Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek.
Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů.
Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Viz též Starovičky. Busta Václava Drboly.
Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil.
František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.
Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem byla na budově fary odhalena 2. září 2011 u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle.
Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.
Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů.
Pomník je věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven František Plichta (1906–1995), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na deset let, Josef Rösner (*1912) na třináct let, Jan Krahulík (*1908) na dva roky a Josef Trchalík (*1921) na osm let.
Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté.
Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.
Spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice.
Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.
Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943.
Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.
Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice.
Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.
Alois a Jaroslav Melkusovi se zapojili do činnosti odbojové skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, mj. švagr Jaroslava Josef Černohous (1903–1992) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových]. Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem, nadporučíkem StB Františkem Marečkem. Na přelomu dubna a května 1951 byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (P. Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), byli souzeni v třetím nejtvrdším babickém procesu (v chronologické posloupnosti bývá označován jako sedmý), jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích a v němž padly dva rozsudky smrti. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli popraveni 28. března 1953 v Praze na Pankráci.
Viz též Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci.
Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem.
Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].
