Na Vysočině paměti na dobu komunismu dominují osoby a události spojené s násilnou kolektivizací a perzekucí katolické církve. Zejména pamětní místa odkazující k babickému případu či k osobě umučeného kněze Josefa Toufara přesahují svým významem hranice regionu. Řada zřízených připomínek perzekvovaným sedlákům či obětem tzv. kulackých procesů na Havlíčkobrodsku je výsledkem iniciativy dvou pamětníků – Miroslava Růžičky z Vilémova a Františka Brože z Radňova.

S životem P. Toufara jsou spojeny připomínky v rodném Arnolci, v obcích jeho kněžského působení (Zahrádka, Číhošť), ale v dalších místech (Ledeč nad Sázavou, Polná). Další pamětní místa komemorují opata Tajovského (Krásná Hora, Želiv), faráře Josefa Chadrabu (Vilémov-Klášter) či internaci řeholníků a katolických duchovních v Želivi. Na mnoha místech nalezneme připomínky odkazující k perzekuci soukromě hospodařících rolníků (Golčův Jeníkov, Květinov-Radňov, Leština u Světlé-Vrbice, Lukov, Ruda-Lhotka, Vilémov).

Babické události vedly k rozsáhlým represáliím nejen vůči aktivním odpůrcům kolektivizace. Do následných procesů byly vtaženy desítky zcela nevinných rolníků a jejich součástí byla také cílená kriminalizace katolických duchovních. K jejich osudu odkazuje řada pamětních míst (Babice, Heřmanov, Horní Újezd, Jaroměřice nad Rokytnou, Lukov, Rokytnice nad Rokytnou), popravené souhrnně komemorují památníky v Jihlavě a Třebíči. Přímo v Babicích připomíná oběti střelby v místní škole památník odhalený v roce 1975. Zde a v Šebkovicích zůstávají ve věžích kostelů skryty mimořádné připomínky – tzv. zvony smíření pořízené farníky v roce 1968.

Pamětní místa spojená s perzekucemi příslušníků československé armády jsou zastoupena např. pamětními deskami v Kuroslepech, Ledči nad Sázavou, Michalovicích a Velké Bíteš. Řadí se k nim i v tomto kontextu specifický pomník generálovu Ludvíku Svobodovi v rodném Hroznatíně, připomínající jeho veřejné působení jako veterána zahraničního odboje za druhé světové války a ve funkci prezidenta republiky (1968–1975).

V Jihlavě je připomínán Evžen Plocek, který se upálil na protest proti politice počínající normalizace, v Humpolci pak místní rodáci – celoživotně proskribovaný spisovatel a překladatel Jan Zábrana a vůdčí postava undergroundu, opakovaně vězněný básník Ivan Martin Jirous.

Paměť na období let 1948–1989 doplňují symbolická pamětní místa (Bystřice nad Pernštejnem, Havlíčkův Brod, Humpolec, Chyšná, Jihlava, Ledeč nad Sázavou, Pelhřimov, Počátky, Světlá nad Sázavou, Vilémov, Žďár nad Sázavou).

Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Arnolec Pamětní deska Josefu Toufarovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým, zlaceným písmem umístěná na rodném domě Josefa Toufara byla odhalena 20. října 1991. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Babice. Busta Václava Drboly

Babice Busta Václava Drboly

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost. Václav Drbola (1912–1951) se narodil se ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nejdéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se Václav Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Babice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Babice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Pamětní deska na budově fary v Babicích byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Lubomír Řihák, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Babice. Zvony smíření

Babice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Prohlédnout detail
Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Blažejovice-Rozsochy Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky. Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

Prohlédnout detail
Bystřice nad Pernštejnem. Pamětní deska obětem komunismu

Bystřice nad Pernštejnem Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 17. listopadu 2006 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem šedé kamenné desky s černým písmem je sochař Oldřich Rujbr. Jména perzekvovaných občanů Bystřicka byla iniciátory pamětní desky sepsána a uložena v Městském muzeu.

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Chotěboř Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Jaroslav Kysela (1932–1950) byl 21. dubna 1950 v Klenčí pod Čerchovem zadržen místní hlídkou SNB při pokusu o útěk za hranice a Okresním soudem v Plzni odsouzen k ročnímu odnětí svobody. V trestně-pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk. Při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB, je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, a opustili tábor, předstírajíce skupinu eskortovaných vězňů (jeden z mladíků byl převlečen do uniformy). Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal 10. a 11. října 1950 v kině v Jáchymově, kde Státní soud vynesl rozsudky ve dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, kteří uprchli 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Prohlédnout detail
Chyšná. Antikomunistické pamětní desky

Chyšná Antikomunistické pamětní desky

Bývalý politický vězeň Josef Fialka (*1927), perzekvovaný a vězněný v době násilné kolektivizace, je iniciátorem úctyhodného počtu pamětních desek, které upozorňují na zločiny komunismu a na osobnosti, jež se o pád komunismu zasloužily. Jsou instalovány nejen v Chyšné [viz též Chyšná. Pamětní deska Reaganovi a Gorbačovovi], ale i v nedalekých Blažejovicích [viz Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky], kam se Josef Fialka přestěhoval po návratu z vězení. První žulová deska s americkou a českou vlajkou byla odhalena 5. května 2009 jako součást oplocení před jeho domem. Ve spolupráci s kamenictvím Jiřího Mrťky byly k výročí Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu 2013 na mohutném soklu instalovány další dvě žulové desky s nápisy, které jsou umístěny na hospodářském pozemku na okraji obce. Zatím poslední žulová deska byla odhalena před jeho domem v roce 2015.

Prohlédnout detail
Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi

Chyšná Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi

Pamětní deska byla z rozhodnutí místního zastupitelstva odhalena 17. listopadu 2013 na obecním pozemku před místním kulturním domem. Iniciátorem pamětního místa, jehož realizaci provedlo kamenictví Jiřího Mrťky, je bývalý politický vězeň Josef Fialka. Ronald Reagan a Michail Gorbačov jsou oceňováni jako představitelé velmocí, kteří svými postoji v době studené války urychlili pád komunistických režimů v Evropě. Z iniciativy J. Fialky vznikly i další připomínky [viz Chyšná. Antikomunistické pamětní desky; Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky].

Prohlédnout detail
Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Číhošť Hrob Josefa Toufara

Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev. Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

Prohlédnout detail
Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi

Číhošť Pomník Josefu Toufarovi

Pomník Ecce homo sochaře Romana Podrázského byl na památku Josefa Toufara odhalen 22. září 1990. Za účasti více než sedmdesáti kněží a veřejnosti jej posvětil královéhradecký biskup Karel Otčenášek a opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara

Číhošť Symbolický hrob Josefa Toufara

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí jeho narození byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů] vyzvednuta prsť, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen a původní pamětní deska přenesena mezi exponáty expozice o životě P. Toufara v prvním patře číhošťské fary. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Golčův Jeníkov Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu, jejich formování i následné represe zásadním způsobem ovlivnil příchod ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952). Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a v návaznosti na veřejný proces v Chotěboři v září 1951 [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] postupně odsuzovány v celé sérii následných procesů (Praha 8.–12. října 1951 [viz Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem], Praha 15.–17. ledna a 17.–18. ledna 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], Habry 3.–5. července 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ad.).

Prohlédnout detail
Havlíčkův Brod. Památník obětem komunismu 1948–1989

Havlíčkův Brod Památník obětem komunismu 1948–1989

Památník, jehož autorkou je akad. sochařka Martina Hozová, byl odhalen v 17. listopadu 2000 z iniciativy Miloslava Růžičky a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej kamenná plastika představující torzo ženského těla svázaného křídly a kamenná deska s nápisem umístěná na podstavci.

Prohlédnout detail
Havlíčkův Brod. Pamětní deska Pavlu Landovskému

Havlíčkův Brod Pamětní deska Pavlu Landovskému

Patinovanou bronzovou desku Pavlu Landovskému umístěnou na jeho rodném domě odhalil 10. září 2010 Eugen Brikcius. Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování. Pavel Landovský (1936–2014) patřil ve druhé polovině 60. let mezi nejpopulárnější české filmové a divadelní herce, podpisem Charty 77 však veřejné herecké angažmá ztratil a mohl se podílet jen na tzv. bytových divadlech disentu. V rámci akce Asanace jej Státní bezpečnost v roce 1978 přiměla k odchodu do emigrace, kde se stal hercem vídeňského Burgtheatru a odkud se po roce 1989 zase vrátil. Landovský patřil k prvním signatářům Charty 77 a zúčastnil se také pokusu předat prohlášení nové nezávislé iniciativy československým úřadům [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi; Praha 6. Pomník Chartě 77].

Prohlédnout detail
Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi

Heřmanov Pamětní deska Františku Pařilovi

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil. František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Prohlédnout detail
Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi

Horní Újezd Pamětní deska Františku Pařilovi

Pamětní deska na budově fary v Horním Újezdu byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Vlastimil Vojtěch Protivínský, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pomník Ludvíku Svobodovi

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi]. Ludvík Svoboda (1895–1979) vstoupil do československých legií a účastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachmače (1918) i bojů na sibiřské magistrále. Po vzniku protektorátu ilegálně odešel do Polska a odtud se skupinou československých důstojníků a vojáků do Sovětského svazu. Zde se stal velitelem budované zahraniční armády, jež se od března 1943 zapojila do bojů na frontě (popsaných ve Svobodových pamětech Z Buzuluku do Prahy, 1960). Bezprostředně po válce byl jmenován armádním generálem a do dubna 1950 zastával post ministra národní obrany ve všech poválečných vládách. Na počátku 50. let Svobodovu kariéru přechodně negativně ovlivnily čistky v KSČ, kam vstoupil v roce 1948: v září 1951 byl odvolán z funkcí, v listopadu 1952 nakrátko zatčen a vyšetřován, začátkem roku 1953 odešel do řádného důchodu. Do veřejného života se vrátil s podporou Nikity Chruščova. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. V letech 1955–1958 působil ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, poté ve Vojenském historickém ústavu v Praze. 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem a jako nejvyšší představitel státu se stal aktérem pražského jara i následné politiky normalizace. I přes vážné zdravotní obtíže byl 22. března 1973 opět zvolen do prezidentské funkce, kterou vykonával do 28. května 1975. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi

Humpolec Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi

Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů. Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pamětní deska Janu Zábranovi

Humpolec Pamětní deska Janu Zábranovi

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost. Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem „normalizace“ se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pamětní deska obětem doby nesvobody

Humpolec Pamětní deska obětem doby nesvobody

Bronzová pamětní deska připomínající perzekvované občany města v době komunistického režimu byla na pomníku obětem válek a doby nesvobody odhalena v listopadu 2001. Původní pomník z roku 1926 vytvořil sochař Rudolf Kabeš. Po druhé světové válce byla jeho dedikace rozšířena o památku na spoluobčany, kteří zemřeli či jinak trpěli za okupace.

Prohlédnout detail
Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi

Humpolec Pomník Alexandru Dubčekovi

Mramorová deska s bustou a se zlatým nápisem na žulovém podstavci stojí od 6. listopadu 1998 v blízkosti místa smrtelné havárie slovenského politika. Autory pamětního místa, které vzniklo z iniciativy Národního literárního centra v Bratislavě, jsou sochař Teodor Baník a architekt Karol Granec. Alexander Dubček (1921–1992) byl československý a slovenský komunistický politik, v letech 1963–1968 první tajemník Komunistické strany Slovenka, od ledna 1968 do dubna 1969 první tajemník KSČ. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění [viz Praha 1. Pamětní deska Alexandru Dubčekovi].

Prohlédnout detail
Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových

Jaroměřice nad Rokytnou Symbolický hrob Plichtových

Kenotaf byl na rodinný hrob Plichtových pořízen z iniciativy Konfederace politických vězňů a instalován v srpnu 2018. Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Jemnice Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Jihlava Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 17. listopadu 1989

Jihlava Památník 17. listopadu 1989

Památník připomínající návrat demokracie byl odhalen 17. listopadu 2015 z iniciativy senátora Miloše Vystrčila, Spolku za navrácení sochy TGM do Jihlavy a zastupitelstva města, finančně jej podpořili sponzoři. Dvoumetrový artefakt z lipnické žuly v podobě svazku klíčů jako symbolu listopadové revoluce pracuje i s další symbolikou – přívěskem v podobě lipového listu, v němž je vyryto „havlovské“ srdíčko. Jeho autorem je sochař Radomír Dvořák. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu  1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska Evženu Plockovi

Jihlava Pamětní deska Evženu Plockovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem věnovaná jihlavskému rodáku Evženu Plockovi byla odhalena u morového sloupu na Masarykově náměstí 4. dubna 1990 starostkou Danielou Brodskou a předsedou Federálního shromáždění Alexandrem Dubčekem. Evžen Plocek (1929–1969) pracoval jako vedoucí obchodně-technického oddělení největšího jihlavského podniku Motorpal. Byl stoupencem reformní politiky pražského jara (do KSČ vstoupil 1955), v červnu 1968 vystoupil s projevem na krajské konferenci v Brně, kde byl zvolen jako delegát pro 14. mimořádný sjezd KSČ, kterého se v Praze-Vysočanech 22. a 23. srpna 1968 zúčastnil. Okupaci a prohru reformní politiky těžce nesl. Na Velký pátek 4. dubna 1969 okolo 18 hodiny se na jihlavském náměstí polil benzinem před tehdejší prodejnou obuvi a u morového sloupu škrtl sirkou. Poté utíkal hořící k horní kašně, kde upadl na zem a byl lidmi uhašen. Na náměstí zanechal dva složené papíry s ručně napsanými texty „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Zemřel 9. dubna v jihlavské nemocnici. Jeho pohřbu, který byl vypraven 11. dubna od areálu podniku Motorpal, se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí, včetně vedoucích funkcionářů okresního výboru KSČ.

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi

Jihlava Pamětní deska Karlu Krylovi

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM

Jihlava Pamětní deska u pomníku TGM

Z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy byl pomník prvního československého prezidenta slavnostně odhalen 28. října 2011 za účasti představitelů města, spolku a veřejnosti. Jedná se o repliku vytvořenou akademickým sochařem Romanem Richtermocem a kamenosochařem Robertem Musilem. Původní sochu vytvořil Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy byla instalována nedaleko původního umístění, neboť na místě sochy TGM z roku 1948 byl v roce 1998 odhalen jiný pomník [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM]. Nápis na desce upozorňující, že jde historicky o poslední sochu TGM vztyčenou v Československu v roce 1948, je věcně nesprávný. Srv. např. odhalení pomníku TGM v říjnu 1948 v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní nápis na pomníku TGM] či v Kutné Hoře [viz Kutná Hora. Pamětní nápis na pomníku TGM].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Jihlava Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Dvě pamětní desky vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska) Vily Šlezinger, kde sochař se svou ženou Marií žil od roku 1944 až do svého zatčení v září 1949. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v politickém procesu v roce 1950 a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pomník zničené sochy TGM

Jihlava Pomník zničené sochy TGM

Památník stojící na místě původní sochy T. G. Masaryka byl vybudován jako připomínka prvního československého prezidenta a autora sochy Jaroslava Šlezingera. Má podobu dvou žulových smírčích kamenů spojených deskou s nápisem a byl odhalen 13. března 1998 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Sochu TGM v nadživotní velikosti, umístěnou od 12. září 1948 do června 1961 před budovou jihlavského gymnázia, vytvořil sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955), který byl v roce 1950 odsouzen na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy TGM byla z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy instalována 28. října 2011 v parku proti budově gymnázia, nedaleko původního umístění [viz Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM].

Prohlédnout detail
Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem

Kámen-Jiříkov Pamětní deska vězněným komunistickým režimem

Černou pamětní desku umístěnou z iniciativy historičky Petry Michalové a starosty obce Petra Pipka na zrekonstruovaný pomník obětem první světové války odhalil 25. srpna 2018 Jaromír Stojan z pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě. Požehnal ji pater Jozef Ziaťko, duchovní správce farnosti Habry, za účasti místních, rodáků i dalších hostů. Pamětní deska je věnována občanům Jiříkova, kteří byli v padesátých letech odsouzeni v politických procesech: Josefu Caklovi (*1897), Bohumíru Caklovi (*1929), Františku Maruškovi (*1908), Bohuslavu Maruškovi (*1920), Bohuslavu Grundovi (*1906), Josefu Polnickému (*1929), Bohumilu Vrbovi (*1920), Janu Miřáckému (*1932) a Václavu Šímovi (*1904). Jako první byl za ukrývání ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952) [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] odsouzen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob Josef Cakl v procesu konaném 8.–12. října 1951 v Praze. Jeho syn Bohumír Cakl, B. Maruška a B. Grund byli odsouzeni na 20, resp. 16 a 4 roky ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech v červenci 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi], ostatní pak v následných procesech.

Prohlédnout detail
Krásná Hora. Pamětní deska Bohumilu Vítu Tajovskému

Krásná Hora Pamětní deska Bohumilu Vítu Tajovskému

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy opata želivského premonstrátského kláštera Bronislava Ignáce Kramára a dalších bratří 25. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl pozdější opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský pokřtěn. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), katolický kněz, opat želivského premonstrátského kláštera byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s představiteli řeholních řádů [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Prohlédnout detail
Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Kuroslepy Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla místnímu rodáku Stanislavu Rejtharovi odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obec Kuroslepy. Stanislav Rejthar (1911–1977) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově, v roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. V září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V únoru 1944 opustil Velkou Británii se skupinou letců převelených do Sovětského svazu a jako náčelník štábu 1. československého stíhacího leteckého pluku odletěl v září 1944 na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení se s partyzány v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen k velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn, 1950 z armády definitivně vyřazen a i v dalších letech sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Pracoval jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Zemřel 20. listopadu 1977.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Květinov-Radňov Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Pamětní deska umístěná na kříži je dedikována místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2017. Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda místního národního výboru a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžité pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění, v únoru 1953, byli rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace

Květinov-Radňov Pomník obětem kolektivizace

Pomník dal roku 2006 zbudovat František Brož z Květinova. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (27. června) chtěl také připomenout tradiční svatoanenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti. František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a odolal nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy patřily k formám mimosoudní perzekuce [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a pro soukromé rolníky byly nevýhodné, neboť jejich původní řádně obhospodařované pozemky se směňovaly za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi

Květinov-Radňov Pomník Václavu Hojerovi

Pomník v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Byl zbudován v roce 2007 Františkem Brožem. Václav Hojer (1884–1952) pocházel z rodiny, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce. Inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, která byla částečně zničena při domovních prohlídkách. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizační kampaní vystaven soustředěnému tlaku, jenž vyvrcholil odsouzením a násilným vystěhováním rodiny z obce [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Černá leštěná mramorová deska s rytým postříbřeným nápisem je věnována obětem komunistického režimu na Ledečsku. Pamětní deska měla být původně umístěna na budově městského úřadu, ale zastupitelé města její umístění dvakrát odmítli. Odhalena byla na budově Československé církve husitské 14. dubna 2007 z iniciativy pana Miloslava Růžičky, politického vězně, a pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Park a pomník Josefu Toufarovi

Ledeč nad Sázavou Park a pomník Josefu Toufarovi

Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park pátera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořen žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině. S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak (pohyb dřevěného křížku na oltáři) během adventu 1949. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 zatčen a v únoru zemřel v Praze na následky brutálního vyšetřování [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Leština u Světlé-Vrbice. Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Leština u Světlé-Vrbice Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Odhalení pamětních desek 28. října 1998 a 5. května 2002 iniciovala rodina, která se do rodného statku vrátila po roce 1989. Pamětní místo tvoří dva kamenné kvádry z pozůstatků mlýna a pily a desky s nápisy. Odhalení byl přítomen evangelický farář Svatopluk Karásek a zástupci Konfederace politických vězňů. Josef Blažek (1898–1980) zdědil po svém otci hospodářství, mlýn a pilu, které postupně zveleboval a modernizoval. Spolu s ním pracoval na rodinném statku také jeho mladší bratr František (1902–1983), v roce 1950 odsouzený k sedmi měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu za verbální konflikt s místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vězení a po zatčení bratra Josefa vedl rodinné hospodářství. Josef Blažek byl obviněn ze zadržování veřejných zásob (ryb v mlýnském náhonu) a za tento marginální skutek byl v roce 1952 Okresním soudem v Ledči nad Sázavou odsouzenk dvěma a půl letům vězení, propadnutí veškerého majetku a zákazu pobytu v okrese. V březnu následujícího roku, kdy si Josef Blažek odpykával trest v jáchymovských dolech a jeho bratr František byl hospitalizován, byla rodina vystěhována do státního statku v Běchovicích, kam byli její členové přikázáni na práci. František byl za nimi eskortován po propuštění z nemocnice, Josef po propuštění z vězení. Dcery Josefa Blažka dosáhly po roce 1989 občanské rehabilitace svého otce a soudní cestou se dožadovaly také navrácení rodinného hospodářství, jež jako konfiskát výhodně koupil okresní funkcionář KSČ. To se jim podařilo až po mnohaletých soudních jednáních a poté, co byly nuceny dům zpětně odkoupit.

Prohlédnout detail
Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Lipník Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pamětní deska z červeného mramoru byla odhalena 24. června 2012 a posvěcena českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Nachází se v kostele, kde byl pozdější biskup pokřtěn. Biskup Josef Hlouch (1902–1972) nemohl v letech 1950 až 1968, která strávil v internaci a v nedobrovolném ústraní, vykonávat svůj úřad [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi].

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

Lukov Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.

Prohlédnout detail
Mastník. Busta Jana Zahradníčka

Mastník Busta Jana Zahradníčka

Busta básníka Jana Zahradníčka s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl v 50. letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Prohlédnout detail
Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Michalovice Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Mramorová pamětní deska se zlatým písmem na rodném domě generála Kutlvašra byla odhalena v květnu 1991 z iniciativy obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Okrouhlice. Pamětní deska u Lípy svobody

Okrouhlice Pamětní deska u Lípy svobody

Pamětní deska byla odhalena v roce 2017 z iniciativy Jiřího Šimka (*1922), který na jaře 1968 jako předseda tělovýchovné jednoty Sokol v Okrouhlici s pomocí místních občanů zorganizoval zasazení stromu jako symbolický akt podpory reformnímu procesu pražského jara. Instalování pamětní desky zaštítila obec Okrouhlice. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Pelhřimov Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Mramorová deska s nápisem z litých bronzových písmen je umístěna ve vstupní chodbě budovy gymnázia a byla odhalena v září 1996. Iniciátory desky jsou bývalí Vilímkovi spolužáci Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Stanislav Vilímek (1930–1950) se narodil v Sudkově Dole, studoval na reálném gymnáziu J. J. Ševce v Pelhřimově (s přerušením v letech 1944 a 1945, kdy byl totálně nasazen jako pomocný zemědělský dělník) až do října 1948, kdy jej ředitelství školy pro neomluvenou absenci vyloučilo. Zde se po únorovém převratu 1948 zformovala studentská protirežimní skupina Vatra, jejíž jádro tvořili Stanislav Vilímek, Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Skupina tiskla a distribuovala letáky a podporovala perzekvované osoby. Většina členů později odešla do exilu, Stanislav Vilímek však v republice zůstal a aktivně pomáhal lidem k útěkům do zahraničí. V září 1949 byl zadržen Státní bezpečností a po vyšetřovací vazbě, kterou strávil ve věznici na Cejlu v Brně, byl na sklonku roku Státním soudem Brno odsouzen k deseti letům odnětí svobody (rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem v Praze 27. dubna 1950). Během vazby Stanislav Vilímek onemocněl tuberkulózou. Z Jáchymovska, kde nastoupil k výkonu trestu, byl sice převezen a léčen ve vězeňské nemocnici v Plzni-Borech, ale v důsledku nedostatečné péče zde 28. listopadu 1950 zemřel. Byl pohřben 2. prosince 1950 na hlavním hřbitově v Plzni. Převoz ostatků do Pelhřimova byl rodině povolen až v roce 1964. Stanislav Vilímek byl 4. září 1990 rehabilitován.

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pomník obětem komunistického režimu

Pelhřimov Pomník obětem komunistického režimu

Bronzová pamětní deska akad. sochaře Jiřího Kočího byla instalována na budovu muzea na Masarykově náměstí v Pelhřimově 31. května 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. V červnu 1997 došlo k jejímu sejmutí z důvodu rekonstrukce celého objektu a deska byla uložena v depozitu muzea. Po úpravách prostoru hřbitova byl původní pomník obětem první světové války rozšířen o pomník obětem druhé světové války a o pomník obětem komunistického režimu. Slavnostní odhalení proběhlo v roce 2003.

Prohlédnout detail
Počátky. Památník obětem komunismu

Počátky Památník obětem komunismu

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem je umístěna na žulovém bloku v parčíku před hřbitovem v Počátkách. Byla odhalena 27. června 2013 v Den památky obětí komunistického režimu. Iniciátorem byl bývalý starosta a zastupitel Jan Třebický, investorem obecní úřad v Počátkách.

Prohlédnout detail
Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Polná Pamětní deska Josefu Toufarovi

Železná pamětní deska s nápisem a trnovou korunou symbolizující Toufarovo utrpení byla instalována 6. září 2014 u budovy někdejší hospodářské školy v Palackého ulici. Desku požehnal arcibiskup kardinál Dominik Duka, biskup Josef Kajnek a postulátor procesu blahořečení P. Tomáš Petráček. Vytvoření desky iniciovala Marie Fišerová z Polné a její realizace se ujal umělecký kovář Adam Dočekal. Josef Toufar (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] se ke studiu rozhodl teprve v dospělém věku, po otcově smrti, kdy v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem.

Prohlédnout detail
Přibyslav. Pamětní deska Marii a Josefu Kovalovým

Přibyslav Pamětní deska Marii a Josefu Kovalovým

Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša. Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.

Prohlédnout detail
Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Rodkov Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Současný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze místní požární nádrže. V roce 1993 se jej obec rozhodla obnovit. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény obětí druhé světové války a komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci. Rodkovský statkář Raimund Musil (1898–1952) se zapojil do činnosti odbojové skupiny „Dr. Hřebík“ [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989]. Po vydání zatykače na její hlavní aktéry, Vincence Koutníka a Rudolfa Hájka, je před jejich vyprovokovaným odchodem do zahraničí ukrýval. Raimund Musil byl zatčen 15. května 1950 a odsouzen k šestnácti letům vězení, zemřel ve věznici v Plzni-Borech 20. ledna 1952. Majetek propadl státu, rodina se musela z obce vystěhovat.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi II

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi II

Pamětní deska na budově fary v Rokytnici byla odhalena 27. června 2019 pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Jan Krbec, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Ruda-Lhotka. Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Ruda-Lhotka Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Většina hospodářů byla již předtím krátkodobě vězněna za neplnění povinných státních dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Šebkovice. Zvony smíření

Šebkovice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Prohlédnout detail
Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Střítež Pomník Josefu Zvěřinovi

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Světlá nad Sázavou. Pamětní deska obětem komunismu

Světlá nad Sázavou Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunistického režimu byla odhalena na budově městského úřadu z podnětu Ladislava Kafky, místního zastupitele, a Konfederace politických vězňů 28. června 2004. Černá mramorová deska s rytým znakem českého lva a nápisem byla posvěcena želivským převorem Hroznatou Adamcem. Desku zhotovil kamenický mistr Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou.

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.

Prohlédnout detail
Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi

Velká Bíteš Pamětní deska Josefu Robotkovi

Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru na umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991. Josef Robotka (1906–1952) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Na počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 jako vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka opět nastoupil činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl Josef Robotka zatčen [viz Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi] a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze přesně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka ve spojení s odbojovou centrálou bývalého podplukovníka generálního štábu Aloise Šedy byl a s kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy kurýra Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26. a 27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Vilémov Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy Františka Brože a Konfederace politických vězňů. Miloslav Růžička (*10. října 1925 Vilémov) byl zatčen v prosinci 1951 a obviněn z účasti na letákové kampani požadující po únoru 1948 zajištění svobodných voleb pod patronací Západu. Letáky se našly v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. M. Růžička byl souzen v procesu s P. Josefem Chadrabou [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi] 17. a 18. ledna 1952 v Praze. Z pětiletého trestu, který odpykával v jáchymovských táborech, byl propuštěn na základě prezidentské milosti v prosinci 1954. Po návratu do Vilémova dále pracoval na rodinném statku, poté v místním JZD, kam vstoupil po jeho založení v roce 1957.

Prohlédnout detail
Vilémov. Pamětní deska účastníkům protikomunistického odboje

Vilémov Pamětní deska účastníkům protikomunistického odboje

Pamětní deska na původním pomníku padlým v první světové válce z roku 1936 byla odhalena 9. června 1994 z iniciativy městyse Vilémov, Miloslava Růžičky a Karla Kruliše, členů Konfederace politických vězňů. Byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským, jejím autorem je kameník Josef Bohuslav Vašek z Havlíčkova Brodu. Pomník tvoří vysoký kamenný podstavec se sochou lva na vrcholu, nápisem na čelní stěně (první světová válka), tmavou mramorovou deskou se stříbrným nápisem (druhá světová válka) a nejníže umístěnou deskou z červeného mramoru se zlatým nápisem (protikomunistický odboj).

Prohlédnout detail
Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a boží muka

Vlčatín Pamětní deska Jana Zahradníčka a boží muka

Pamětní deska a boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Prohlédnout detail
Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara

Zahrádka Pamětní deska a socha Josefa Toufara

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Josef Toufar (1902–1950) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky na nátlak místních členů komunistické strany přeložen do Číhoště. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Žďár nad Sázavou Pamětní deska 17. listopadu 1989

Bronzová pamětní deska připomínající Den boje za svobodu a demokracii byla odhalena z iniciativy města Žďár nad Sázavou 17. listopadu 2016 na budově bývalého městského úřadu vedle busty Tomáše Garrigua Masaryka. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Den boje za svobodu a demokracii uzákoněný v roce 2000 jako státní svátek připomíná listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Žďár nad Sázavou Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Pamětní deska byla odhalena 2. října 2012 z iniciativy občanského sdružení Český ombudsman. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi].

Prohlédnout detail
Žďár nad Sázavou. Pamětní desky obětem komunistického režimu

Žďár nad Sázavou Pamětní desky obětem komunistického režimu

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese. Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Prohlédnout detail
Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům

Želiv Památník internovaným kněžím a řeholníkům

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].

Prohlédnout detail
Želiv. Pamětní deska Bohumilu Vítu Tajovskému

Želiv Pamětní deska Bohumilu Vítu Tajovskému

Pamětní deska opatu želivského kláštera B. V. Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) se narodil v Klanečné u Krásné Hory [viz Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivě, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl nakrátko zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Po událostech s vychýlením křížku opat dvakrát navštívil P. Josefa Toufara v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni a ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů 5. dubna 1950 odsouzen za údajnou velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. Po propuštění na květnovou amnestii 1960 nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou želivského kláštera, kde byla krátce po jeho zatčení a odsouzení zřízena internace kněží a řeholníků [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivě. Je pochován na místním hřbitově.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru