Aktivní i bývalé příslušníky československé armády a v první řadě významné přesstavitele vojenského odboje za druhé světové války vnímal komunistický režim jako vážnou hrozbu. Celá řada pamětních míst tedy připomíná osudy účastníků druhého (případně prvního i druhého) odboje, kteří byli po komunistickém převratu zatýkáni a vyšetřováni pro údajnou protistátní činnost, na základě podvržených důkazů, vynucených přiznání nebo provokací odsouzeni, zpravidla v předem připravených procesech, k dlouholetým, ale i absolutním trestům. Symbolem-obětí těchto nezákonností je generál Heliodor Píka, velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu v letech 1941–1945, popravený v červnu 1949, jemuž je dedikováno několik pamětních míst (Plzeň, Opava, Praha 6, Štítina).

Represe komunistického režimu byly namířeny jak proti pilotům bojujícím v RAF (Bělkovice-Lašťany, Jindřichův Hradec, Novosedly nad Nežárkou, Praha 1, Radomyšl ad.), tak proti vojákům západní (Lipov, Litoměřice, Přerov) i východní fronty (Beřovice, Horní Studénky, Praha 6, Žamberk), stejně jako proti dalším účastníkům zahraničního (Praha 6, Prostějov, Zábřeh) či domácího odboje (Brno, Michalovice, Velká Bíteš). Podobně byli novou mocí pronásledováni demokraticky smýšlející důstojníci, z nichž se mnozí zapojili do protikomunistického odboje a snad i do příprav ozbrojených vystoupení (Mnichovo Hradiště, Plzeň, Praha 6, Žatec). Různé formy represe doprovázely účelové znevažování nekomunistického odboje a společenská dehonestace důstojníků, kteří se rozhodli pro odchod do exilu (Bojkovice-Bzová, Fryšták-Vítová, Nižbor, Ostrožská Lhota).

Poněkud ve stínu komemorace armádních osob stojí také neopominutelná účast demokraticky smýšlejících příslušníků Sboru národní bezpečnosti v protirežimních aktivitách. Symbolicky to naplňuje v současné době zaniklé ústřední pamětní místo – pamětní deska dvaceti policistům, popraveným v 50. letech za odpor proti komunistickému režimu, která byla v roce 2016 sňata z Policejního prezídia České republiky (Praha 7). Příslušníky SNB, kteří se podíleli na pomoci perzekvovaným osobám, pomáhali uprchlíkům přes hranice či se zapojili do ilegálních skupin připravujících se na nový zvrat politických poměrů, připomíná několik pamětních míst (Frýdek-Místek, Horní Bříza, Praha 9, Ostrava). Jsou mezi nimi i ti, kteří se stali kurýry a převaděči, či s nimi úzce spolupracovali (České Žleby, Chrastava, Kdyně, Klatovy). Řadí se sem i připomínání příslušníků Sboru vězeňské stráže popravených za pomoc politickým vězňům (Plzeň, Praha 4, Roztoky u Jilemnice). Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu poúnorového období.

Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Bělkovice-Lašťany Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska z černého mramoru byla místnímu rodáku Josefu Bryksovi odhalena 4. června 1994 na pomníku obětem první a druhé světové války v Lašťanech. Josef Bryks (1916–1957), absolvent vojenské akademie v Olomouci, se po útěku z protektorátu stal letcem britského královského letectva. V červnu 1941 byl sestřelen nad Francií, z německého zajetí se několikrát pokusil o útěk. Po návratu do Československa vyučoval v armádním leteckém učilišti v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a byl jmenován majorem. Na počátku března 1948 byl postaven mimo aktivní službu a 3. května 1948 v souvislosti s vyprovokovaným útěkem generála Janouška [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] zatčen, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v procesu s tzv. Janouškovou skupinou (do níž patřil také letec RAF Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]) 9. února 1949 odsouzen na 10 let. V roce 1950 byl znovu odsouzen v souvislosti s vykonstruovaným případem tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] na 20 let. Prošel několika pevnými věznicemi, mj. Leopoldovem, kde držel protestní hladovky. V roce 1955 byl převezen do nápravně-pracovního tábora Rovnost v Jáchymově, kde v táborové nemocnici zemřel na následky neléčených kardiologických obtíží a po několika prodělaných infarktech 11. srpna 1957. Urna s jeho ostatky byla v roce 1965 tajně pohřbena na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi]. Plně rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 2006 mu byl in memoriam udělen Řád bílého lva, o dva roky později povýšen na brigádního generála.

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Beřovice Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].

Prohlédnout detail
Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Bojkovice-Bzová Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Prohlédnout detail
Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Brníčko Pamětní deska Karlu Lukasovi

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase. Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi

Brno-střed Pamětní deska Josefu Robotkovi

Pamětní deska byla odhalena 4. dubna 2019 v brněnské pasáži Alfa z iniciativy organizace Sokol Brno I v rámci projektu Poslední adresa, který do ČR uvedl ruský publicista Sergej Parchomenko. Autorem desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili zástupci paměťových institucí, které na projektu spolupracují, členové organizace Sokol, příbuzní, Robotkův spoluvězeň Cyril Michalica a veřejnost. Podplukovník generálního štábu Josef Robotka (1906–1952), účastník druhého odboje, byl v květnu 1950 odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti a v listopadu 1952 popraven [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi].

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Brno-střed Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest. Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi

Česká Lípa Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem. Byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pomník českým válečným letcům RAF

České Budějovice Pomník českým válečným letcům RAF

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec. Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

České Žleby Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Chomutov Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

U příležitosti stého výročí založení republiky byly z iniciativy člena Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Milana Kopeckého a za podpory zastupitelstva města Chomutova 2. listopadu 2018 postupně odhaleny tři měděné pamětní desky dedikované třem legionářům a představitelům prvorepublikové armády, kteří během vojenské kariéry sloužili v Chomutově: Theodoru Koubovi a Josefu Šulcovi popraveným za protektorátu a Karlu Kutlvašrovi. Pamětní deska generálu Kutlvašrovi byla instalována na kamenném bloku na prostranství před domem, ve kterém za svého pobytu ve městě žil. Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II]. Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010. Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Prohlédnout detail
Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi

Chvalčov-Tesák Pomník Vincenci Šimčákovi

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Dobruška Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Měděná pamětní deska s reliéfním portrétem byla odhalena z iniciativy města 2. října 2018 u příležitosti stého výročí narození na domě, kde generál Štandera v dětství žil se svou rodinou. Desku odhalila jeho dcera Miroslava Vojtová a veterán druhé světové války genmjr. Emil Boček. Autorem desky je sochař Petr Kolářský, na realizaci se podílel grafik Petr Vlček a kovolijec Jindřich Janeček. Miroslav Štandera (1818–2014), pilot 312. stíhací perutě Royal Air Force, byl v roce 1949 propuštěn z armády a odešel do exilu do Velké Británie [viz Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi].

Prohlédnout detail
Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Frýdek-Místek Pamětní deska obětem komunistického násilí

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Prohlédnout detail
Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Fryšták-Vítová Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla a složil zkoušky leteckého radiového operatéra. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády. Po ukončení vojenského pilotního výcviku byl převelen k 311. peruti RAF. Jako velitel posádky se v prosinci 1943 zúčastnil úspěšného potopení německé transportní lodi Alsterufer, za něž byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem a povýšen na nadporučíka. V Britském královském letectvu působil až do konce války v Evropě. Po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné). Odtud přešel v březnu 1948 jako dopravní pilot k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Moravské Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 25. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Tzv. úlet tří dakot měl za následek nejen přijetí řady technických opatření s cílem zamezit dalším obdobným akcím, ale i propuštění pěti desítek bývalých příslušníků RAF zaměstnaných v ČSA. Největší hromadný letecký útěk z komunistického Československa byl vzápětí s patřičným ideologickým protizápadním vyzněním zpracován literárně i filmově (Únos, režie Kadár–Klos). Oldřich Doležal létal i v exilu pro civilní letecké společnosti, působil také jako spolupracovník exilové informační agentury Free Czechoslovakia Information Service. Zemřel v listopadu 1983 a je pochován v sekci válečných veteránů RAF vojenského hřbitova v Brookwoodu. V září 1991 byl u příležitosti společenské rehabilitace československých letců sloužících v Královském letectvu povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka československého letectva.

Prohlédnout detail
Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi

Hluboká nad Vltavou Pamětní deska Janu Kostohryzovi

Pamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou. Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.

Prohlédnout detail
Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi

Hluboká nad Vltavou Pamětní deska Jiřímu Maňákovi

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu z iniciativy starosty města Tomáše Jirsy v prosinci 2017 na budově sídla bývalého Státního statku Hluboká nad Vltavou. Jiří Maňák (1916–1992) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a Vojenské letecké učiliště v Prostějově. Z protektorátu odešel v červnu 1939 a po vypuknutí války byl přijat k francouzskému letectvu. Po pádu Francie působil v Británii v řadách RAF, v květnu 1943 byl jmenován velitelem 198. perutě. Válku přežil v německém zajetí, po nouzovém přistání letadla u belgicko-nizozemského pobřeží v srpnu 1943. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). Po válce byl povýšen na majora letectva, působil v Praze-Letňanech ve vojenském leteckém výzkumu. Z armády odešel v květnu 1948 do civilního letectví. V listopadu 1950 byl zatčen kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství a do června 1951 držen ve vazbě a vyslýchán. Po osvobozovacím rozsudku nastoupil jako pomocný dělník ve Státním statku Hluboká nad Vltavou, kde působil do roku 1962 (naposledy jako ekonom). Po částečné rehabilitaci a obnovení pilotní kvalifikace nastoupil v roce 1964 k Československým aeroliniím, odkud v rámci normalizačních prověrek odešel v prosinci 1971 do nuceného důchodu. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Prohlédnout detail
Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi

Horní Bříza Pamětní deska Josefu Sporkovi

Pamětní deska příslušníku SNB Josefu Sporkovi byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR na budově bývalé služebny. Vrchní strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Sporka (1910–1951) byl souzen se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity v čele s ředitelem uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, historikem Jindřichem Čadíkem (1891–1979) [viz Plzeň. Čestný hrob Jindřicha Čadíka]. Ten spolu s přednostou oddělení fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonínem Čechem a penzionovaným št. kpt. Josefem Erlebachem formovali protirežimní skupinu, která prostřednictvím západních velvyslanectví v Praze předávala informace o situaci na Plzeňsku (ve Škodových závodech, ve zbrojním průmyslu, na hranicích apod.). Do skupiny byli zapojeni v Horní Bříze zdejší přednosta poštovního úřadu Robert Pavličko a Josef Sporka, který se kromě předávání strategických informaci údajně podílel i na jejím vyzbrojování. Právě tito členové byli na základě vyšetřování šíření protirežimních letáků v nedaleké Třemošné zatčeni jako první. S J. Čadíkem, zatčeným v září 1950, sehrála Státní bezpečnost pomocí agenta-provokatéra hru na „propuštění“ a následné „zorganizování útěku“ za hranice – poté, co jej fingovaný převaděč vyzpovídal ohledně ilegální činnosti, byl u hranic opět zatčen. Skupina byla odsouzena ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především ze Škodových závodů. Všichni obžalovaní (13 osob) byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž, Josef Sporka jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v činné službě k trestu smrti. Jeho odvolání Nejvyšší soud zamítl a stejně negativně bylo vyřízeno jednomyslné doporučení soudního senátu k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí. Josef Sporka byl popraven 9. října 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů

Horní Slavkov Symbolický hrob politických vězňů

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo. V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

Prohlédnout detail
Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Hranice Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Pomník hrdinům druhého a třetího odboje byl odhalen 6. května 2005 z iniciativy Vojenského sdružení rehabilitovaných a za účasti představitelů města Hranice a místní vojenské posádky, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Vojenského sdružení rehabilitovaných. Mezi válkami a v letech 1945–1950 působila v Hranicích Československá vojenská akademie, která vychovala základ důstojnického sboru československé armády. Mezi její zakládající osobnosti patřil divizní generál Heliodor Píka (1897–1949) [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pomník Ludvíku Svobodovi

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi]. Ludvík Svoboda (1895–1979) vstoupil do československých legií a účastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachmače (1918) i bojů na sibiřské magistrále. Po vzniku protektorátu ilegálně odešel do Polska a odtud se skupinou československých důstojníků a vojáků do Sovětského svazu. Zde se stal velitelem budované zahraniční armády, jež se od března 1943 zapojila do bojů na frontě (popsaných ve Svobodových pamětech Z Buzuluku do Prahy, 1960). Bezprostředně po válce byl jmenován armádním generálem a do dubna 1950 zastával post ministra národní obrany ve všech poválečných vládách. Na počátku 50. let Svobodovu kariéru přechodně negativně ovlivnily čistky v KSČ, kam vstoupil v roce 1948: v září 1951 byl odvolán z funkcí, v listopadu 1952 nakrátko zatčen a vyšetřován, začátkem roku 1953 odešel do řádného důchodu. Do veřejného života se vrátil s podporou Nikity Chruščova. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. V letech 1955–1958 působil ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, poté ve Vojenském historickém ústavu v Praze. 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem a jako nejvyšší představitel státu se stal aktérem pražského jara i následné politiky normalizace. I přes vážné zdravotní obtíže byl 22. března 1973 opět zvolen do prezidentské funkce, kterou vykonával do 28. května 1975. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.

Prohlédnout detail
Ivančice. Pamětní deska Miloši Knorrovi

Ivančice Pamětní deska Miloši Knorrovi

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček. Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Prohlédnout detail
Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Jablonec nad Nisou Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války, u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálmajoru Karlu Mrázkovi. Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po válce se stal velitelem 3. letecké divize v Brně a v roce 1946 plukovníkem. Již v březnu 1948 byl zbaven velení, v květnu odeslán na nucenou dovolenou, poté přes dva měsíce držen ve vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku pro podezření z plánování opuštění republiky. V listopadu 1948 byl postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde vystřídal řadu zaměstnání, v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V květnu 1990 byl povýšen na generálmajora ve výslužbě a v roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Jaroměř Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Prohlédnout detail
Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Jindřichův Hradec Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava. Rudolf Zima (1904–1972) se stal vojenským letcem z povolání. V srpnu 1939 odešel do zahraničí, zúčastnil se již leteckých bojů ve Francii, kde byl 13. května 1940 zraněn. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde bojoval v řadách 310. stíhací perutě RAF. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Prohlédnout detail
Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen

Kdyně Pamětní deska obětem akce Kámen

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda. Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Kladno Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku. Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Klatovy Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky. Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle

Klatovy Pomník obětem komunistické zvůle

Pomník, jehož autorem je akad. sochař Olbram Zoubek, je symbolická plastika ženy ve smutku stojící na nízkém podstavci, na němž je umístěna pamětní deska s nápisem. Byla odhalena 22. května 1993 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Původně cínová socha byla po zničení neznámými pachateli odlita z bronzu. Při rekonstrukci Hostašových sadů v roce 2015 byl pomník přemístěn z centrální části parku na vyvýšené místo na konci promenády u bývalého městského opevnění. Mezi oběti komunistické perzekuce z Klatov a okolí patří skupina příslušníků Sboru národní bezpečnosti, odsouzených Státním soudem Praha v neveřejném procesu (pouze před tzv. organizovanou veřejností z řad SNB a Pohraniční stráže), který se konal 27. a 28. května 1952 ve Fučíkově sále v Plzni. Do jeho čela byli postaveni plukovník SNB František Havlíček a vrchní strážmistr SNB Václav Šnaidr (Šnajdr). Fr. Havlíček (1908–1952) se po válce stal oblastním velitelem SNB v Klatovech a také styčným důstojníkem s americkými vojenskými úřady. Po únorovém převratu těchto kontaktů využil a předával jim zprávy o bezpečnostní situaci v zemi. Později se této činnosti ujal Václav Šnaidr (1911–1952), který se jako zástupce velitele posádky SNB ve Všerubech podílel také na převádění perzekvovaných osob za hranice. V polovině roku 1949 byl Fr. Havlíček ze zdravotních důvodů penzionován (od r. 1943 do konce války byl vězněn v koncentračních táborech v Německu), nadále však pracoval v civilním sektoru. V této době byl kontaktován agentem-provokatérem, který činnost skupiny začal usměrňovat a sbírat kompromitující informace [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. K zatýkání Státní bezpečnost přistoupila v srpnu 1951. V procesu byli František Havlíček a Václav Šnaidr za vyzvědačství a velezradu odsouzeni k trestu smrti, vrchní strážmistři SNB Oldřich Novák (*1911) a František Kozák (*1912) a bývalí příslušníci SNB Emilian Bejček (*1912) a Josef Baštář (*1912) na doživotí, vrchní strážmistr Josef Dušek (*1910) na 22 let. Na 20 let byli odsouzeni také bratr Václava Šnaidra Josef (*1921) a v následném procesu v březnu 1953 i manželka Františka Havlíčka Anna (*1916), držená přes rok ve vyšetřovací vazbě. František Havlíček a Václav Šnaidr byli popraveni 12. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, doplněná o informativní tabuli. Iniciátory zřízení pamětního místa dedikovaného křenovickým bojovníkům proti totalitním režimům byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů. V Křenovicích prožili dětství letci RAF Karel Mrázek (1910–1998) [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví] a jeho mladší bratr Emilián (1920–1943), narodil se zde kapitán Otakar Černý.

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Kroměříž Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky. Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] působil jako důstojník československé armády v Kroměříži v letech 1922 a 1923, poté opět od roku 1934 do 15. března 1939. S plukem Jana Žižky z Trocnova se v hodnosti podplukovníka zúčastnil květnové i zářijové mobilizace roku 1938.

Prohlédnout detail
Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Kuroslepy Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla místnímu rodáku Stanislavu Rejtharovi odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obec Kuroslepy. Stanislav Rejthar (1911–1977) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově, v roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. V září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V únoru 1944 opustil Velkou Británii se skupinou letců převelených do Sovětského svazu a jako náčelník štábu 1. československého stíhacího leteckého pluku odletěl v září 1944 na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení se s partyzány v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen k velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn, 1950 z armády definitivně vyřazen a i v dalších letech sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Pracoval jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Zemřel 20. listopadu 1977.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Kyjov Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Litoměřice Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem. Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.

Prohlédnout detail
Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Michalovice Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Mramorová pamětní deska se zlatým písmem na rodném domě generála Kutlvašra byla odhalena v květnu 1991 z iniciativy obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Míšov. Atom muzeum Javor 51

Míšov Atom muzeum Javor 51

Muzeum v bývalém skladu jaderných hlavic ve vojenském prostoru Brdy bylo otevřeno v srpnu 2013. Jedná se o iniciativu Václava Vítovce, Milana Skočovského a Milana Linharta sdružených v Nadaci Železná Opona. Expozice zpřístupňuje celé prostory skladu se zachovaným dobovým technickým vybavením a přibližuje využití atomové energie ve dvacátém století. Nadace Železné Opony stojí také za muzejním projektem v Rozvadově [viz Rozvadov. Muzeum železné opony].

Prohlédnout detail
Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Mnichovo Hradiště Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Prohlédnout detail
Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Nižbor Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Prohlédnout detail
Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému

Nová Paka Pamětní deska Otakaru Hrubému

Bronzová deska s portrétem, znaky československých leteckých útvarů a textem byla za účasti představitelů města Nová Paka, zástupců armády a veřejnosti odhalena 1. listopadu 2013. Je věnována místnímu rodáku Otakaru Hrubému, od roku 1990 čestnému občanu Nové Paky. Otakar Hrubý (1913–1993) sloužil až do roku 1939 v československém vojenském letectvu, za války sloužil postupně u 111. britské stíhací perutě, 313. československé stíhací perutě a 310. československé stíhací perutě RAF. Po návratu působil až do února 1949 jako vojenský pilot. Po propuštění z armády se s rodinou vrátil do Nové Paky, kde byl 11. ledna 1950 přímo na pracovišti zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a internován v táboře nucených prací na Mírově [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po návratu v červnu 1951 pracoval až do pozdního věku v manuálních profesích. V září 1969 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě, plné rehabilitace s povýšením do hodnosti plukovníka se dočkal až po pádu komunismu. V roce 1991 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému

Novosedly nad Nežárkou Pamětní deska Václavu Žateckému

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví. Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Olomouc Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska byla odhalena 2. června 2005 manželkou Trudie Bryksovou, za účasti zástupců Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Obce sokolské jednoty Olomouc. Je umístěna na domě, kde Josef Bryks se svou rodinou žil po návratu z Anglie v říjnu 1945 až do svého zatčení v květnu 1948. Na vytvoření desky se podílel synovec Karel Bryks a bývalý politický vězeň Václav Kamarád. Britská manželka hrdiny druhého odboje a vězně komunistického režimu Josefa Brykse (1916–1957) [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] Trudie Bryksová (1920–2011) odjela z Československa po zatčení manžela v létě 1948. Léta usilovala o jeho propuštění. V roce 2009 se dočkala identifikace místa uložení urny s ostatky na hřbitově v Praze-Motole i odhalení připomínky na zdejším čestném pohřebišti politických vězňů [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi].

Prohlédnout detail
Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Opava Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska s reliéfní podobiznou generála Heliodora Píky, jejíž autorkou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, byla odhalena u příležitosti 50. výročí jeho popravy 21. června 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů v Opavě a generálova syna Milana Píky. Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu, byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Ořechov. Pomník Jaroslavu Němcovi

Ořechov Pomník Jaroslavu Němcovi

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu. Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Ostrava Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Prohlédnout detail
Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu

Ostrožská Lhota Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan Generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu. František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou. Po únoru 1948 byl vyřazen z činné služby, v září z armády propuštěn, v říjnu odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů (Štěpána Gavendy a Miloše Zemánka [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) bylo nakonec odhaleno a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces se dvěma skupinami obviněných, který po mnoha měsících vyšetřovací vazby začal 2. března 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil Josefa Bogataje na doživotí. Podmínečně byl propuštěn v roce 1963. Jeho bratr František žil až do ukončení činnosti zpravodajských skupin v Mnichově a na konci 50. let odjel do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v Saint German v roce 1999.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky

Plzeň Čestný hrob Heliodora Píky

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999. Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa

Plzeň Čestný hrob Jana Prokopa

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová. Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Karla Palečka

Plzeň Čestný hrob Karla Palečka

Čestný hrob generálporučíka Karla Palečka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Karel Paleček (1896–1962), legionář, působil od 30. let v ústřední zpravodajské službě československé armády. Se skupinou zpravodajců odletěl v předvečer německé okupace do Londýna, kde později jako velitel jedné ze zpravodajských skupin organizoval výcvik a nasazení parašutistů. Po válce působil v hlavním štábu armády, pro niž měl vybudovat výsadkové vojsko. 19. listopadu 1949 byl generál Paleček zatčen a obviněn ze spolčení za účelem zvratu politických poměrů, jehož se měl dopustit zejména v době, kdy velel tzv. likvidační skupině – ta formálně v říjnu 1945 uzavřela činnost výsadkových skupin za války. Spolu s dalšími zatčenými byl vyslýchán v tzv. domečku a odsouzen Státním soudem v neveřejném procesu 14. a 15. prosince 1950 na devět let. Byl vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, odkud byl v květnu 1952 propuštěn na základě osvobozovacího rozsudku Nejvyššího soudu v rámci odvolacího řízení. (Nejvyšší soud tím demonstroval nezákonné praktiky vedení obranného zpravodajství a některých vyšetřovatelů, kteří mezitím byli sami zatčeni.) Karel Paleček zemřel 12. března 1962 a původně byl pohřben v Praze. V roce 1992 byl povýšen na generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi

Plzeň Pamětní deska Čeňku Petelíkovi

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Plzeň Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi

Plzeň Pamětní deska Josefu Kučerovi

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Plzeň Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis. Miroslav Štandera (1918–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva, za války byl pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Do Československa se vrátil v srpnu 1945, od února 1946 působil u nově založené 1. letky Leteckého pluku v Plzni, podílel se na výcviku armádních letců a záhy byl jmenován prvním důstojníkem této letky. Na počátku roku 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a záhy propuštěn z armády, o rok později odešel opět do exilu a do roku 1955 opět působil v RAF. Čestný předseda Sdružení československých zahraničních letců byl 8. května 2000 povýšen na brigádního generála ve výslužbě, 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Plzeň Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která případ do té doby regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (1893–1952) a kapitána Václava Ženíška (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012) [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Plzeň Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil. Pravomil Raichl (1921–2002) [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v Beřovicích.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Plzeň Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Kapitán Václav Ženíšek (1917–1952), štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi

Plzeň Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Podlešín-Drnov. Muzeum protivzdušné obrany a studené války

Podlešín-Drnov Muzeum protivzdušné obrany a studené války

Muzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti. Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.

Prohlédnout detail
Praha 1. Expozice pozorovatelna StB Kajka

Praha 1 Expozice pozorovatelna StB Kajka

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Prohlédnout detail
Praha 1. Muzeum studené války

Praha 1 Muzeum studené války

Muzeum studené války vzniklo v roce 2013 z iniciativy spolku Československé ozbrojené složky v prostorách protiatomového krytu pod hotelem Jalta na Václavském náměstí v Praze. Tematické expozice o historii ČSSR, ozbrojených složek a hotelu Jalta jsou zaměřeny na pohraniční a celní stráž, veřejnou bezpečnost, odposlechy a radiokomunikační profesionální armádní vybavení. Hotel Jalta pro prominentní hosty byl postaven na místě domu vybombardovaného v roce 1945 a otevřen v roce 1958 (vznikl podle návrhu architekta Antonína Tenzera ve stylu socialistického realismu a je zapsán na seznamu chráněných budov UNESCO). Protiatomový kryt ve druhém suterénu měl sloužit vojenskému generálnímu štábu.

Prohlédnout detail
Praha 1. Památník československým letcům RAF

Praha 1 Památník československým letcům RAF

Dílo britského sochaře Colina Spoffortha bylo odhaleno 17. června 2014 z iniciativy britského velvyslanectví v Praze. Bronzový odlitek sochy okřídleného lva vytvořila umělecká slévárna v Horní Kalné v Podkrkonoší. Památník je dedikován českým a slovenským letcům bojujícím za druhé světové války v řadách Britského královského letectva a připomíná i jejich perzekuci komunistickým režimem. Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Janouškovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz též Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Praha 1 Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Pamětní deska u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého byla odhalena 6. března 2019 na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde v roce 1930 vstoupil do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními v roce 1946. V Praze si našel civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami (na základě kontaktů s vicekonzulem britského velvyslanectví v Praze) a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], v němž byl Miloslav Jebavý hlavním koordinátorem. Po zatčení byl postaven do čela hlavního procesu (30. května až 9. června 1949), odsouzen k trestu smrti a 18. července popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie

Praha 1 Pamětní deska obětem komunistické policie

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi v Kapucínské ulici byla odhalena po roce 1989. Připomíná nelidské zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu v tzv. domečku. Jednopatrová budova, která se nachází uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a věznice na Hradčanech uzavřených v roce 1955, byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Později zde sídlila neoficiální část rozvědky ministerstva vnitra zabezpečující činnost osob s falešnou identitou v zahraničí.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Praha 1 Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu stávajícího majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní. Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde v roce 1922 obdržel občanství. Stal se důstojníkem československé armády, od 1929 armádním generálem. Byl zemským velitelem na Moravě [viz Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému], poté (do roku 1939) v Čechách. Patřil mezi oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace v Československu uplatňovaly sovětské bezpečnostní orgány během osvobozování. Generál byl zatčen 12. května 1945, odvlečen do SSSR a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag. V roce 1997 byl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 2. Muzeum Policie České republiky

Praha 2 Muzeum Policie České republiky

Muzeum Policie České republiky sídlící v bývalém augustiniánském klášteře na Karlově bylo otevřeno v dubnu 1991 a nachází se zde stálá expozice mapující činnost bezpečnostních sborů v Československu, resp. v České republice. V roce 1960 objekt získalo ministerstvo vnitra, které zde zřídilo Muzeum Pohraniční stráže (1962–1973), resp. Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra (1973–1989).

Prohlédnout detail
Praha 3. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Praha 3 Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Praha 3. Národní památník na Vítkově

Praha 3 Národní památník na Vítkově

Národní památník na Vítkově, vystavěný v letech 1929–1938 jako ústřední pamětní místo připomínající zásluhy legionářů na vzniku Československé republiky, komunistický režim proměnil na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy první urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ zde bylo po sovětském vzoru zřízeno mauzoleum Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1962. Po roce 1989 památník ve správě Národního muzea prošel zásadní rekonstrukcí a expozičně je věnován československým a českým dějinám 20. století. Po jeho slavnostním znovuotevření v roce 2009 byla v kolumbáriu instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Praha 4 Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš. Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Praha 5 Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska Josefu Bryksovi, jejímž autorem je Josef Červenec, byla umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Josef Bryks (1916–1957), hrdina druhého odboje a vězeň komunistického režimu [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] zemřel v nemocnici tábora Rovnost v Jáchymově. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby v roce 2009.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Praha 6 Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou městské části Praha 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi. Generálmajor Karel Lukas (1897–1949) zemřel během vyšetřovací vazby v roce 1949 [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Praha 6 Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Praha 6 Pomník Rudolfu Pernickému

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů. Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Praha 6 Pomník Tomáši Sedláčkovi

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla. Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi

Praha 9 Pamětní deska Jozefu Macejovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Praha 9 Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Přerov Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Přerov Pamětní deska Karlu Janouškovi

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců. Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii za druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Prohlédnout detail
Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi

Radomyšl Pamětní deska Janu Matějkovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté. Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Prohlédnout detail
Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Rakovník Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Prohlédnout detail
Rokytnice v Orlických horách. Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Rokytnice v Orlických horách Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Pamětní deska umístěná na žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena 28. října 2017 z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách u pevnosti Hanička. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády byl od května do října 1938 velitelem pevnosti Hanička. Za války působil ve Velké Británii jako zástupce velitele prvního československého praporu, od léta 1944 do jara 1946 pak vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ v Jeruzalémě. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu Pozůstalost 38 o mobilizaci v září 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Roudnice nad Labem Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Prohlédnout detail
Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi

Roztoky u Jilemnice Pamětní deska Janu Horáčkovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

Prohlédnout detail
Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Sivice Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Prohlédnout detail
Skalice u České Lípy. Pomník Vilému Sacherovi

Skalice u České Lípy Pomník Vilému Sacherovi

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Prohlédnout detail
Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Slaný Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka. René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi

Štítina Pomník Heliodoru Píkovi

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Prohlédnout detail
Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Tetčice Pamětní deska Josefu Kejdovi

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Prohlédnout detail
Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi

Uherský Ostroh Pamětní deska Františku Bogatajovi

Bronzová pamětní deska upomínající na místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913–1999) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Prohlédnout detail
Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi

Velká Bíteš Pamětní deska Josefu Robotkovi

Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru na umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991. Josef Robotka (1906–1952) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Na počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 jako vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka opět nastoupil činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl Josef Robotka zatčen [viz Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi] a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze přesně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka ve spojení s odbojovou centrálou bývalého podplukovníka generálního štábu Aloise Šedy byl a s kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy kurýra Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26. a 27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Vyškov-Dědice Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Prohlédnout detail
Vyškov-Opatovice. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Vyškov-Opatovice Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Muzejního spolku Vyškov za podpory města Vyškov 20. září 2018 za přítomnosti zástupců vyškovské radnice, rodinných příslušníků, veřejnosti a příslušníka RAF Emila Bočka. Bohumír Fürst (1909–1978) byl jako příslušník 310. československé stíhací perutě RAF po roce 1948 perzekvován [viz Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi].

Prohlédnout detail
Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Zábřeh Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády. V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi

Žamberk Pamětní deska Josefu Knopovi

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec

Žatec Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté. Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi

Žatec Pamětní deska Karlu Sabelovi

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů. Kapitán Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. Za války působil v cizinecké legii a později v československé zahraniční armádě a za válečné zásluhy získal několik vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. Po zatčení byl v červnu 1949 spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a 18. července popraven v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Železný Brod. Památník obětem bezpráví

Železný Brod Památník obětem bezpráví

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka vyrobili v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná skauty Tomáše Hübnera a Jiřího Habu, zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera], a zdejšího rodáka Ladislava Cée, popraveného v roce 1951.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru