, většině z nich se odchod z Československa podařil. Stanislav Vilímek však v republice zůstal a aktivně pomáhal lidem k přechodu hranice do Rakouska. Státní bezpečností byl zadržen v době od 30. září do 25. listopadu 1949. Ve věznici na Cejlu v Brně byl ve vyšetřovací vazbě do 30. listopadu 1949 a pak odsouzen státním soudem v Brně k deseti letům odnětí svobody. Rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem v Praze 27. dubna 1950.  Během vazby Stanislav Vilímek onemocněl tuberkulózou, byl sice převezen z Jáchymovska a léčen ve vězeňské nemocnici v Plzni Borech, ale v důsledku nedostatečné péče však již 28. listopadu 1950 zemřel. Byl pohřben 2. prosince 1950 na hlavním hřbitově v Plzni. Povolení k převozu ostatků do Pelhřimova bylo rodině povoleno až v září 1964. Stanislav Vilímek byl 4. září 1990 rehabilitován.

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pomník obětem komunistického režimu

Pelhřimov Pomník obětem komunistického režimu

Bronzová pamětní deska akad. sochaře Jiřího Kočí byla instalována na budovu muzea na Masarykově náměstí v Pelhřimově 31. května 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. V červnu 1997 došlo k jejímu sejmutí z důvodu rekonstrukce celého objektu a deska byla uložena v depozitu muzea. Po úpravách prostoru hřbitova byl původní pomník obětem první světové války rozšířen o pomník obětem druhé světové války a o pomník obětem komunistického režimu. Slavnostní odhalení proběhlo v roce 2003.

Prohlédnout detail
Počátky. Památník obětem komunismu

Počátky Památník obětem komunismu

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem je umístěna na žulovém bloku v parčíku před hřbitovem v Počátkách. Odhalena byla 27. června 2013 v Den památky obětí komunistického režimu. Iniciátorem byl bývalý starosta a zastupitel Jan Třebický, investorem obecní úřad v Počátkách.

Prohlédnout detail
Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Polná Pamětní deska Josefu Toufarovi

Železná pamětní deska s nápisem a trnovou korunou umístěnou v pravém dolním rohu, která symbolizuje Toufarovo utrpení, byla instalována 6. září 2014 u budovy někdejší hospodářské školy v Palackého ulici. Desku požehnal arcibiskup kardinál Dominik Duka, biskup Josef Kajnek a postulátor procesu blahořečení P. Tomáš Petráček. Vytvoření desky iniciovala Marie Fišerová z Polné a její realizace se ujal umělecký kovář Adam Dočekal. Josef Toufar (1902 Arnolec – 1950 Praha) navštěvoval místní odbornou hospodářskou školu v roce 1927. Ke studiu se rozhodl teprve po otcově smrti ve svých 26 letech, kdy v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem. Studia dokončil v chotěbořském gymnáziu a v královéhradeckém biskupském semináři. P. Toufar byl umučen ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Rodkov Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Současný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze požární nádrže na toku říčky Nedvědičky, která protéká obcí. V roce 1993 byl při odbahňování nádrže vyzvednut a obec se rozhodla jej obnovit, byla nalezena i původní deska. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény šesti obětí druhé světové války a dvěma jmény obětí komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající P. Janu Bulu, který ve farnosti působil až do svého zatčení v roce 1951, byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl P. Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů. Dva zvony pro kostel Narození Jana Křtitele v Rokytnici a dva zvony pro kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově byly posvěceny Mons. Jiřím Mikuláškem (vždy větší z nich je dedikován P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století). Páter Bula byl odsouzen k trestu smrti v babických procesech. Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov [viz Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. V letech 1931–1939 studoval na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Brně a 29. července 1945 byl olomouckým biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Již v srpnu nastoupil jako kaplan do farnosti v Rokytnici nad Rokytnou a od roku 1949 zde pak působil jako administrátor. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života organizací ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla. Za čtení a komentování zakázaného pastýřského listu mu byla udělena pokuta a zahájeno trestní řízení, které bylo na základě prezidentské milosti zrušeno. Od roku 1950 neveřejně pokračoval ve vedení mládeže a začal s opravou rokytnického kostela. V únoru 1951 jej na faře v Rokytnici navštívil jeho spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, v té době v internaci, do zahraničí [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit. P. Bula byl zatčen již 30. dubna a podrobován ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě krutým výslechům. Po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], dalším zatýkání a mimořádně rychlé přípravě procesů rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ 10. července o tom, že páter Bula nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], ale bude souzen odděleně a bude mu uložen trest smrti. Byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči. Ohledně absolutního trestu sice panovaly pochybnosti i v justičních kruzích, které však politické rozhodnutí nezvrátily, a P. Bula byl popraven 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. P. Bula byl rehabilitován po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení, k němuž byl v roce 2011 připojen také beatifikační proces P. Václava Drboly.

Prohlédnout detail
Šebkovice. Zvony smíření

Šebkovice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Prohlédnout detail
Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Střítež Pomník Josefu Zvěřinovi

Pomník Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. ThDr. Josef Zvěřina (1913 Střítež – 1990 Nettuno, Itálie) byl v roce 1937 v Římě vysvěcen na kněze. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze a věnoval se práci s kroužky katolických kněží, laiků a mládeže v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z největších procesů s představiteli Katolické akce Praze [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi], jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře „L“ Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965) . Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na Katolickou teologickou fakultu v Litoměřicích, následujícího roku byl opět propuštěn. Působil v duchovní správě až do roku 1974, kdy mu byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. V duchovní práci pokračoval tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce Františka kardinála Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem litoměřické bohoslovecké fakulty, v roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Světlá nad Sázavou. Pamětní deska obětem komunismu

Světlá nad Sázavou Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunistického režimu byla odhalena na budově městského úřadu z podnětu pana Ladislava Kafky, místního zastupitele, a Konfederace politických vězňů 28. června 2004. Černá mramorová deska s rytým znakem českého lva a nápisem byla posvěcena želivským převorem Hroznatou Adamcem. Desku zhotovil kamenický mistr Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou.

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a jedenáct popravených po babických procesech, z toho tří duchovních [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi

Velká Bíteš Pamětní deska Josefu Robotkovi

Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru o umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991. Josef Robotka se narodil se 25. února 1906 v Tasově. Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Od počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka nastoupil opět činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl ovšem Josef Robotka spolu s dalšími vojenskými osobami zatčen a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze zcela objektivně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka, který ve spojení s odbojovou centrálou, jejž ve spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC zorganizoval bývalý podplukovník generálního štábu Alois Šeda, byl a s jejími kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy agenta-chodce Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26.–27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem Bílého lva.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš, oběť komunistického režimu, farníkem. Desku vysvětil místní farář P. Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. Po roce 1948 jako ideový odpůrce režimu byl osloven, zda se nechce podílet na činnosti formující se odbojové skupiny, která však byla ještě před jakýmikoli faktickými aktivitami zatčena, neboť Státní bezpečnost monitorovala všechny náznaky protirežimní činnosti v regionu, na nichž se podílel bývalý štábní kapitán Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. František Mojžíš zatčení unikl a nějakou dobu se skrýval, než byl vypátrán a zatčen spolu se všemi, kteří mu v ukrývání pomáhali. Jako hlavní osoba vykonstruované protistátní organizace byl souzen Státním soudem ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952. Byl neprávem odsouzen za vraždu místního komunistického funkcionáře ve Vepříkově a po potvrzení rozsudku popraven 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990. V jednom z mnoha následných procesů odvíjejících se od vyšetřování Karla Hořínka zatčeného v březnu 1950 byl odsouzen také vilémovský farář Josef Chadraba [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi].

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky inicioval bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. Oblíbený P. Chadraba byl v roce 1950 informován místním učitelem Václavem Paplhámem o vytvoření odbojové protikomunistické skupiny na Vilémovsku, kterou však od počátku monitorovala Státní bezpečnost. V procesu konaném 8.–12. října 1951 v Praze byla státním soudem souzena velká skupina téměř 30 osob, které skrývaly či jen neoznámily „protistátní činnost“ Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]; Václav Paplhám byl jako jeden z hlavních aktérů odsouzen na 20 let. Na základě výpovědí byl 11. září 1951 zatčen P. Chadraba, obviněn z údajného ukrývání zbraní a v procesu, který se konal 17.–18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, odsouzen za velezradu ke dvaceti letům. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], v jednom z dalších František Mojžíš [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi]. Trest odpykával těžce nemocný P. Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Vilémov Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy pana Františka Brože a Konfederace politických vězňů. Miloslav Růžička (*1925), vilémovský rodák a aktivní člen Konfederace politických vězňů byl v roce 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na pět let těžkého žaláře [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi]. Sedlácký původ, zkušenosti z věznění na Jáchymovsku i kontakty s dalšími perzekvovanými rodinami přivedly Miloslava Růžičku k rozsáhlé badatelsko-dokumentační práci o osudech selského stavu za komunistického režimu, jež publikoval ve třech monografiích. Inicioval (obdobně jako iniciátor této pamětní desky [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi, Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi a Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace]) vznik několika pamětních míst v regionu, která připomínají komunistické represe 50. let namířené proti soukromě hospodařícím zemědělcům i duchovním.

Prohlédnout detail
Vilémov. Pomník obětem válek a účastníkům protikomunistického odboje

Vilémov Pomník obětem válek a účastníkům protikomunistického odboje

Pamětní deska byla odhalena 9. června 1994 z iniciativy městyse Vilémov, Miloslava Růžičky a Karla Kruliše, členů Konfederace politických vězňů. Je umístěna na Pomníku obětí první a druhé světové války, který tvoří vysoký kamenný podstavec se sochou lva na vrcholu, nápisem na čelní stěně (první světová válka, odhalení 1936), tmavou mramorovou deskou se stříbrným nápisem (druhá světová válka) a nejníže umístěnou deskou z červeného mramoru se zlatým nápisem (protikomunistický odboj). Ta byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským, jejím autorem je kameník Josef Bohuslav Vašek z Havlíčkova Brodu.

Prohlédnout detail
Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a Boží muka

Vlčatín Pamětní deska Jana Zahradníčka a Boží muka

Pamětní deska a Boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Prohlédnout detail
Vrbice-Leština u Světlé. Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Vrbice-Leština u Světlé Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Odhalení pamětních desek 28. října 1998 a 5. května 2002 iniciovala rodina, která se do rodného statku vrátila po roce 1989. Pamětní místo tvoří dva kamenné kvádry z pozůstatků mlýna a pily a desky s nápisy. Odhalení byl přítomen evangelický farář Svatopluk Karásek a zástupci Konfederace politických vězňů. Josef Blažek (1898–1980) zdědil po svém otci hospodářství, mlýn a pilu, které postupně zveleboval a modernizoval. Spolu s ním pracoval také jeho mladší bratr František. František Blažek (1902–1983) byl v roce 1950 odsouzen k sedmi měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu za verbální konflikt s místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vězení a po zatčení bratra Josefa vedl rodinné hospodářství. Josef Blažek byl obviněn ze zadržování veřejných zásob: šlo o ryby nalezené při domovní prohlídce, které nachytal při vypuštění mlýnského náhonu za účelem jeho opravy a které neodevzdal, neboť k mlynářské koncesi se vztahovalo i (po roce 1948 zrušené) právo rybolovu. Za tento marginální skutek byl okresním soudem v Ledči nad Sázavou odsouzen v roce 1952 k dvěma a půl letům vězení, propadnutí veškerého majetku a zákazu pobytu v okrese. V březnu následujícího roku, kdy si Josef Blažek odpykával trest v jáchymovských dolech a jeho bratr František byl hospitalizován, byla rodina vystěhována do státního statku v Běchovicích, kam byli její členové přikázáni na práci. Pan František byl za nimi eskortován po propuštění z nemocnice, pan Josef po propuštění z vězení. Josef Blažek zemřel v roce 1980, František Blažek o tři roky později. Dcery Josefa Blažka dosáhly po roce 1989 občanské rehabilitace svého otce a soudní cestou se dožadovaly také navrácení rodinného hospodářství, jež jako konfiskát výhodně koupil okresní funkcionář KSČ. To se jim podařilo až po mnohaletých soudních jednáních a poté, co byly nuceny dům zpětně odkoupit.

Prohlédnout detail
Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara

Zahrádka Pamětní deska a socha Josefa Toufara

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého Podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. P. Josef Toufar (*1902) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky přeložen na nátlak místních členů komunistické strany do Číhošti. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Žďár nad Sázavou Pamětní deska 17. listopadu 1989

Pamětní bronzová deska připomínající Den boje za svobodu a demokracii byla odhalena z iniciativy města Žďár nad Sázavou 17. listopadu 2016 na budově bývalého městského úřadu vedle busty Tomáše Garrigua Masaryka. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Žďár nad Sázavou Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Pamětní deska byla odhalena 2. října 2012 z iniciativy občanského sdružení Český ombudsman. Pavel Wonka (1953–1988) zemřel ve vězení v době komunistického režimu v roce 1988 [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi].

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní desky obětem komunistického režimu

Žďár nad Sázavou Pamětní desky obětem komunistického režimu

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu. Text první desky upomínající oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v polovině roku 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese.

Prohlédnout detail
Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům

Želiv Památník internovaným kněžím a řeholníkům

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu vězněni v internačním táboře. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která v rámci tzv. akce K (kláštery) proběhla v dubnu 1950 [viz Králíky. Památník obětem internace Králíky], sloužil zrušený klášter v Želivě do února 1956 jako internační tábor pro politicky nepohodlné kněží a řeholníky, kterých tu žilo více než čtyři sta. Mezi nimi byli např. kardinál František Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi], arcibiskup Karel Otčenášek, pater Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi], salvatorián pater Kvita [viz Brno-Husovice. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi], pater Štverák [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi] či pater Benáček [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi]. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. Klášter od roku 1957 sloužil jako pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, v roce 1991 byl vrácen premonstrátskému řádu.

Prohlédnout detail
Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Želiv Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Pamětní deska opatu želivského kláštera Vítu Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Vít Bohumil Tajovský (1912–1999) [viz též Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému, Klanečná. Deska Vítu Bohumilu Tajovskému] po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivi, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl krátce zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], neboť se přátelil s P. Josefem Toufarem, a ten ho po událostech s vychýlením křížku v číhošťském kostele navštívil. Opat Tajovský byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni. Ve velkém vykonstruovaném procesu s představiteli řádů v dubnu 1950 byl odsouzen [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] za „velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu“ k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Po propuštění nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. Během pražského jara v roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou do želivského kláštera, kde byl po likvidaci řeholních řádů v roce 1950 zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému udělen prezidentem republiky Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivi, kde je pochován na místním hřbitově.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru